Laskavost otevírá srdce

Když jsem poznala svého nynějšího muže, jedna z vlastností, kterou si mě získal, byla jeho laskavost. Nikdy jsem do té doby nepotkala člověka, který by byl tak nápomocný a ochotný, ochotně se podělil o cokoliv. I po 20 letech spolu tuto vlastnost u něj stále oceňuju.

Lidi potkáváme stále, ti, co jsou zlostní, nepříjemní, agresivní, si raději nechceme pamatovat, někde v koutku duše o nich víme, ale nevyhledáváme je. Zato laskavé a dobrosrdečné lidi nezapomínáme. Když potkáte někoho, kdo k vám byl laskavý aniž by za to něco chtěl na oplátku (pak už by to nebyla laskavost, ale vypočítavost),

vryje se vám do paměti a kdykoliv ho někdo připomene nebo ho potkáte, podvědomě ve vás vyvolá příjemný pocit. Laskaví lidé jsou všude kolem nás - třeba prodavačka v obchodě. Tu laskavou si budete pamatovat a když bude na pokladně, možná si postojíte i v delší frontě, jen aby vás obsloužila, protože pobýt s ní je takový malý kousek štěstí v každodenním životě. 

Naproti tomu ne-laskavou prodavačku si taky pamatujete, ale pokud ve vás vyvolala nepříjemné vzpomínky, budete se jí snažit vyhýbat.

I když ne každý máme stejnou míru laskavosti v sobě, neznamená to, že bychom na tom nemohli pracovat. Každý den a v každý okamžik můžeme změnit své chování směrem k laskavosti. Když se nás na něco zeptá naše dítě, než automaticky odpovíme, zvažme, zda by to šlo říct vlídněji. Jsme příklad pro své děti, učí se od nás vše, i to co chceme a nechceme. Co se nám u našich dětí nelíbí, můžeme sami zanalyzovat a popřemýšlet proč se to dítě takto chová? Zda jsme mu k tomu nezavdali příčinu nevhodným příkladem? Pokud ano, nemusíme věšet hlavu. Změna se dá implementovat kdykoliv, můžeme začít v každý okamžik. Každá vteřina je další příležitostí pro změnu. Nikdy není pozdě, to jen ten, který je neochotný něco změnit, se obrňuje pojmem "už je na změnu pozdě".

Akt laskavosti je příjemný nejen pro naše okolí, děláme obrovskou službu i sami pro sebe. Otevíráme své srdce sami sobě. Protože tak, jak se chováme k druhým, se chováme sami k sobě. Výtky druhých jsou výtkami nás samých vůči sobě. Kritika druhých je kritika naší vlastní osoby. Cokoliv vysíláme na druhé se k nám vrací jako bumerang. Druzí lidé jsou pouze zrcadlem, které odráží toho, kdo se dívá.

Pokud se vám nelíbí, co v zrcadlech vidíte, zkuste změnu. Změňte cokoliv, co je pro vás přijatelné. A s každou další změnou to bude o malinký kousek snadnější. Jedna laskavost se zdá být ničím, jedna laskavost je začátkem. Jednou laskavostí můžeme změnit vesmír, protože jedna změna vede k další a další. Jedna jediná změna vyvolává protireakci okolí. A ač se to může zdát bezvýznamné, vězte, že i sebemenší změna se počítá. Vždyť každá sklenice plná vody je ve skutečností velkým počtem malinkatých kapek. Každé lidské tělo je miliardami malinkatých buněk. Velké změny se nedějí najednou, velké změny začínají pozvolna. 

Jeden malý kamínek, který vám při rychlosti pleskne o čelní sklo auta, dokáže rozpraskat celé sklo. Jedno malé semínko rostlinky dokáže rozbít asfalt. Z jednoho malinkatého semínka může vyrůst obrovský a zdravý strom, který dá stín a ovoce. Jak malá je pecka třešně a jak obrovský strom, plodící mnoho a mnoho plodů po mnoho let z něj může vyrůst.

Proto nepodceňujte velikost malých momentů, malých změn, malých laskavostí. Nikdy nevíte, co vaše jedna malá laskavost může spustit.

Jola D.

www.spokojeny-zivot.cz

Foto: zdroj morguefile

Když změníte něco ve svém životě, změní se vám život...

Na to, abych s nějakou změnou začala, nečekám na nový měsíc, pondělí nebo třeba další rok. Začnu hned, protože vím, že jestli to odložím teď, protože se mi ještě začínat nechce, pak se mi nebude chtít ještě víc. Pokud jsme ve svém životě objevili něco, co nám nedělá dobře, proč v tom setrvávat? Když vím, že mi něco nedělá dobře, hledám cestu jak to změnit. 

Abych si na změnu zvykla a přijala ji za svou, je třeba změnit způsob myšlení. To se docílí neustálým opakováním. Říká se, že 21 dnů je doba dostatečně dlouhá, aby se z nového stal zvyk.

Za posledních několik let jsem si vyzkoušela opustit některé z mých zvyků, u kterých jsem zjistila, že mi nedělají dobře. Někdy jsem se k některému na krátkou dobu vrátila, asi abych si ověřila, že toto opravdu není moje cesta.

Jednou z nich byl zlozvyk kávy. Pila jsem ji ráda, často, silnou, s mlékem. Kombinace, kterou moje tělo nechtělo a po letech nadužívání dávalo velmi rázně najevo, že tohle nechce. A tak jsem pokorně sklopila hlavu a přestala kávu pít. To rozhodnutí bylo opravdu náročné, kávu miluju a přestat s ní byla velká rána pro mé ego. Bylo zvyklé na kávové rituály. Ke kávičce něco dobrého sladkého. Fidorku, kaštany, kousek čokolády, zákuseček, buchtičku, prostě něco sladkého. Za roky těchto rituálů se mi kromě naskládaných kilogramů projevil i zdravotní problém. Poděkovala jsem svému tělu, že mi dalo signál a začala jsem s prací. 

První den bez kávy - tantalova muka. V kanceláři o 200 lidech typu open space voněla káva prakticky celý den. Kdykoliv jsem zvedla hlavu od počítače, někdo upíjel kávu, nesl kávu nebo řekl, že si ji jde udělat.  Držela jsem. Jednou jsem se rozhodla, tak jsem si řekla, to dáš, vydrž, zkus měsíc a uvidíš, jestli ti bude líp. 

Měsíc. MĚSÍC bez mé milované kávy. Ufff.

Druhý a třetí den byly ještě stále náročné. Nebudu popisovat každičký den, ve zkratce první týden byl řehole, druhý týden mě ďáblík pokoušel a stále nasazoval kávu do hlavy. Odolala jsem. Zvládla jsem měsíc bez kávy. Bylo mi dobře. Nemusela jsem stále řešit, kde jsou záchody, kdykoliv jsem někam vyrazila. Zjistila jsem, že moje tělo ví líp, co potřebuju, než já. 

Po měsíci jsem si řekla, že si dopřeju jednu kávu denně. Zkusila jsem to a ono to šlo. A tak jsem si dávala jednu kávu. Jenže za pár týdnů už to byly dvě, za dalších pár týdnů tři a po pár měsících jsem byla tam, kde jsem začínala. 

Přišla druhá vlna, tělu se to kafování tak moc nelíbilo, že začalo stávkovat. A to jako že opravdu stávkovat. A tak jsem byla donucela opět přestat pít kávu. 

Tentokrát to šlo snadno. První měsíc bez kávy mi přišel lehký. Za ním následoval třetí, čtvrtý, pátý. První kafe jsem si dopřála až šestý měsíc na dovolené. A opět rituál - kávička s manželem během dovolené. Pak jsem si dovolila dát si kávu někdy při návštěvě nebo při pokecu s kamarádkou. A ono to šlo, avšak po nějaké době jsem se přistihla, že si zase hledám důvody, abych si mohla udělat kafe. Sice jen jedno denně, a už dávno bez mléka, ale i tak.

A přišla třetí vlna. Naštěstí už jsem poslušně poslechla dřív, než začlo tělo stávkovat. Prostě káva mi nedělá dobře a tečka. Je spousta jiných nápojů, které se dají připravit, tak nebudu lpět na jednom. Nahradila jsem ho kávovinovým nápojem Caro, který si udělám sem tam. Někdy si dám kakao, většinou piju vodu nebo bylinkový čaj. 

21 dnů vás nastartuje, je to čas, který potřebujete na změnu myšlení, čas, který vám umožní zvyknout si na to nové. Ale musíte sami zamakat a postarat se o to, aby se to, co vám nedělá dobře, nevrátilo. Protože jakmile povolíte, víte, co na vás čeká.

Jakmile začnete svému tělu naslouchat, zjistíte, že těch signálů je mnoho, že toho, co vám nedělá dobře, je mnohem víc, než jste si mysleli. Že jsou lidé, kteří vám nedělají dobře. A že to, že je odstraníte ze svého okolí, vám sice pomůže na chvíli, ale pokud nezměníte chemii ve svém těle, potkáte jiné lidi, kteří ve vás budou vyvolávat to stejné. 

Čím víc tělu nasloucháme, tím rychleji pochopíme jeho signály. To, co děláme pro sebe, se nám vždy vyplatí, vrátí se to druhou stranou. 

Tak, jak se uklízí a čistí dům, stejně tak je třeba čistit i sebe. Naučit se naslouchat svým pocitům, rozpoznat své emoce a naučit se s nimi zacházet, aby se z nich nestaly nemoci. 

Změna vede ke změně, stejné chování nás dovede ke stejným výsledkům.

Co si vyberete vy?

www.spokojeny-zivot.cz

Foto: zdroj morguefile

Zodpovědnost nejen ve vztazích

Dnes, když jsem vařila dýňovou polévku, přišla zpráva ke zodpovědnosti ve vztazích. V televizi, kterou jsem výjimečně zapla, abych se koukla na prostřeno, začaly zprávy. Byla jsem zabraná vařením, bavilo mě to, krájím dýni a jsem spokojená. To je ideální stav na to, aby mohla přijít zpráva. Ne kvůli dýni, ta nebyla podstatná. Důležitý byl stav spokojenosti, moment, kdy nic nehodnotím, nesoudím, neporovnávám, jen jsem, jsem v přítomnosti, pouze konám něco tělem a zpráva může přijít.

V televizi stále stejná písnička - corona. Nevnímala jsem to, jen to slovo ke mě doputovalo, uši to zaregistrovaly a vesmír poslal zprávu o zodpovědnosti. Tak vám jen předám to, co přišlo, aniž bych to nějak upravovala.

Hláška moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě, zmanipulovala mysl lidí tak, aby uvěřili, že zodpovědnost za zdraví druhého je v jejich rukou. To, zda já jsem zdravá, nemohu ovlivnit já, ale někdo druhý. Jsme oběti. Je potřeba, aby za nás někdo rozhodoval, za nás někdo konal. Je to obrovská zkouška vědomí každého. Ten, kdo si uvědomí, kde je jeho síla, může konat sám za sebe. Nepotřebuje roušku druhého. Člověk, který není zodpovědný ke druhým, není ani sám k sobě a takový člověk potřebuje od druhých, aby změnili své chování, aby on sám nic měnit nemusel. Navenek hovořit zodpovědná slova z nás ještě zodpovědné nedělá. Důležité je to, co stojí za slovy. Lidé, kteří mají možnost rozhodovat, se ujímají svých pozic, aby rozhodovali tak, jak jim to vyhovuje. Manipulují druhými, přelévají obsah z jedné strany lahve na druhou, ale pouze uprostřed je pravda, uprostřed je rovnováha. Žádný extrém není správný, protože vždy automaticky vytvoří protiextrém.

Je mnoho zodpovědných, kteří nepotřebují, aby jim nakazovali, jak se chovat. Dělají to automaticky, je to v nich, v jejich zásadách, jak k sobě, tak k druhým, jak uvnitř, tak vně. To, že někteří to ještě neumí, neznamená, že masy musí trpět. 

Žijte své životy naplno. Věnujte se tomu, čemu chcete a tak jak chcete. Najděte si svou vlastní cestu svobody. Vědomí nemůže být limitováno, kdo je limitován, není si ještě vědom své podstaty.

Je jedno, zda se jedná o vztah partnerský, pracovní nebo jiný. Vždy je to o komunikaci mezi jednou a druhou stranou. Můžete vidět, jaký kdo je podle toho, jak jedná. Podle pravidla - podle sebe soudím tebe - kdo nevěří druhým, kdo je podezíravý, neupřímný, kdo lže a naproti tomu, koho nenapadne někoho podezírat, kdo je upřímný a pracovitý. Ten největší zloděj volá "chyťte zloděje", protože tak, jak sám smýšlí, předpokládá, že jsou i druzí. Nenapadne ho, že by někdo mohl být upřimný, protože ani on takový není. Opět pravidlo podle sebe soudím tebe. 

Nečekejte, až něco skončí, nečekejte, až někdo jiný za vás rozhodne. Rozhodněte sami za sebe tak nejlépe, jak umíte. Protože zase jen vy ponesete následky svých rozhodnutí. Být "vyčuraný" rovnováhu nepřinese, protože kdo bere, kde není jeho, bude obrán.

Nedělejte si hlavu s nespravedlností. Nespravedlnost neexistuje, je jen naše touha po spravedlnosti tam, kde cítíme bezpráví a máme pocit, že se vše neodehrává tak, jak by mělo. Nenaslouchejte svému egu, které volá po krvi. Ego je v pasti času, vaše plně vědomé já je mimo čas a prostor. Naslouchejte své intuici, tomu prvnímu vnuknutí, momentu, kam se ego ještě nestihlo dostat.

Buďte spokojení tak nejvíc jak dokážete. Jen spokojenost vás dokáže dostat do středu a nastolit rovnováhu.

Jolana D.

www.spokojeny-zivot.cz

Foto: zdroj morguefile.com

Umět pustit co nás brzdí

Dnes vám povím, co mi přišlo, když jsem cvičila na rehabilitaci. Nemoci jsou pro nás velkým darem, umožňují nám pochopit souvislosti, opustit lpění a přijmout pokorně svůj stav.

Takže dnes, když mi terapeutka "lámala" ruku a stále mi opakovala "uvolněte se", jsem se soustředila na to cvičení natolik, že mysl byla otevřená, přítomná a nic nerušilo. A tak mohla přijít zpráva.

Jsme sevření v křečích svého těla. Bojíme se odevzdat své starosti Bohu (Vesmíru,...doplňte to, co je pro vás přijatelné). Tělo je v křeči, i když stres již pominul. Ubližujeme sami sobě. Bojíme se "to pustit", protože si myslíme, že to neustále musíme KONTROLOVAT. 

Nemusíme. Stačí být bdělý, vyrovnaný. Řešme to, co lze, co nelze, můžeme odevzdat. Můžeme se odevzdat do rukou Božích, protože kdo požádá, bude mu pomoženo. (pozor - toto není myšleno tak, aby člověk byl pasivní a nic nedělal, dělejme, co lze aniž bychom chtěli ovlivnit výsledek nebo na něm jakkoliv lpěli).

Přichází doba rovnováhy, naše těla nás donutí. Donutí nás opustit staré a přijmout fakt, že nic ovlivnit nemůžeme. To jediné, co můžeme, je žít naše životy jak nejlépe dokážeme, aniž bychom lpěli na výsledku. Přijměme výsledek který přijde jako přesně ten nejlepší, který potřebujeme, abychom se mohli spirálovitě vyvíjet dál.

Jola D.

www.spokojeny-zivot.cz

Foto: zdroj morguefile.com