Tolerance - proč se nám jí nedostává?

O toleranci jsem dříve filozofovala hodně. Od malička jsem byla "jiná", cítila jsem se nepochopená a nepřijatá. Toužila jsem po tom, aby mě ostatní přijímali takovou, jaká jsem. Dnes už vím, že mi to ostatní nemohli dát, protože jsem si to nedokázala dát ani já sama.

Vše, co si přejeme dostávat, musíme nejdříve dávat. Abychom mohli dávat, potřebujeme to v sobě najít. Uvnitř nás je obsaženo úplně všechno, často je to velmi hluboko skryté a ani o tom nevíme. Pokud máme pocit, že to, co hledáme, tam není, je to způsobeno velkým nánosem nepotřebných informací. Zvykli jsme si ve svém životě "sbírat zkušenosti", "sbírat informace", jsme takoví věční sběratelé....Ale i sebemenší sběratel pokud chce mít ze své sbírky užitek, potřebuje mít sbírku zorganizovanou a všude pořádek.

Když se rozhlédneme kolem sebe, vidíme spoustu nepřizpůsobivých lidí. A tím nemyslím jen jednu menšinu.  Posledních 100 let v nás systém včetně školství a rodiny velmi vyvinul potřebu uniformity a konzumního způsobu života. Začali jsme se považovat za jedince, který má své individuální potřeby, které je třeba uspokojit za všech okolností. Ještě před sto lety byli lidé mnohem blíže přírodě, lidé měli mnohem silnější sociální pouta ke svým rodinám. S rostoucím blahobytem a koupěschopností, nátlakem reklamy a vsugerováváním potřeby nakupovat vše a stále, se z nás stali "spotřebitelé". Toto téma je samozřejmě mnohem komplexnější, více aspektů, vybrala jsem několik důležitých a zásadních, aby čtenář mohl vnímat můj úhel pohledu....

Ještě za mého dětství bylo běžné dělit se o sladkosti, běžně jsme dostávali jednu čokoládu pro dva, oblečení jsme dědili nejen po sobě, ale i po bratrancích a sestřenicích. Ano, někteří lidé to dělají ještě dnes. Tenkrát "naštěstí" nebylo příliš výrobků, nebylo prakticky co kupovat, všechno bylo stejné a jen v několika variantách. V dnešní konzumní společnosti je tolik různých výrobků, že je problém si vybrat jen jeden. Zboží je stále méně kvalitní, protože cílem je nakupovat. A nakupovat se dá pokud "to staré" už neslouží....

Tak, jak jsme se vzdalovali od přírody, vzdálili jsme se i jeden od druhého. Lidé se stěhovali do velkých měst za prací, bylo třeba stále více peněz na uspokojení potřeb. Lidé přestali mít čas jeden na druhého, jsme příliš zaneprázdnění sháněním peněz, abychom si mohli stále něco kupovat. Zboží se hromadí, my máme stále větší a pohodlnější domy, a v srdcích máme stále větší citové prázdno.

Když se podívám kolem sebe, vidím velké množství lidí, kterým chybí láska. Nemyslím tím lásku partnerskou, ale tu vnitřní, lásku člověka k sobě samému. Vnitřní citová prázdnota způsobuje, že lidé hledají city venku a přitom jim uniká, že pokud nebudou mít rádi sami sebe, nedovolí tím ani ostatním, aby je měli rádi.

Naše vlastní karma nás dohání. Co jsme zaseli, sklízíme. Tento děj příčiny a následku se stále zrychluje. Už nemusíme odžít další život, abychom pocítili, co jsme zaseli. To, co dříve trvalo životy, roky, dnes se děje za měsíc, týden, den....

Ráda uvádím příklady. Bývaly doby, a není to tak dlouho, kdy jsem se zlobila na řidiče, když mě na přechodu málem přejeli, protože si mě prostě nevšimli, nebo kdy při odbočení já vykročila a odbočující auto mě málem smetlo, bývaly doby kdy jsem nechápala, proč na sebe řidiči křičí, dělají gesta, jsou nervozní. Jedna věc by byla pokud bych tomu pouze nerozumněla, a dívala se na to jako pozorovatel. V tom případě bych si následnou karmu nezapsala. Já je ale kritizovala, vnitřně odsoudila a karmu si zapsala. Přišel čas, kdy jsem začala sama "být řidičem" a do silnice mi začli lézt chodci, při odbočování když jsem měla zelenou, jsem pochopila, že chodec má zelenou taky, když mi za autem zaparkoval nějakej frajer tak, že jsem nemohla vyjet a já se rozčílila a vztekala, tak mi došlo mnohé.....Potřebovala jsem si to odžít, vyzkoušet si, jaké to je být na druhé straně...nazout si boty druhého a ujít v nich míli, abych poznala, že je to "jinak".....
Toto byl jen malý příklad, záměrem není, aby někdo v diskuzi rozebíral moje řidičské umění, jen nastínění pochopení jak se k nám vrací, co vyšleme....

Teď je čas se vrátit k toleranci. Aby nás ostatní přijímali jací jsme, tolerovali, že jsme "jiní", že máme "jiné potřeby", že "jinak vypadáme", máme "jiné názory, myšlenky, jiný úhel pohledu na svět", že se "jinak stravujeme", prostě že něco děláme jinak než "zbytek stáda", potřebujeme vyslat tuto toleranci vůči všem těmto lidem, tedy vůči tomu zbytku stáda. Jak můžeme chtít od druhých, aby nás přijímali, když nám vadí, že nás nepřijímají? Děláme jim to stejné. Nepřijímáme ty druhé, protože jsou jiní než my. Nepřijímáme, že mají jiný názor než my. Nepřijímáme názor, že oni nás nepřijímají.

Pokud chceme změnit ty okolo, nejprve musíme změnit sami sebe. Pokud chci, aby druzí tolerovali moje odlišné potřeby a představy, musím tolerovat sama sebe a tolerovat ty, kteří mě ještě přijímat neumí. Pokud něco neumí, potřebují vidět někoho, kdo jim ukáže, jak se to má dělat. Potřebují učitele.

Když mi něco vadí, například netolerance ze strany druhých, zaměřuji svoji energii na netoleranci. Vibruji na vlně netolerance. Jak ke mě může dorazit tolerance? Představme si vlnu netolerance jako červenou a vlnu tolerance jako modrou. Pokud jsem na červené vlně, nemohu přijímat modrou. Abych mohla modrou přijímat, potřebuji se nejprve modrou stát. Tím, že chápu odlišnost "zbytku stáda", nekritizuji to, nehodnotím, pouze ho vnímám, dostávám se na modrou vlnu. Jakmile modrou vlnu vyšlu, modrá vlna se ke mě vrátí....

Být tolerantní k potřebám druhého člověka aniž bych ho hodnotila, posuzovala, či kritizovala, je bytím v přítomném okamžiku. Kam jde naše pozornost, tam jde naše energie. Posilováním tolerance zesilujeme míru tolerance na celém světě. Rozdáváním tolerance druhým je učíme, jak být tolerantními.

Přeji vám krásný den a mír v duši :)

Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

foto: zdroj internet

Lákadla na duchovní cestě - na co si dát pozor - můj úhel pohledu

Nástrah, které nás na duchovní cestě potkávají, je opravdu mnoho. V dnešní době je přístup k informacím velmi jednoduchý, už nemusíme hledat ty správné knihy, stačí "brouzdat" po internetu a najít nějaké "moudré" informace.
Internet je velmi mocná zbraň. Dá se použít k dobru, ale i ke škodě. Jeho výhody všichni známe - rychle, během krátké chvilky, máme přístup k velkému počtu informací. Nevýhodou je, že některé informace jsou nepravdivé, zkreslené a zavádějící. Proto jediný způsob, jak si být jistý, je opět návrat k nám samým. Pouze naše intuice nám napoví, co je pro nás to nejlepší, která informace je ta "pravá". Jakmile cítíme tlak, strach...tak pryč. Alespoň protentokrát. Informace nemusí být nesprávná, ale v dané situaci není k našemu růstu. Strach zablokuje intuici a těžko se budeme orientovat.

Bůh nás stvořil jako dokonalé bytosti, k obrazu svému. Dal do našich srdcí klíč ke všemu vědění. Ukryl ho tam, kde ho málokdo hledá, a tak všichni lítáme a hledáme všude okolo a zeptat se nás samých nám připadá přinejmenším hloupé. Avšak vše je obsaženo v nás samých. Naše Vyšší Já nás dovede ke všemu. Naše Vyšší Já nás připojí k Vesmírnému internetu....

Na duchovní cestě jsem potkala hodně lákadel. O některých z nich vám povím v tomto blogu, taky vysvětlím, proč v nich vidím "nebezpečí" a proč se jich vyvarovat. Předem podotýkám, že toto není útok na kohokoliv, kdo tyto praktiky používá. Pokud to tak cítíte, pak je to to pravé ořechové pro vás. Pokud ale máte pochybnosti, pak čtěte dál....a ještě malý dodatek - toto je můj úhel pohledu, takto to vidím a vnímám já.

Jako jedno z velkých lákadel pro mě bylo Reiki. Vím, že hodně lidí i z mého okruhu známých a přátel, absolvovalo zasvěcení. Já ne. Ačkoliv články o reiki zněly velmi silně, moje vnitřní nastavení říkalo NE. Tenkrát jsem nevěděla proč, ale protože jsem se naučila poslouchat svou intuici, na žádný kurz jsem se nepřihlásila.
Dnes "vidím", proč jsem tenkrát nechtěla "zkrátit" svou duchovní cestu pomocí Reiki. Někdy to, co vypadá jako "zkratka" je ve skutečnosti slepá ulička a naše cesta se díky ní ještě o kus prodlouží.
 Povím vám to na příkladu, aby to bylo názornější....

Pokud máme elektronický přístroj, který je schopný fungovat při 110 V, můžeme beze strachu a obav pouštět elektrickou energii o tomto výkonu do přístroje. Vše klape, není žádný problém. Takové přístroje se používají například v Americe. Je běžné, že zásuvky tam i v Karibiku jsou pro přístroje na 110 voltů. Tady v ČR máme zásuvky na 220 V. Pokud vezmeme výrobek určený pro český trh, taky funguje bez problému.  Pokud budeme chtít použít americký výrobek v Evropě, tak ho spálíme....Jeho výkon je pouze 110 V. My ho ale můžeme upravit, a to pomocí transformátoru (technici mi snad prominou, jestli to po technické stránce není zcela korektní, používám to pouze pro příklad, pochopení....). Pak můžeme bez obav použít přístroj na 110V v zásuvce na 220V.....Bez transformátoru dojde k poškození výrobku.

Představme si naše vlastní těla. Každé tělo je na jiné hladině vibrací, každé je schopné přijímat a zpracovávat jinou hladinu energie. Každé tělo nejlépe ví, jaký má limit a co může přijímat. Při přirozeném vzestupu, tedy pokud jdeme přirozenou cestou duchovního poznání, naše tělo se postupně upravuje, zvedá svoje vibrace a je schopné přijímat stále "silnější" energii. Pojme vždy jen tolik, kolik je schopné zpracovat. Naše tělo to ví nejlépe, řídí ho naše Vyšší Já. Duchovní cesta je pak naším "transformátorem".

Při zasvěcení Reiki záleží jednak na tom, zda zasvěcení provádí dotyčný proto, aby se hlavně obohatil, nebo zda má zájem pomáhat druhým. Pokud chce opravdu pomáhat, pak pozná, kdo na zasvěcení není připravený. I tak je podle mě zasvěcení zbytečné. Pokud vaše tělo umí přijímat tyto vysoké energie, pak k němu přijdou v okamžiku, kdy bude schopné s nimi pracovat. K čemu je vám vysoká energie, pokud nevíte, jak ji využívat? Kdo ještě nemá dostatečné znalosti, může uškodit sobě i druhým.

Schopnost pracovat s energií Reiki má každý člověk. Je to dar, který k nám přijde v ten správný okamžik. Až jsme připravení, sami se napojíme a již víme, jak energii využívat ku prospěchu sebe i ostatních. Pokud již připravení jsme a zasvěcení podstoupíme, zbytečně nám unikne, že jsme sami svou vlastní pílí došli tak daleko a "výkony" připisujeme na úkor zasvěcení.

Člověk, který na tak silnou energii připravený není a násilím si ji v těle vzbudí, jednak ji neumí zpracovat, druhak si může ublížit na těle, protože tělo není schopno energii pojmout a "přebytek" se někam musí schovat...a tak může vzniknout deformace uvnitř nebo i vně těla. (Vzpomeňme si, že pokud přístroj na 110 V nemá transformátor, tak ho 220V poškodí!)

Dalším bodem v neprospěch Reiki je i to, že s jeho pomocí můžeme zasahovat druhým lidem do života. Můžeme tak činit v dobré víře, i tak pokud nechtě poškodíme druhé lidi, poneseme tento "hřích" na svých bedrech...

Vím, že některým se moje slova líbit nebudou a kdo již Reiki podstoupil, může cítit strach. VŽDY je tu řešení. Zpět se nic vzít nedá, ale vše se děje z nějakého důvodu. Proto nezoufejte a pracujte na sobě dál a zvažujte vše, co budete s Reiki dělat, velmi pečlivě. Zde platí staré přísloví "dvakrát měř a jednou řež".

Dalším lákadlem na duchovní cestě je chtění vědět, co bude až....chtění znát budoucnost. A tak navštěvujeme kartářky, sami zkoušíme výklad karet různého typu, děláme si rozbory dle čísel, postavení hvězd....I k těmto technikám jsem vždy cítila respekt. Viděla jsem jejich potenciál, ale opět mi moje Vyšší Já říkalo NE.

Chtění vědět, co bude v budoucnu, máme od pradávna. Proč? Protože jsme svět vnímali ze 3D. Vnímali jsme minulost, přítomnost a budoucnost, neviděli jsme jednotu. Nechápali jsme, že jsme tvůrci svým osudů. Proto jsme chtěli vědět, co nás v životě ještě potká a zda se tomu můžeme vyhnout. Pokud věříme, že vše, co se děje, se děje z důvodu, ne náhodně, že vše je dokonalé a správné tak, jak se to děje a vše nás obohacuje, pokud se naučíme na každé situaci vidět to pozitivní a naučíme se vnímat jednotu, přestaneme se vnímat jako jedinec se jménem a ucítíme svou Duši, pak pochopíme, že není důvod být zvědavý. Budeme si vychutnávat každý přítomný okamžik, budeme žít přítomností a vědět, že to, jak žije, vytváří naši budoucnost. Budeme dbát na čistotu svých myšlenek, protože chápeme, že to co zasadíme také sklízíme. K čemu je pak potřeba vědět, co budeme sklízet? Přeci když zasadíme rajčata, víme že sklidíme rajčata. Když zasadíme mrkev, víme že sklidíme mrkev. Nepotřebujeme se ptát druhých lidí, co budeme sklízet.

Vědomé žití nám umožňuje tvořit náš vlastní život. Můžeme chodit ke kartářkám, ptát se co nás čeká a nemine....

Povím vám jednu příhodu. Mám přítelkyni, která má ráda tarot. Stále mi říkala o jeho možnostech a kladech a já si uvědomila, že pokud tarot odsuzuji jako "špatné", že se vlastně odděluji. Nechala jsem projít svým tělem toto uvědomnění  a řekla si, že ho tedy vyzkouším a třeba pochopím, proč k němu vnitřně cítím odpor. A tak se i stalo, karty mi byly vyloženy 2x. Nejdřív jsem nevěděla, na co se ptát...Pak jsem se tedy zeptala co mi karty chtějí říct a karty mluvily o manželovi. Další výklad jsem na rady dam, které ho dělaly, dala konkrétní dotaz. Proběhl výklad. Karty byly vyloženy naopak a výsledek byl "negativní". Při výkladu jsem pocítila strach a napětí. Co mi řeknou? Co když je to pravda?Co když se tak stane?
Dnes už chápu, jak se cítí člověk, který jde ke kartářce. Je pln očekávání, v podstatě chce slyšet ale jen dobré zprávy a má strach z těch špatných. Pokud vám řeknou dobré zprávy, jste rádi, pokud ne, žijete pak v obavě, aby se výklad opravdu nestal vaší realitou. Došla jsem k závěru, že o tyto pocity nestojím a pochopila jsem, proč pro mě výklad není vhodný. Vždyť já tvořím mou budoucnost, proč bych se jí měla bát? Stejně každé rozhodnutí, které je třeba udělat, musím rozhodnout já....

Například - půjdu ke kartářce s dotazem, zda se mám rozvést, zda mám koupit pozemek, zda mám změnit práci....a kartářka mi řekne to, co vidí....pak se ale stejně musím rozhodnout já sama....Nebude pro mě pak rozhodnutí ještě těžší? Protože pokud se v budoucnu naskytnou problémy, mohu si myslet, že jsem se tak rozhodla na základě karet a ne na základě své intuice.....a jsme opět tam, kde na začátku....věřme své intuici, pouze naše intuice nás dovede bezpečně "do přístavu".....

Všechna tato "lákadla" na duchovní cestě v nás vyvolávají dojem "zkratky". Chceme se dostat na vyšší duchovní stupeň nějakou zkratkou, rychleji. Ego v nás vyvolává toto chtění. Na duchovní cestě se učíme ego ovládat a chtění přetvořit na přijímání všeho. Ve skutečnosti nás tato lákadla ve vývoji brzdí, protože přirozený duchovní vývoj je ten nejdokonalejší. Pokud máme přímku z bodu A do bodu B.....jaká může být zkratka? Vždyť nejkratší cesta je po přímce...proto jakákoliv zkratka se stává oklikou....Duchovní cesta na první pohled vypadá jako něco, co potřebuje hodně času a energie. Když vám řeknu, že vše, co dnes vím, mě stálo 25 let hledání, bude se vám to zdát jako hodně času. Jenže během těch 25 let jsem prožila spoustu prožitků, které mi žádné knihy nevynahradí. Číst knihy a poslouchat vzdělávací videa aniž bychom to prožívali je nám k ničemu. Teorie bez praxe bude vždy jen teorií.....Duchovní cesta není módní výstřelek, je to způsob života, kdy nás konzumní styl života již neuspokojuje a hledáme něco hlubšího.....

Přeji vám krásný den,

Jolana
www.spokojeny-zivot.cz

fotky: zdroj internet

Jak být šťastný a radovat se ze života

Jak být šťastný? Někteří čekají, že budou šťastní, až budou mít peníze, až budou mít partnera, až budou mít rodinu, až budou mít práci....těch až je opravdu mnoho a mohou se různě kombinovat. Takový člověk, který čeká, až se stane něco, co ho k prožitku štěstí dovede, bude čekat celý život. Protože jakmile dosáhne "mety", která mu štěstí měla zprostředkovat, přijde meta druhá, třetí....a člověk si po mnoha letech uvědomí, že štěstí není závislé na materiálních hodnotách....

Štěstí je vnitřní pocit, je to prožitek, ke kterému se dostaneme pouze jednou cestou. Ta cesta ke štěstí je velmi krátká a jednoduchá, právě proto se většina lidí ubírá cestou dlouhou a trnitou....Něco tak "hodnotného" se přeci nemůže získat tak jednoduše a rychle....

Štěstí je stav, do kterého se dostaneme během velmi krátkého okamžiku. A protože je to pocit, dostaneme se k němu přes naše srdce. Cesta ke štěstí vede přes vděčnost. Když jsme vděční, vnímáme, kolik toho už máme a že jsme vlastně velmi obdarováni. Někteří lidé mají pocit, že toho mají málo a že není za co být vděčný.

Děkovat bychom měli  za vše a stále. Nic není samozřejmostí. Na světě jsou miliony lidí, kteří nemají stejné podmínky. A i přesto dokážou být vděční. Když si nevážíme darů, které dostáváme, většinou nastane "krizový okamžik", který nás na to upozorní (třeba autonehoda, vážná nemoc, krize).

Je dobré naučit se být vděční. Těch důvodů k vděku je bezpočet - být vděční za život, za zdraví, za děti, rodinu, přátele, jídlo, bydlení, za šaty, peníze, ....za každý nový den...

Šťastní může být doslova během vteřiny, protože pokud jsme opravdu vděční, vidíme ty tisíce důvodů k dalšímu vděku, cítíme to obrovské štěstí, které nás zaplavuje, vnímáme slunce, přírodu, vodu, zvířata, ostatní lidi jako součást sebe sama a vnímáme každý přítomný okamžik, který v nás pocit štěstí stále zesiluje.

Člověk, který vnímá pocit štěstí, je šťastný. Takový člověk se dokáže radovat ze všeho a může vykonávat jakoukoliv práci, aniž by se z tohoto stavu vytrhl. Jsem šťastná, když jdu do práce, jsem šťastná když jdu z práce, dokonce jsem šťastná, když si s manželem vyměňuju názory a jsem šťastná, když cítím, že mé ego se hlásí ke slovu...protože vím, že i to, že jsem nějakou lekci "nezvládla" je díky mému egu, které mi tento nedostatek ukázalo. Proto mohu být šťastná. Už vím, kde je třeba ještě něco doladit.

Když budete šťastní, připravte se, že vás lidé okolo budou považovat za podivína, blázna nebo vás osočovat, že to jen hrajete...protože oni tento stav ještě neznají a zatím nevěří, že je to opravdu možné. Jejich ego jim brání, aby tuto myšlenku přijali za svou a bude je nabádat, aby nevěřili. A ani nemusí...jak vždy říkám, nepředávám univerzální moudro, jen můj úhel pohledu....

Každý člověk jednou dojde do stavu absolutního štěstí a návratu ke "zdroji", jen každý svým tempem a ve svém čase.

Přeji vám krásný čas,

Jolana
www.spokojeny-zivot.cz

fotky: zdroj internet

O vztazích (nejen) v rodině

Kdo by neřešil v dnešní době vztahy! Slyšíme to ze všech stran, v tomto roce a nejen v něm potřebuje dočistit své vztahy. Ty, které se nás nejvíc dotýkají, jsou vztahy v rodině.

Abychom vztahy mohli pročistit, je třeba si uvědomit, že se nacházíme přesně v té situaci, kterou jsme si svým předchozím jednáním a smýšlením vytvořili. Často tvoříme vztahy na základně naučených, převzatých automatických scénářů. Reagujeme tak, jak jsme se to už v dětství naučili. Vzpomeňme si, jak malé děti imitují rodiče, jak napodobují starší sourozence. Jak malé děti vzhlíží ke svým rodičům. Pro děti jsou rodiče často přímo nadlidští, dokonalí, pro děti jsou jejich rodiče "malí Bohové".

Děti nepochybují o správnosti jednání svých rodičů a automaticky přebírají to, co jim rodiče předkládají. Rodiče často dětem předávají schémata chování automaticky, nezamýšlejí se nad tím, že i "špatné zvyky" děti přetahují, že svým životním postojem a způsobem života předávají dětem to nejzákladnější.

Když mě moje vlastní dítě něčím rozčiluje, zastavím se (v myšlence) a poté přehrávám v hlavě proč mě to rozčiluje. Co z chování mého dítěte ve mě rozehrálo strunu nespokojenosti? Co mi moje vlastní dítě zrcadlí? Druhé vidíme zcela jasně, máme je naproti sobě, často nás to vede k tomu, abychom chování druhých hodnotili a posuzovali. Sami sebe vidíme "v lepším světle", omlouváme své chyby, protože víme, že jsme jednali z neznalosti a zapomínáme, že druzí jsou na tom úplně stejně.

Pokud chceme sami sebe vidět, potřebujeme na to zrcadlo. Tam vidíme naši fyzickou stránku. Naše nitro pak vidíme skrze lidi okolo nás. Nezáleží na tom, co nám říkají, ale na tom, co my při tom cítíme. Co nás rozčiluje, co nás uspokojuje, co se nám líbí a nelíbí. To vše je odraz našeho nitra. Lidé okolo nás nám slouží jako "zrcadla našeho nitra".

Když banánovník vyroste, přijde okamžik, kdy mu začne narůstat obrovský květ. Jak tento květ dorůstá a zraje, opadávají velké okvětní lístky a začínají dorůstat minibanány. Postupně začnou tvořit trsy a plní se a dorůstají do své velikosti. Stále ještě nejsou jedlé, je třeba dát jim čas, aby se "naplnily". Poté se celý trs uřízne a zavěsí se na balkoně naopak, takže ta část která byla dole, je nahoře.

Banány však nezrají všechny současně. Nejdřív uzraje jeden, pak začne uzrávat další a postupně je jich víc a víc zralých a když dojde k "bodu zlomu", zbytek banánů dozrává společně s malým rozmezím několika dnů.

Stejné je to i s námi lidmi. Jsme v různých stádiích vývoje a vždy je to tak správně. Stejně jako banány dozrávají postupně, i my "dozráváme" postupně. Je potřeba "kritické množství lidí", aby došlo k tomu, že "zbytek" společnosti pochopí a přijme nějakou informaci. Vzpomeňme si na historii, kde Země byla placatá. Všeobecná pravda hovořila o placaté Zemi a kdo tvrdil něco jiného, byl považován za blázna.

Naše pravdy se stále přetváří. Je to způsobeno naším vývojem. Vždy jsme schopni přijmout jen určitou část. Jakmile je dostatečné množství stejně smýšlejících lidí, je pravda přijata i zbytkem lidstva.

Včera jsem narazila na toto video, prosím podívejte se na něj, má i české titulky, je krátké a výstižné.

Aby naše vztahy mohly dobře fungovat, je potřeba, abychom všichni začali sami u sebe. Pokud změním své chování, umožním tím, aby se i ke mě mohli lidé chovat jinak. Pokud rodič vidí "chybu" svého dítěte, pak je chyba v něm. Změnou chování rodiče může nastat i změna v chování dítěte, protože jak už jsme si řekli, dítě přebírá vše od rodičů automaticky. Čím menší dítě je, tím snazší a rychlejší je jeho změna. Ani rodiče starších dětí nemusí zoufat, změna nastane vždy, jen to bude trochu déle trvat.

Co je důležité si uvědomit je též svobodná vůle každého člověka. Já jako jedinec mám "právo" vždy měnit jen sama sebe a dávat příklad těm ostatním. Už není ale na mě hodnotit a posuzovat, zda druzí přebírají to, co jim nabízím, protože stejně jako já mám vůli měnit svůj život, mají tuto vůli i ostatní. I oni jsou v určitém stadiu vývoje a kdybych se snažila o změnu jejich charakteru, narušovala bych tím jejich nastavení. Já z vnějšku můžu mít dojem, že vím, co je pro ně nejlepší, ve skutečnosti to ale ví každý člověk sám nejlépe. Každý má v sobě část Boha, každý má přístup k "univerzální pravdě". Pod nánosem starých zlozvyků se nám stává, že ačkoliv se chceme změnit, nejde nám to. Stále se vracíme ke starým zvykům. To proto, že je máme opravdu hluboce zakořeněné.

Vzpomeňme si, že už odmalička nasáváme jako houby "moudra" svých rodičů a učitelů, přebíráme to, co je nám předkládáno jako pravda. Jsou to ale jen postoje a pravdy druhých lidí, to k čemu oni ve svém vývoji došli.

Já jako rodič mohu změnit chování svého dítěte nejlépe tím, že mu budu nejlepším možným příkladem. Pokud má dítě problémy s nadváhou, budu se stravovat zdravě, konzumovat hodně ovoce a zeleniny, sportovat a předávat mu "ten nejlepší program" pro udržení kondice. Pokud ho dítě hned nepřevezme, nevadí. Zapíše se mu to do paměti a jednou se k tomuto programu může navrátit, protože uvidí náš příklad a to, jak jsme v kondici a spokojení.

Pokud má moje dítě problém s ovládáním a je roztěkané, v prvé řadě se potřebuji naučit ovládat já sama, abych mu mohla být příkladem. My rodiče často po dětech chceme něco, čeho sami nejsme schopni. Chceme po dítěti, aby něco dělalo bezchybně, přitom sami bezchybní nejsme. Chceme, aby nebylo zapomnětlivé, ale kolikrát zapomínáme my rodiče? Zde opravdu vždy jdu do hloubky sama u sebe a když se mi "nelíbí" něco na mém dítěti, hledám sama ve svém nitru, kde mu předávám chybné chování.

Dalším "faktorem" je to, co dítěti předáváme vědomě, to co mu říkáme. Tady opět můžeme udělat velký pokrok, pokud si s dítětem sedneme a budeme mu vše trpělivě vysvětlovat. I my bychom chtěli, aby s námi ostatní byli trpěliví a láskyplní.

Velmi podobné je to i v partnerských vztazích. Partner, kterého jsme si k sobě vybrali, není náhodný. Je to člověk, který nám umožňuje zpracovat stránky našeho nitra, které jsme ještě zcela nepřijali. To, co nám zobrazuje, je přesně to, co ještě neumíme. Stejně tak jsme nápomocní my pro druhého. V partnerském soužití dochází k hádkám, kde jeden vyjde jako vítěz a druhý jako poražený. Byl to boj jednoho ega proti druhému, kde jedno ego vyhrává a druhé prohrává. Pro zdravý vztah je důležité pochopit, že jakmile se do diskuze zapojí ega, dojde k boji. Kde je boj, tam je i vítěz a poražený. Pokud chceme mít láskyplný vztah, potřebujeme se naučit řešit naše neshody bez boje.

Podívejme se na stolní hru, třeba "člověče nezlob se". Představme si, že hrajeme dva 10 her a v těch 10 hrách vyhrál náš protihráč. Budeme mít stále chuť hrát znova? Pokud jsme vyhráli přibližně stejněkrát, pak chceme hrát? Když stále vyhráváme, jsme spokojení?

Zde můžeme rozkrýt vše základní o "bojích ve vztahu". Tam, kde je to "půl na půl" je vztah, kde sice dochází k bojům, ale nacházejí se kompromisy. To už je pokrok. Stále ale dochází k bojům.

Ideální vztah, to kam spějeme, je to, že si s druhým budeme moci pohovořit o našich pocitech a názorech bez boje. Jde to. Je třeba to ale často cvičit. A jak na to? Jediná možnost je odstranění ega. Bez předsudků, bez kritiky. Já sdílím svůj názor a přijímám názor druhého člověka jako jeho pravdu. Nekritizuju ji, chápu, že pro něj je to jeho realita, že je to jeho pravda a pokud bych se mu snažila vnutit svůj vlastní názor, bude to ten druhý chápat jako útok a začne se bránit. A tím už začne hra ega proti egu, tedy boj.

Psát o vztazích se dá dlouho, myslím, že to základní jsem sdělila, případné dotazy ráda zodpovím. Napsala jsem jen krátké možnosti, samozřejmě je toho mnohem víc co by stálo za zmínku. To zase někdy příště.

Krásný den a slunce v duši :)

Jolana
www.spokojeny-zivot.cz
fotky: zdroj internet