Dovol si být obyčejným člověkem

Dnešní poselství, které pro vás přepisuju, přišlo nečekaně. Původně jsem chtěla psát něco úplně jiného. Pokorně umožňuju, aby mohlo přijít to důležité. Za mě napíšu zas někdy příště :-)

* * * * * * * * * * 

Buď silná, buď dokonalá a pracovitá, buď oporou pro druhé, pomáhej kde můžeš a miluj sebe i druhé. Zároveň si dovol být si nejistá sama sebou, být nedokonalá, obyčejná, chybující, žádající o pomoc druhé, když to potřebuješ, někdy si polenoš a dovol si být slabá a nemohoucí, pokud to potřebuješ.

Nedávej si příliš dokonale vypadající cíle, protože pak jich nedokážeš dosáhnout. Příliš dokonalé cíle jsou jak schody do nebe, dlouhé, daleké, nevidíš konec. Když budeš dělat krok za krokem, krůček za krůčkem, pomalu, tempem jakým dokážeš v dané chvíli a za daných podmínek, jednoho dne, až se ohlédneš, aby ses podívala, kolik jsi toho ušla, zjistíš, že pod sebou máš mnoho schodů, které jsi zdolala, i když jsi o tom mohla dříve pochybovat.

Dovol si být obyčejná, mít obyčejné sny a touhy. Nehledej dokonalost z časopisu a instagramu. Protože za každou dokonalou fotkou je tým lidí, kteří to spolu vytvořili a někdy i hodiny pracovali, aby vznikla iluze dokonalosti.

Buď obyčejná, protože v obyčejnosti je krása. Oceň své úspěchy, ať byly sebemenší, protože každý i malinkatý úspěch je stále úspěchem. Za každým úspěchem se může skrývat spousta neúspěchů. Kdybys to nezkusila a nechybovala, nemohla by ses posouvat. 

Chyby jsou přínosné. Chyby ti umožňují zdokonalovat se v tom, co se učíš. 

Neboj se nemoci, protože i nemoc je tvou chybou minulosti. Nemoc ti ukazuje, kde jsi v minulosti chybovala. Pokud by nemoc nepřišla, nevěděla bys, že cesta, kterou jsi dříve šla, byla "špatnou". Díky nemoci se o sobě mnohé naučíš a pochopíš souvislosti. Nemoc tě donutí zabývat se tím, čemu by ses jinak nevěnovala. Nemoc je cenný dar a skrze vlastní bolest se o sobě naučíš nejvíc.

Nenaslouchej druhým, kteří ti nepřejí. Naslouchej sama sobě, svým potřebám a svému vnitřnímu hlasu. Nauč se rozeznávat kdo to s tebou myslí dobře a kdo ti jen pochlebuje a ve skutečnosti žárlí na tvé úspěchy a neuvědomuje si, že kdyby ti přál, i jemu by bylo přáno.

Řekni si o pomoc. Potřeba pomoci není znakem tvého selhání. Je signálem, že si začínáš sama sebe víc uvědomovat. 

Slzy přinášejí uvolnění. Slzy bolesti ani slzy dojetí nejsou známkou slabosti. Jsou známkou tvé lidskosti.

Naslouchej si. Dovol si být v tichu a klidu, aby ses na sebe mohla naladit. Tvé nitro o tobě ví všechno, tvé nitro zná odpověď na každou otázku. 

Abys mohla slyšet odpovědi, přestaň klást otázky.

* * * * * * * * * * 

Nevím jak pro vás, pro mě tohle poselství přišlo ve správný okamžik a opět mi umožnilo zopakovat si to, co jsem vlastně už dávno věděla. Jenže vědět a konat není to stejné. 

Tak trénujme praxi, abysme nezůstali jen u té teorie.

Mějte se krásně, vaše Jola D.

www.spokojeny-zivot.cz

Děláš, co tě baví?

Často slýchám, jak lidé řeší svou práci, do které musí chodit, ale nebaví je. Chtěli by dělat něco jiného, ale nevědí přesně co. Také slýchám, že to, co by je bavilo dělat, je neuživí a oni musí myslet na své rodiny, na své závazky, a tak chodí do práce, která je nebaví a většinu svého života stráví v nespokojenosti.

Nejspíš vám to není cizí a i vy jste se s tím buď setkali, nebo ještě stále setkáváte. Netěší vás vaše práce, necítíte uspokojení, počítáte dny pracovního týdnu, kolik ještě času zbývá, aby tu byl víkend. Hurá. Volno. Můžu si dělat co chci. Zatímco během pracovního týdne mám na to, co mě baví, málo času, nebo skoro žádný, a tak přežívám 5 dnů v týdnu v očekávání víkendu...

A co kdybych se na to podívala z jiného úhlu pohledu. Co kdybych si řekla - opravdu mě baví to, co dělám? Najednou není důležité, co dělám, ale jak se u toho cítím. Pokud zjistím, že to, co právě dělám, mě nebaví, není problém v tom, co dělám, nýbrž v mém nastavení.

Nenastavila jsem si někdy v minulosti, že chodit do práce je opruz? Že umývat nádobí mě nebaví? Že k čemu uklízet, když za chvíli bude zase nepořádek? 
Ono je v podstatě nepodstatné co kdo dělá. Podstatné je, jak se u toho cítí. 

Dělám, co mě baví.
Baví mě, co dělám.

Zdá se to být to stejné a přece není. Zkuste si s těmi slovy chvilku pohrávat, jak to na vás působí.

Dokud dělám, co mě baví, jsem v roli oběti - tedy mám potřebu řešit co dělám, aby mě to bavilo. Jakmile se mi nepodaří dělat to, co mám v kategorii "baví mě to", nejsem spokojená.
Zatímco pokud mě baví, co dělám, jsem tvůrcem. Není pro mě důležité, co dělám, můj stav spokojenosti to nemění, můj stav spokojenosti není závislý na podmínkách zvenčí.

Když si uvědomíme, že to, jak se cítíme, nemůže nic zvenční ovlivnit, pokud si to tak sami nenastavíme, začneme žít jako tvůrci a přestáváme být oběťmi.

Pokud se vám zatím nedaří být spokojení nezávisle na tom, co děláte, nevěste hlavu. Jednou se vám to podaří, jen je třeba na sobě začít pracovat. Zkoušet to stále znova a znova. Hledat si to přínosné na čemkoliv, co se děje, hledat krásu tam, kde byste ji stěží viděli.

Můžeme si o tom popovídat. Mějte se :-)

Naučit se být spokojená sama se sebou

Že takhle doba bude náročná, jsem věděla. 

V klidu přichází ty největší a nejnáročnější zkoušky. Není kam utéct, všude je zavřeno, do práce už dlouho nechodím, pracujeme z domu. Čas strávený s přáteli, ten by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Většinu času jsem sama se sebou. A jsem za to ráda. Protože právě to, že zvenčí všechno uzavřeli, mi umožnilo dostat se dovnitř sebe sama. Naučit se žít sama se sebou, se svými strachy a obavami, čelit démonům a kostlivcům ve skříních, kteří byli pečlivě schovaní za haldou nepotřebných věcí.

Když jste delší čas sami, začnou vyplouvat stavy, o kterých jste nevěděli, že je ještě můžete mít. Začnou se ukazovat staré strachy, o kterých jste se mohli domnívat, že je máte dávno zvládnuté. Není kam utéct, není kam se schovat. A je to tak dobře.

Posílat strachy pryč je asi stejně účinné jako říkat přírodě, co má dělat. Strach je jen posel, přichází se zprávou o tom, že nejsme tady a teď. Že utíkáme do budoucnosti a předem se obáváme něčeho, co by se mohlo stát - většinou na základě buď vlastních zkušeností z minulosti nebo přejatých zkušeností rodičů a blízkých, kteří nás "varovali" před tím, co by se mohlo stát... Své potřeby bychom neměli potlačovat ani se za ně stydět.

Jenže to, čeho se bojíme, se vůbec nemusí stát. Je to jen jedna z možností. Je docela možné, že když budeme žít ve strachu, celý život promarníme v obavách z něčeho, co se nikdy nestane. Anebo se na svůj strach naladíme tak dokonale, že tím, že se na ty obavy budeme tak moc soustředit, věnujeme tomu tolik energie, že celý vesmír se spojí, aby nám ten prožitek umožnil. Určitě víte, že kam jde naše pozornost, tam jde energie. Co živíme, to roste.

Jak se teda nebát? Jak pokořit démony a strašáky, kostlivce a krakeny? Zahánět je? Odhánět je? Posílat je do světla? 

Musíme je přijmout. Přijmout fakt, že je v pořádku, že se bojíme. Přijmout fakt, že máme strachy, je normální. Přijmout sami sebe bez zlobení se na sebe za to, že máme strach. To stačí. Tak jo, mám strach, bojím se. Přijímám, že mám ještě potřebu se bát. Přijímám se i s tím, že nejsem dokonalá. Přijímám, že takto je to v pořádku.

Pak přichází další fáze - co mohu udělat pro to, abych se mohla přestat bát? Z čeho můj strach pramení? Je to nějaké mé přesvědčení nebo je to přesvědčení druhých lidí, které jsem za své přejala? Proč si tento svůj strach hýčkám u sebe? Jaký pocit to ve mě vyvolává? Mám stále potřebu mít tento pocit? Ano? Tak jo. Ne? Tak proč se tomu věnuju?

Když jsem se ptala sama sebe, přišla jsem na to, že moje strachy jsou přejaté od rodičů a okolí. Že to, co jsem roky slýchala a myslela si, že tomu nevěnuju pozornost, se mi nahrálo na můj "harddisk" a zůstalo to tam hluboko uložené, spící. A v momentě, kdy jsem byla sama a moje mysl nebyla "zaměstnaná" něčím zvenčí, začalo to spící vyplouvat na povrch.

Je očistné být sama se sebou a být v takovém stavu spokojená. Cítit se dobře, ať dělám cokoliv. Být v dobré společnosti. Protože jakmile jste spokojení a vyrovnaní, jste v té nejlepší společnosti. A spokojený člověk vyzařuje jinak než člověk sevřený strachy. Spokojený člověk přitahuje sobě podobné. Po čase zjistíte, že tím, že o nic neusilujete, to přichází samo.

 A co vy, jaké máte obavy? Zvládáte své démony nebo chcete trošku "posvítit" na to, co vám zůstává skryto? 

Svých strachů se bát nemusíme. Můžeme skrze ně poznat sami sebe, najít cestu k sobě a k druhým, pokud je správně uchopíme, dovolíme si je prožít a pak je s vděčností odložíme. Strach nám ukazuje, kde v sobě potřebujeme uklidit, co je potřeba přeskládat, čeho se zbavit a co přidat. Je to taková úklidová četa. Ano, když se uklízí, lítá prach, ale po pořádném úklidu je krásně uklizeno a čisto. A pocit čistoty ještě posílí ten pocit, že jsme to zvládli.

Nic není tak těžké, aby se s tím nedalo pracovat. Z každé situace se dá najít východisko. A tím východiskem nemusí být nutně jiný způsob konání věcí, nýbrž způsob, jakým se na to díváme.

Mějme se rádi :-)

www.spokojeny-zivot.cz