Dnes vám povím, co mi přišlo, když jsem cvičila na rehabilitaci. Nemoci jsou pro nás velkým darem, umožňují nám pochopit souvislosti, opustit lpění a přijmout pokorně svůj stav.
Takže dnes, když mi terapeutka "lámala" ruku a stále mi opakovala "uvolněte se", jsem se soustředila na to cvičení natolik, že mysl byla otevřená, přítomná a nic nerušilo. A tak mohla přijít zpráva.
Jsme sevření v křečích svého těla. Bojíme se odevzdat své starosti Bohu (Vesmíru,...doplňte to, co je pro vás přijatelné). Tělo je v křeči, i když stres již pominul. Ubližujeme sami sobě. Bojíme se "to pustit", protože si myslíme, že to neustále musíme KONTROLOVAT.
Nemusíme. Stačí být bdělý, vyrovnaný. Řešme to, co lze, co nelze, můžeme odevzdat. Můžeme se odevzdat do rukou Božích, protože kdo požádá, bude mu pomoženo. (pozor - toto není myšleno tak, aby člověk byl pasivní a nic nedělal, dělejme, co lze aniž bychom chtěli ovlivnit výsledek nebo na něm jakkoliv lpěli).
Přichází doba rovnováhy, naše těla nás donutí. Donutí nás opustit staré a přijmout fakt, že nic ovlivnit nemůžeme. To jediné, co můžeme, je žít naše životy jak nejlépe dokážeme, aniž bychom lpěli na výsledku. Přijměme výsledek který přijde jako přesně ten nejlepší, který potřebujeme, abychom se mohli spirálovitě vyvíjet dál.
Jola D.
Foto: zdroj morguefile.com
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář:)