neděle 14. března 2021

I negativní situaci lze přetavit ve prospěch

Kdyby vám před covidem někdo řekl, že přijde doba, kdy bude zakázáno volně dýchat, jít si pro rohlíky bez respirátoru nebo se volně projít třeba v deset večer - věřili byste, že se to může stát nebo by to byla jen konspirační teorie?

Majitelé restaurací, živnostníci - kadeřnice, masérky a další, prostě ti, kterým bylo zakázáno podnikat - věřili byste, že vám někdo nařídí, že nesmíte svou živnost dělat, že mlusíte platit nájem, pojištění, ale nesmíte otevřít? 

Věřili byste tomu, že nebudete smět jít do práce, pokud si 2x za týden neuděláte nějaký test? Že nebudete smět jet do jiného okresu a vaše děti že nebudou smět chodit do školy?

Je toho hodně, co se za poslední rok událo. Pokud by mi tohle tenkrát někdo vyprávěl, nevěřila bych, že tohle může někdy nastat. Nevěřila bych, že mi někdo může zakázat pracovat, že mi mohou hrozit pokutou pokud nepodstoupím test.

Jsem optimista - neumím se smířit s tím, že jdeme ke dnu. Neumím žít bez světla na konci tunelu. Potřebuju věřit, že jednou bude líp, že to, co se děje má nějaký smysl, i když ho teď třeba zrovna nevidím.


Za tenhle rok jsem se naučila nejvíc sama o sobě. Sáhla  jsem si na dno, od kterého jsem se báječně odrazila. Vytáhla jsem kostlivce ze skříně, oprášila, prohlídla si je a zjistila, že zdaleka nejsou takoví bubáci, za jaké jsem je měla.

Mohla jsem uvidět strachy, o kterých jsem netušila, že je mám. Vzala jsem svůj život pevně do svých rukou a začala využívat tuto "nucenou dovolenou" v můj prospěch. Teorie, které jsem znala, jsem začala přetavovat v praxi. 

Někdy to kur.vsky bolelo, ale ten pocit pak - jako když máte po sauně. Máte za sebou sice 3 náročné cykly plné odporného horka a ledové sprchy, jsou to hotová tantalova muka (aspoň pro mě), ale ten pocit pak ... ten se nedá popsat, ten se musí prožít.

Mohla jsem si stěžovat, lamentovat, naříkat a kritizovat (a částečně jsem to i dělala). Ten čas jsem využila k "přestavbě". K vnitřní údržbě.

Jsem vděčná, že jsem mohla spatřit, že i to, co se mi nelíbilo, se dalo použít pro dobrou věc. Jsem stále na cestě, a jsem na ní ráda a vím, že kdybych si to měla vědomě nachystat, nejspíš bych se tomu vyhýbala jako hromadě prádla, co čeká na vyžehlení. Ale protože se mě nikdo neptal a byla jsem do té situace (stejně jako všichni ostatní) vhozena se slovy - a teď plav - a tak jsem teda plavala.

Ať už se děje cokoliv, ať se nám to líbí nebo ne. Vždy si z toho můžeme vzít něco prospěšného. Protože soustředit se na to, co se mi nelíbí, jen posílí můj vnitřní samonasírací mechanismus a jen se vzdálím od všeho, po čem toužím. Po klidu, míru, vnitřní vyrovnanosti a spokojenosti.

Přeji všem, aby se vám podařilo najít něco dobrého ve všem, co se děje, a že to někdy není vůbec snadné.



Jola D.

www.spokojeny-zivot.cz


sobota 20. února 2021

Dovolte si žít svou pravdu a zastavit druhé, kteří s vámi neladí

Příběhy, které s vámi sdílím, vycházejí z mých vlastních zkušeností. Životní lekce přicházejí a dávají mi příležitost si vyzkoušet nakolik už dané téma zvládám a zda potřebuji přezkoušet.

V poslední době se jedna moje známá ujala role přezkoušet mě v trpělivosti a v nalezení vlastních hranic. A já jí za to velmi děkuju. Dala mi příležitost pochopit, že i když se já budu chovat tak, jak bych chtěla, aby se druzí chovali ke mě, ještě to automaticky neznamená, že se tak druzí ke mě chovat budou. Ukázala mi, že vše má své hranice, a že pokud se hranice nerespektují, musí být druhý zastaven. A to i za tu cenu, že nepochopí, proč byl zastaven.

Od malička jsem byla vychovávána k tomu, abych byla hodná holka. Abych nezlobila a abych byla ohleduplná k druhým. V tomto to v naší rodině bylo posunuto trochu dál, takže to, aby se druhý člověk cítil dobře bylo kladeno před naše vlastní potřeby.

Ohleduplnost - ať to stojí, co to stojí. Přeci - aby se na mě ten druhý nezlobil. Protože když se na mě bude zlobit, už mě nebude mít rád. 

Pokud vidíte, že druhý člověk nedodržuje vaše hranice, je třeba ho zastavit. Nejprve domluvou, varováním. Můžete to 3x zopakovat. Ale pokud to ten člověk stále nerespektuje, je třeba ho v jeho konání zastavit. A to i za tu cenu, že se na vás bude zlobit. Že si to vezme osobně.

Druhým nemůžeme ustupovat donekonečna a čekat, že se oni změní sami od sebe. Pokud se nějak chovají, jedou podle vlastního vzorce. Tím, že mu budete ustupovat, ho v jeho konání nezastavíte. Čím víc ho necháte, aby se choval na váš úkor, tím víc se bude roztahovat a bude se cítit v právu.

Rovnováhu je třeba udržovat a pokud se stane, že jedna nebo druhá miska vah se z rovnováhy vychýlí, hledejte proč se vychýlila a nastavte rovnováhu zpět. Řekněte NE, toto už si od tebe nenechám líbit. Toto už zasahuje do mého teritoria, a proto tě teď zastavuji a dál tě nepouštím. Nauč se respektovat hranice, a pokud je budeš překračovat, budu tě nucena vyřadit z mého prostoru.

Nebojte se říci NE. Máte na to plné právo. Nelze upřednostňovat druhé na náš vlastní úkor. Nedovolte druhému, aby se k vám choval nepřijatelně, protože pokud to dovolujete, říkáte tím světu, že si nevážíte sami sebe. Že sebe vnímáte jako něco menšího, než je druhý, a proto mu dáváte právo se vyvyšovat.

Buďte spokojení ve svém životě, spokojení sami se sebou. Spokojený člověk vede spokojený a naplněný život. A pokud se vám to ještě ne vždy daří, nevadí. Příležitosti k růstu budou. Vždy se najde nějaký "anděl", který přijde, aby vás přezkoušel, zda si umíte udržet svou rovnováhu, zda umíte zastavit druhého, který překračuje hranice. 

Přeji hodně úspěchů na cestě, Jola D.

www.spokojeny-zivot.cz

čtvrtek 21. ledna 2021

Dovol si být obyčejným člověkem

Dnešní poselství, které pro vás přepisuju, přišlo nečekaně. Původně jsem chtěla psát něco úplně jiného. Pokorně umožňuju, aby mohlo přijít to důležité. Za mě napíšu zas někdy příště :-)

* * * * * * * * * * 

Buď silná, buď dokonalá a pracovitá, buď oporou pro druhé, pomáhej kde můžeš a miluj sebe i druhé. Zároveň si dovol být si nejistá sama sebou, být nedokonalá, obyčejná, chybující, žádající o pomoc druhé, když to potřebuješ, někdy si polenoš a dovol si být slabá a nemohoucí, pokud to potřebuješ.

Nedávej si příliš dokonale vypadající cíle, protože pak jich nedokážeš dosáhnout. Příliš dokonalé cíle jsou jak schody do nebe, dlouhé, daleké, nevidíš konec. Když budeš dělat krok za krokem, krůček za krůčkem, pomalu, tempem jakým dokážeš v dané chvíli a za daných podmínek, jednoho dne, až se ohlédneš, aby ses podívala, kolik jsi toho ušla, zjistíš, že pod sebou máš mnoho schodů, které jsi zdolala, i když jsi o tom mohla dříve pochybovat.


Dovol si být obyčejná, mít obyčejné sny a touhy. Nehledej dokonalost z časopisu a instagramu. Protože za každou dokonalou fotkou je tým lidí, kteří to spolu vytvořili a někdy i hodiny pracovali, aby vznikla iluze dokonalosti.

Buď obyčejná, protože v obyčejnosti je krása. Oceň své úspěchy, ať byly sebemenší, protože každý i malinkatý úspěch je stále úspěchem. Za každým úspěchem se může skrývat spousta neúspěchů. Kdybys to nezkusila a nechybovala, nemohla by ses posouvat. 

Chyby jsou přínosné. Chyby ti umožňují zdokonalovat se v tom, co se učíš. 

Neboj se nemoci, protože i nemoc je tvou chybou minulosti. Nemoc ti ukazuje, kde jsi v minulosti chybovala. Pokud by nemoc nepřišla, nevěděla bys, že cesta, kterou jsi dříve šla, byla "špatnou". Díky nemoci se o sobě mnohé naučíš a pochopíš souvislosti. Nemoc tě donutí zabývat se tím, čemu by ses jinak nevěnovala. Nemoc je cenný dar a skrze vlastní bolest se o sobě naučíš nejvíc.

Nenaslouchej druhým, kteří ti nepřejí. Naslouchej sama sobě, svým potřebám a svému vnitřnímu hlasu. Nauč se rozeznávat kdo to s tebou myslí dobře a kdo ti jen pochlebuje a ve skutečnosti žárlí na tvé úspěchy a neuvědomuje si, že kdyby ti přál, i jemu by bylo přáno.

Řekni si o pomoc. Potřeba pomoci není znakem tvého selhání. Je signálem, že si začínáš sama sebe víc uvědomovat. 

Slzy přinášejí uvolnění. Slzy bolesti ani slzy dojetí nejsou známkou slabosti. Jsou známkou tvé lidskosti.

Naslouchej si. Dovol si být v tichu a klidu, aby ses na sebe mohla naladit. Tvé nitro o tobě ví všechno, tvé nitro zná odpověď na každou otázku. 

Abys mohla slyšet odpovědi, přestaň klást otázky.

* * * * * * * * * * 


Nevím jak pro vás, pro mě tohle poselství přišlo ve správný okamžik a opět mi umožnilo zopakovat si to, co jsem vlastně už dávno věděla. Jenže vědět a konat není to stejné. 

Tak trénujme praxi, abysme nezůstali jen u té teorie.

Mějte se krásně, vaše Jola D.

www.spokojeny-zivot.cz

středa 20. ledna 2021

Děláš, co tě baví?

Často slýchám, jak lidé řeší svou práci, do které musí chodit, ale nebaví je. Chtěli by dělat něco jiného, ale nevědí přesně co. Také slýchám, že to, co by je bavilo dělat, je neuživí a oni musí myslet na své rodiny, na své závazky, a tak chodí do práce, která je nebaví a většinu svého života stráví v nespokojenosti.

Nejspíš vám to není cizí a i vy jste se s tím buď setkali, nebo ještě stále setkáváte. Netěší vás vaše práce, necítíte uspokojení, počítáte dny pracovního týdnu, kolik ještě času zbývá, aby tu byl víkend. Hurá. Volno. Můžu si dělat co chci. Zatímco během pracovního týdne mám na to, co mě baví, málo času, nebo skoro žádný, a tak přežívám 5 dnů v týdnu v očekávání víkendu...

A co kdybych se na to podívala z jiného úhlu pohledu. Co kdybych si řekla - opravdu mě baví to, co dělám? Najednou není důležité, co dělám, ale jak se u toho cítím. Pokud zjistím, že to, co právě dělám, mě nebaví, není problém v tom, co dělám, nýbrž v mém nastavení.

Nenastavila jsem si někdy v minulosti, že chodit do práce je opruz? Že umývat nádobí mě nebaví? Že k čemu uklízet, když za chvíli bude zase nepořádek? 
Ono je v podstatě nepodstatné co kdo dělá. Podstatné je, jak se u toho cítí. 

Dělám, co mě baví.
Baví mě, co dělám.

Zdá se to být to stejné a přece není. Zkuste si s těmi slovy chvilku pohrávat, jak to na vás působí.

Dokud dělám, co mě baví, jsem v roli oběti - tedy mám potřebu řešit co dělám, aby mě to bavilo. Jakmile se mi nepodaří dělat to, co mám v kategorii "baví mě to", nejsem spokojená.
Zatímco pokud mě baví, co dělám, jsem tvůrcem. Není pro mě důležité, co dělám, můj stav spokojenosti to nemění, můj stav spokojenosti není závislý na podmínkách zvenčí.

Když si uvědomíme, že to, jak se cítíme, nemůže nic zvenční ovlivnit, pokud si to tak sami nenastavíme, začneme žít jako tvůrci a přestáváme být oběťmi.

Pokud se vám zatím nedaří být spokojení nezávisle na tom, co děláte, nevěste hlavu. Jednou se vám to podaří, jen je třeba na sobě začít pracovat. Zkoušet to stále znova a znova. Hledat si to přínosné na čemkoliv, co se děje, hledat krásu tam, kde byste ji stěží viděli.

Můžeme si o tom popovídat. Mějte se :-)

úterý 19. ledna 2021

Naučit se být spokojená sama se sebou

Že takhle doba bude náročná, jsem věděla. 

V klidu přichází ty největší a nejnáročnější zkoušky. Není kam utéct, všude je zavřeno, do práce už dlouho nechodím, pracujeme z domu. Čas strávený s přáteli, ten by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Většinu času jsem sama se sebou. A jsem za to ráda. Protože právě to, že zvenčí všechno uzavřeli, mi umožnilo dostat se dovnitř sebe sama. Naučit se žít sama se sebou, se svými strachy a obavami, čelit démonům a kostlivcům ve skříních, kteří byli pečlivě schovaní za haldou nepotřebných věcí.

Když jste delší čas sami, začnou vyplouvat stavy, o kterých jste nevěděli, že je ještě můžete mít. Začnou se ukazovat staré strachy, o kterých jste se mohli domnívat, že je máte dávno zvládnuté. Není kam utéct, není kam se schovat. A je to tak dobře.

Posílat strachy pryč je asi stejně účinné jako říkat přírodě, co má dělat. Strach je jen posel, přichází se zprávou o tom, že nejsme tady a teď. Že utíkáme do budoucnosti a předem se obáváme něčeho, co by se mohlo stát - většinou na základě buď vlastních zkušeností z minulosti nebo přejatých zkušeností rodičů a blízkých, kteří nás "varovali" před tím, co by se mohlo stát... Své potřeby bychom neměli potlačovat ani se za ně stydět.

Jenže to, čeho se bojíme, se vůbec nemusí stát. Je to jen jedna z možností. Je docela možné, že když budeme žít ve strachu, celý život promarníme v obavách z něčeho, co se nikdy nestane. Anebo se na svůj strach naladíme tak dokonale, že tím, že se na ty obavy budeme tak moc soustředit, věnujeme tomu tolik energie, že celý vesmír se spojí, aby nám ten prožitek umožnil. Určitě víte, že kam jde naše pozornost, tam jde energie. Co živíme, to roste.

Jak se teda nebát? Jak pokořit démony a strašáky, kostlivce a krakeny? Zahánět je? Odhánět je? Posílat je do světla? 

Musíme je přijmout. Přijmout fakt, že je v pořádku, že se bojíme. Přijmout fakt, že máme strachy, je normální. Přijmout sami sebe bez zlobení se na sebe za to, že máme strach. To stačí. Tak jo, mám strach, bojím se. Přijímám, že mám ještě potřebu se bát. Přijímám se i s tím, že nejsem dokonalá. Přijímám, že takto je to v pořádku.

Pak přichází další fáze - co mohu udělat pro to, abych se mohla přestat bát? Z čeho můj strach pramení? Je to nějaké mé přesvědčení nebo je to přesvědčení druhých lidí, které jsem za své přejala? Proč si tento svůj strach hýčkám u sebe? Jaký pocit to ve mě vyvolává? Mám stále potřebu mít tento pocit? Ano? Tak jo. Ne? Tak proč se tomu věnuju?

Když jsem se ptala sama sebe, přišla jsem na to, že moje strachy jsou přejaté od rodičů a okolí. Že to, co jsem roky slýchala a myslela si, že tomu nevěnuju pozornost, se mi nahrálo na můj "harddisk" a zůstalo to tam hluboko uložené, spící. A v momentě, kdy jsem byla sama a moje mysl nebyla "zaměstnaná" něčím zvenčí, začalo to spící vyplouvat na povrch.


Je očistné být sama se sebou a být v takovém stavu spokojená. Cítit se dobře, ať dělám cokoliv. Být v dobré společnosti. Protože jakmile jste spokojení a vyrovnaní, jste v té nejlepší společnosti. A spokojený člověk vyzařuje jinak než člověk sevřený strachy. Spokojený člověk přitahuje sobě podobné. Po čase zjistíte, že tím, že o nic neusilujete, to přichází samo.

 A co vy, jaké máte obavy? Zvládáte své démony nebo chcete trošku "posvítit" na to, co vám zůstává skryto? 

Svých strachů se bát nemusíme. Můžeme skrze ně poznat sami sebe, najít cestu k sobě a k druhým, pokud je správně uchopíme, dovolíme si je prožít a pak je s vděčností odložíme. Strach nám ukazuje, kde v sobě potřebujeme uklidit, co je potřeba přeskládat, čeho se zbavit a co přidat. Je to taková úklidová četa. Ano, když se uklízí, lítá prach, ale po pořádném úklidu je krásně uklizeno a čisto. A pocit čistoty ještě posílí ten pocit, že jsme to zvládli.

Nic není tak těžké, aby se s tím nedalo pracovat. Z každé situace se dá najít východisko. A tím východiskem nemusí být nutně jiný způsob konání věcí, nýbrž způsob, jakým se na to díváme.

Mějme se rádi :-)

www.spokojeny-zivot.cz

sobota 26. prosince 2020

Laskavost otevírá srdce

Když jsem poznala svého nynějšího muže, jedna z vlastností, kterou si mě získal, byla jeho laskavost. Nikdy jsem do té doby nepotkala člověka, který by byl tak nápomocný a ochotný, ochotně se podělil o cokoliv. I po 20 letech spolu tuto vlastnost u něj stále oceňuju.

Lidi potkáváme stále, ti, co jsou zlostní, nepříjemní, agresivní, si raději nechceme pamatovat, někde v koutku duše o nich víme, ale nevyhledáváme je. Zato laskavé a dobrosrdečné lidi nezapomínáme. Když potkáte někoho, kdo k vám byl laskavý aniž by za to něco chtěl na oplátku (pak už by to nebyla laskavost, ale vypočítavost),
vryje se vám do paměti a kdykoliv ho někdo připomene nebo ho potkáte, podvědomě ve vás vyvolá příjemný pocit. Laskaví lidé jsou všude kolem nás - třeba prodavačka v obchodě. Tu laskavou si budete pamatovat a když bude na pokladně, možná si postojíte i v delší frontě, jen aby vás obsloužila, protože pobýt s ní je takový malý kousek štěstí v každodenním životě. 

Naproti tomu ne-laskavou prodavačku si taky pamatujete, ale pokud ve vás vyvolala nepříjemné vzpomínky, budete se jí snažit vyhýbat.

I když ne každý máme stejnou míru laskavosti v sobě, neznamená to, že bychom na tom nemohli pracovat. Každý den a v každý okamžik můžeme změnit své chování směrem k laskavosti. Když se nás na něco zeptá naše dítě, než automaticky odpovíme, zvažme, zda by to šlo říct vlídněji. Jsme příklad pro své děti, učí se od nás vše, i to co chceme a nechceme. Co se nám u našich dětí nelíbí, můžeme sami zanalyzovat a popřemýšlet proč se to dítě takto chová? Zda jsme mu k tomu nezavdali příčinu nevhodným příkladem? Pokud ano, nemusíme věšet hlavu. Změna se dá implementovat kdykoliv, můžeme začít v každý okamžik. Každá vteřina je další příležitostí pro změnu. Nikdy není pozdě, to jen ten, který je neochotný něco změnit, se obrňuje pojmem "už je na změnu pozdě".

Akt laskavosti je příjemný nejen pro naše okolí, děláme obrovskou službu i sami pro sebe. Otevíráme své srdce sami sobě. Protože tak, jak se chováme k druhým, se chováme sami k sobě. Výtky druhých jsou výtkami nás samých vůči sobě. Kritika druhých je kritika naší vlastní osoby. Cokoliv vysíláme na druhé se k nám vrací jako bumerang. Druzí lidé jsou pouze zrcadlem, které odráží toho, kdo se dívá.

Pokud se vám nelíbí, co v zrcadlech vidíte, zkuste změnu. Změňte cokoliv, co je pro vás přijatelné. A s každou další změnou to bude o malinký kousek snadnější. Jedna laskavost se zdá být ničím, jedna laskavost je začátkem. Jednou laskavostí můžeme změnit vesmír, protože jedna změna vede k další a další. Jedna jediná změna vyvolává protireakci okolí. A ač se to může zdát bezvýznamné, vězte, že i sebemenší změna se počítá. Vždyť každá sklenice plná vody je ve skutečností velkým počtem malinkatých kapek. Každé lidské tělo je miliardami malinkatých buněk. Velké změny se nedějí najednou, velké změny začínají pozvolna. 


Jeden malý kamínek, který vám při rychlosti pleskne o čelní sklo auta, dokáže rozpraskat celé sklo. Jedno malé semínko rostlinky dokáže rozbít asfalt. Z jednoho malinkatého semínka může vyrůst obrovský a zdravý strom, který dá stín a ovoce. Jak malá je pecka třešně a jak obrovský strom, plodící mnoho a mnoho plodů po mnoho let z něj může vyrůst.

Proto nepodceňujte velikost malých momentů, malých změn, malých laskavostí. Nikdy nevíte, co vaše jedna malá laskavost může spustit.


Jola D.

www.spokojeny-zivot.cz




Foto: zdroj morguefile

čtvrtek 24. prosince 2020

Když změníte něco ve svém životě, změní se vám život...

Na to, abych s nějakou změnou začala, nečekám na nový měsíc, pondělí nebo třeba další rok. Začnu hned, protože vím, že jestli to odložím teď, protože se mi ještě začínat nechce, pak se mi nebude chtít ještě víc. Pokud jsme ve svém životě objevili něco, co nám nedělá dobře, proč v tom setrvávat? Když vím, že mi něco nedělá dobře, hledám cestu jak to změnit. 

Abych si na změnu zvykla a přijala ji za svou, je třeba změnit způsob myšlení. To se docílí neustálým opakováním. Říká se, že 21 dnů je doba dostatečně dlouhá, aby se z nového stal zvyk.

Za posledních několik let jsem si vyzkoušela opustit některé z mých zvyků, u kterých jsem zjistila, že mi nedělají dobře. Někdy jsem se k některému na krátkou dobu vrátila, asi abych si ověřila, že toto opravdu není moje cesta.

Jednou z nich byl zlozvyk kávy. Pila jsem ji ráda, často, silnou, s mlékem. Kombinace, kterou moje tělo nechtělo a po letech nadužívání dávalo velmi rázně najevo, že tohle nechce. A tak jsem pokorně sklopila hlavu a přestala kávu pít. To rozhodnutí bylo opravdu náročné, kávu miluju a přestat s ní byla velká rána pro mé ego. Bylo zvyklé na kávové rituály. Ke kávičce něco dobrého sladkého. Fidorku, kaštany, kousek čokolády, zákuseček, buchtičku, prostě něco sladkého. Za roky těchto rituálů se mi kromě naskládaných kilogramů projevil i zdravotní problém. Poděkovala jsem svému tělu, že mi dalo signál a začala jsem s prací. 

První den bez kávy - tantalova muka. V kanceláři o 200 lidech typu open space voněla káva prakticky celý den. Kdykoliv jsem zvedla hlavu od počítače, někdo upíjel kávu, nesl kávu nebo řekl, že si ji jde udělat.  Držela jsem. Jednou jsem se rozhodla, tak jsem si řekla, to dáš, vydrž, zkus měsíc a uvidíš, jestli ti bude líp. 

Měsíc. MĚSÍC bez mé milované kávy. Ufff.

Druhý a třetí den byly ještě stále náročné. Nebudu popisovat každičký den, ve zkratce první týden byl řehole, druhý týden mě ďáblík pokoušel a stále nasazoval kávu do hlavy. Odolala jsem. Zvládla jsem měsíc bez kávy. Bylo mi dobře. Nemusela jsem stále řešit, kde jsou záchody, kdykoliv jsem někam vyrazila. Zjistila jsem, že moje tělo ví líp, co potřebuju, než já. 


Po měsíci jsem si řekla, že si dopřeju jednu kávu denně. Zkusila jsem to a ono to šlo. A tak jsem si dávala jednu kávu. Jenže za pár týdnů už to byly dvě, za dalších pár týdnů tři a po pár měsících jsem byla tam, kde jsem začínala. 

Přišla druhá vlna, tělu se to kafování tak moc nelíbilo, že začalo stávkovat. A to jako že opravdu stávkovat. A tak jsem byla donucela opět přestat pít kávu. 

Tentokrát to šlo snadno. První měsíc bez kávy mi přišel lehký. Za ním následoval třetí, čtvrtý, pátý. První kafe jsem si dopřála až šestý měsíc na dovolené. A opět rituál - kávička s manželem během dovolené. Pak jsem si dovolila dát si kávu někdy při návštěvě nebo při pokecu s kamarádkou. A ono to šlo, avšak po nějaké době jsem se přistihla, že si zase hledám důvody, abych si mohla udělat kafe. Sice jen jedno denně, a už dávno bez mléka, ale i tak.

A přišla třetí vlna. Naštěstí už jsem poslušně poslechla dřív, než začlo tělo stávkovat. Prostě káva mi nedělá dobře a tečka. Je spousta jiných nápojů, které se dají připravit, tak nebudu lpět na jednom. Nahradila jsem ho kávovinovým nápojem Caro, který si udělám sem tam. Někdy si dám kakao, většinou piju vodu nebo bylinkový čaj. 

21 dnů vás nastartuje, je to čas, který potřebujete na změnu myšlení, čas, který vám umožní zvyknout si na to nové. Ale musíte sami zamakat a postarat se o to, aby se to, co vám nedělá dobře, nevrátilo. Protože jakmile povolíte, víte, co na vás čeká.


Jakmile začnete svému tělu naslouchat, zjistíte, že těch signálů je mnoho, že toho, co vám nedělá dobře, je mnohem víc, než jste si mysleli. Že jsou lidé, kteří vám nedělají dobře. A že to, že je odstraníte ze svého okolí, vám sice pomůže na chvíli, ale pokud nezměníte chemii ve svém těle, potkáte jiné lidi, kteří ve vás budou vyvolávat to stejné. 

Čím víc tělu nasloucháme, tím rychleji pochopíme jeho signály. To, co děláme pro sebe, se nám vždy vyplatí, vrátí se to druhou stranou. 

Tak, jak se uklízí a čistí dům, stejně tak je třeba čistit i sebe. Naučit se naslouchat svým pocitům, rozpoznat své emoce a naučit se s nimi zacházet, aby se z nich nestaly nemoci. 

Změna vede ke změně, stejné chování nás dovede ke stejným výsledkům.

Co si vyberete vy?





Foto: zdroj morguefile

I negativní situaci lze přetavit ve prospěch

Kdyby vám před covidem někdo řekl, že přijde doba, kdy bude zakázáno volně dýchat, jít si pro rohlíky bez respirátoru nebo se volně projít t...