Naučit se být spokojená sama se sebou

Že takhle doba bude náročná, jsem věděla. 

V klidu přichází ty největší a nejnáročnější zkoušky. Není kam utéct, všude je zavřeno, do práce už dlouho nechodím, pracujeme z domu. Čas strávený s přáteli, ten by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Většinu času jsem sama se sebou. A jsem za to ráda. Protože právě to, že zvenčí všechno uzavřeli, mi umožnilo dostat se dovnitř sebe sama. Naučit se žít sama se sebou, se svými strachy a obavami, čelit démonům a kostlivcům ve skříních, kteří byli pečlivě schovaní za haldou nepotřebných věcí.

Když jste delší čas sami, začnou vyplouvat stavy, o kterých jste nevěděli, že je ještě můžete mít. Začnou se ukazovat staré strachy, o kterých jste se mohli domnívat, že je máte dávno zvládnuté. Není kam utéct, není kam se schovat. A je to tak dobře.

Posílat strachy pryč je asi stejně účinné jako říkat přírodě, co má dělat. Strach je jen posel, přichází se zprávou o tom, že nejsme tady a teď. Že utíkáme do budoucnosti a předem se obáváme něčeho, co by se mohlo stát - většinou na základě buď vlastních zkušeností z minulosti nebo přejatých zkušeností rodičů a blízkých, kteří nás "varovali" před tím, co by se mohlo stát... Své potřeby bychom neměli potlačovat ani se za ně stydět.

Jenže to, čeho se bojíme, se vůbec nemusí stát. Je to jen jedna z možností. Je docela možné, že když budeme žít ve strachu, celý život promarníme v obavách z něčeho, co se nikdy nestane. Anebo se na svůj strach naladíme tak dokonale, že tím, že se na ty obavy budeme tak moc soustředit, věnujeme tomu tolik energie, že celý vesmír se spojí, aby nám ten prožitek umožnil. Určitě víte, že kam jde naše pozornost, tam jde energie. Co živíme, to roste.

Jak se teda nebát? Jak pokořit démony a strašáky, kostlivce a krakeny? Zahánět je? Odhánět je? Posílat je do světla? 

Musíme je přijmout. Přijmout fakt, že je v pořádku, že se bojíme. Přijmout fakt, že máme strachy, je normální. Přijmout sami sebe bez zlobení se na sebe za to, že máme strach. To stačí. Tak jo, mám strach, bojím se. Přijímám, že mám ještě potřebu se bát. Přijímám se i s tím, že nejsem dokonalá. Přijímám, že takto je to v pořádku.

Pak přichází další fáze - co mohu udělat pro to, abych se mohla přestat bát? Z čeho můj strach pramení? Je to nějaké mé přesvědčení nebo je to přesvědčení druhých lidí, které jsem za své přejala? Proč si tento svůj strach hýčkám u sebe? Jaký pocit to ve mě vyvolává? Mám stále potřebu mít tento pocit? Ano? Tak jo. Ne? Tak proč se tomu věnuju?

Když jsem se ptala sama sebe, přišla jsem na to, že moje strachy jsou přejaté od rodičů a okolí. Že to, co jsem roky slýchala a myslela si, že tomu nevěnuju pozornost, se mi nahrálo na můj "harddisk" a zůstalo to tam hluboko uložené, spící. A v momentě, kdy jsem byla sama a moje mysl nebyla "zaměstnaná" něčím zvenčí, začalo to spící vyplouvat na povrch.

Je očistné být sama se sebou a být v takovém stavu spokojená. Cítit se dobře, ať dělám cokoliv. Být v dobré společnosti. Protože jakmile jste spokojení a vyrovnaní, jste v té nejlepší společnosti. A spokojený člověk vyzařuje jinak než člověk sevřený strachy. Spokojený člověk přitahuje sobě podobné. Po čase zjistíte, že tím, že o nic neusilujete, to přichází samo.

 A co vy, jaké máte obavy? Zvládáte své démony nebo chcete trošku "posvítit" na to, co vám zůstává skryto? 

Svých strachů se bát nemusíme. Můžeme skrze ně poznat sami sebe, najít cestu k sobě a k druhým, pokud je správně uchopíme, dovolíme si je prožít a pak je s vděčností odložíme. Strach nám ukazuje, kde v sobě potřebujeme uklidit, co je potřeba přeskládat, čeho se zbavit a co přidat. Je to taková úklidová četa. Ano, když se uklízí, lítá prach, ale po pořádném úklidu je krásně uklizeno a čisto. A pocit čistoty ještě posílí ten pocit, že jsme to zvládli.

Nic není tak těžké, aby se s tím nedalo pracovat. Z každé situace se dá najít východisko. A tím východiskem nemusí být nutně jiný způsob konání věcí, nýbrž způsob, jakým se na to díváme.

Mějme se rádi :-)

www.spokojeny-zivot.cz