6. Z mých berliček - "duchovno"

Pomáhat druhým je krásné poslání. Když se to vysloví, zní to tak noblesně, oduševněle, esteticky a oceněníhodně. Je mnoho lidí, kteří na otázku "co byste chtěli dělat nejraději" odpoví "pomáhat druhým".

K pomoci druhým jsem se dostala podobně jako většina "z nás". Potřebovala jsem pomoci sama sobě. Něco už jsem uměla, něco jsem znala jen teoreticky a něco mi nešlo přijmout. Všechny problémy vznikají nepřijetím neboli odporem. Odporem přijmout pravdu druhého. Ego ve mě rádo slyšelo, že je dokonalé a že ví všechno líp. V mnoha situacích už umělo připustit, že druzí lidé mají svůj názor a že pro ně je tím nejlepším, přesto zůstávala část mé osobnosti, která se stále bránila. Bránila se přijmout nejen pravdy druhých, bránila se přijmout i samu sebe.

Ve chvílích, kdy ani vědomí teorie nepomáhalo, utíkala jsem se k "duchovnu". Utíkala jsem ke svým duchovním učitelům, lidem, kteří mě inspirovali svým pohledem, lidem, kteří ve mě dokázali správně mířeným slovem vzbudit přesně tu část mě samé, která to potřebovala.

A tak bylo období, kdy jsem radila druhým, zvládala všechny své zkoušky celkem obstojně a když přicházela slabá chvilka, šup a už jsem mazala ke své inspiraci "dobít baterky". A fungovalo to skvěle. Jenže tu byl jeden háček - cítila jsem, že to takhle nejde donekonečna. Že "někde" je "něco" víc, výzva, která mě táhla vpřed.

Duchovní cesta je cesta jako každá jiná. Zní to tak nějak líp a je potřeba se domluvit na názvosloví, abychom si my lidé alespoň trochu rozuměli. Myslím, že pro mnoho z nás duchovní cesta znamená něco podobného - cesta, kde se nesoustředíme na hmotu, cesta kde zkoumáme to nehmotné. Víme, že to je, většinou to ale nevidíme a neumíme si na to sáhnout.

Velkou inspirací na mé "duchovní" cestě mi byla skvělá učitelka a mystička Iva Adamcová. Dodnes si ráda poslechnu její přednášky. Je to jedna z mála osob, která mě opravdu dokázala pohnout vpřed. Naučila jsem se umět vidět samu sebe jejíma očima.

Dalším skvělým  učitelem mi byla Esther Hicks, žena která channeluje Abrahams. Její videa mě rozesmála, motivovala, dovedla k zamyšlení. Stejně jako Darryl Anka se svým Basharem, bytostí, která mě okouzlila svou přímostí.

Je zcela lhostejné, zda při channelingu probíhá opravdový přenos projevu jedné bytosti skrze druhou či zda si to ta daná osoba umí "chytat" z éteru sama. Mě je to jedno, nezabývám se formou, jakou se ke mě informace dostane. Vnímám samotnou hodnotu informace a sílu mé rezonance k ní.

Nemohu opomenout ani mého milého Eckharta Tolleho. Chlapíka, kterému jsem se "bránila" víc jak rok. Dneska už se tomu jenom směju, ale byly doby, kdy mi jen pohled na něj vadil. Ale to jen do té doby, než jsem dozrála k tomu, abych mohla přijmout jeho krásné poselství. Jeho minuty ticha mi daly víc než hodiny strávené ve škole :)

To, že píšu o duchovnu v minulém čase, neznamená, že už bych si žádná videa nepouštěla nebo si myslela, že už všechno vím a nemám se co učit. Myslím, že tenhle proces nikdy nekončí. Neustále se rozpínáme a rosteme. Není cíl. Cíl je naše cesta. O duchovnu píšu v minulém čase, protože už ho nepotřebuji jako berličku. Duchovno pro mě není cesta víry. Mou cestou je vědomí. Víra potřebovala berličku, vědomí jde dál samo, už se nepotřebuje o nic opírat. (Všem výzvám čelím stojíc pevně na svých nohou....a když upadnu, umím sama vstát.)

Každý den jsem vděčná za vše nové, co jsem mohla prožít, za vše nové, co jsem mohla poznat a ochutnat. Jsem vděčná za všechny chvíle, protože když se naučíme vnímat vše, co přichází, jako produktivní, naučíme se vybírat si to, co nás posouvá vpřed, co nás naplňuje štěstím a pocitem spokojenosti. Žít život podle svých představ, podle vlastních pravidel.

Vše je jak má být, vše je takové, jaké si to uděláme. Vše je odrazem našeho bytí, odrazem našeho nitra, odrazem toho, kým jsme. Co vysíláme, to přijímáme. Co přijmeme - o tom sami rozhodujeme. Buď vlastním výběrem - pokud žijeme vědomě, nebo automaticky - když žijeme nevědomě. Mezi těmito dvěma póly je mnoho různých odstínů, to podle toho odkud kam jdeme.


Mějte cestu, jakou si přejete :)


www.spokojeny-zivot.cz

foto: zdroj morguefile.com
        internet

Kým jsou naše životy řízeny?

Kdo je Bůh? Jak si ho představujete vy? Jak ho nazýváte? Je pro vás Bohem křesťanským, Energií, Vesmírem, Zdrojem, Otcem, Stvořitelem nebo máte jiný název?

V minulosti se lidé nenáviděli a vraždili jen kvůli jeho pojmenování. Ať Bůh, Budha, Allah....tento název je společným jmenovatelem jednoho. Ve jménu Boha/Alláha/.... se masakrovalo, zabíjelo. V jeho jménu se rozdělily rodiny a bojovaly proti sobě.
Můžeme se přít o to, jak jej nazývat. V jádru nám jde o to stejné. Mluvíme o  něčem nadlidském, nadrozměrném, všudesahajícím, všudepřítomném.....Já osobně používám nejčastěji slovo Bůh, Vesmír, Energie, Zdroj a Stvořitel.Všechna tato slova psána s velkým písmenem jsou pro mě synonymem a vyjadřují Stvořitele.


Bývalo pro mě těžké představit si Boha. Neuměla jsem ve své fantazii vytvořit něco, co je nadlidské, nadrozměrné, všudepřítomné a stálepřítomné. Pak jednou ke mě přišla myšlenka, která mi podobu Boží přiblížila. Vzduch je všude a stále, není vidět a přeci věříme, že tu je, má různé podoby, rychlosti, můžeme ho stlačit, rozpínat....Vzduch pro mě byl dobrým měřítkem představy....Už jsem si dokázala představit jak může být všudypřítomný a stálepřítomný.

A šlo to ještě dále. Postupně jsem do své představivosti přidala všechny živé bytosti, rostliny, neživé předměty, vodu.....a pak.....pak má podoba Boha uzrála. Už vím jak vypadá Bůh. Už vím jak je možné, že je všude a stále.....Bůh je energie, proto na sebe může brát jakoukoliv podobu. Energie je všude a ve všem...Cokoliv dáme pod mikroskop, ve zvětšeném uvidíme, že i v neživých věcech probíhá život... Energie má různé podoby, i myšlenka je druh energie. Vše, co nás obklopuje, bylo jednou pouhou myšlenkou, kterou někdo zrealizoval. Vše, co děláme, přijde nejprve ve formě myšlenky. Tedy energie.

Bůh je jako slunce, které je stále přítomno. Slunce vychází každý den a svítí stejně na všechny. Je na nás, zda se slunci oddáme. Je jen na nás, jak často a jak dlouho se slunci vystavujeme. I to, že v poslední době je slunce málo a že naše obloha je pokryta mraky, to že teplota je neobvykle nízká, je to, co jsme vytvořili. My jsme bohové, kteří tvoří. S každou novou myšlenkou přispíváme ke kolektivnímu vědomí. Ke kolektivní energii.


Jen jedno téma zbývalo k plnému pochopení pojmu Boha. Dilema - zda je náš život předem dán a my máme v podstatě velmi malou moc nad svým životem.....nebo zda svůj život utváříme sami. Po krátké meditaci přišla tato odpověď:


Představme si náš život jako elektrickou energii. Bůh nám dal život a my ho přijali. Bůh má s naším životem záměr, kvůli kterému nás stvořil. Skrze nás prožívá a zažívá. Stejně, jako ten, kdo stvořil elektrickou energii, ji stvořil se záměrem rozsvítit žárovku. K tomuto účelu elektřinu používá. To ale neznamená, že by se elektřina nemohla využívat jinak. Možností, co s elektřinou provést, je bezpočet. S elektřinou můžeme též zabít. Elektřina je stále stejná, to jen náš záměr se změnil....My jsme ti, kteří tvoří náš život. Pokud se necháme nést proudem (Stvořitelovým záměrem), dovolíme mu aby zažíval to, co zažít chtěl, dovolíme mu prožívat skrze nás to, co zamýšlel, když nás stvořil. Dává nám svobodu. My se můžeme jeho záměru podvolit, ale stejně tak můžeme zvolit cokoliv jiného. Svým životem, tak jak ho žijeme a prožíváme, vytváříme energii. Můžeme vytvářet energii blahodárnou, léčivou, příjemnou, plnou lásky (rozsvěcujeme žárovku), můžeme vytvářet energii destruktivní, plnou zloby, žárlivosti, nenávisti (posíláme elektřinu do elektrického křesla). Ten, kdo nás soudí, jsme v konečném stavu jen my sami. V našem programu při narození je veškerá informace o tom, proč se rodíme a co máme zažívat - stejně jako když programátor vytvoří program a vloží ho do počítače. Máme v sobě programy a je nám dána svoboda. Můžeme používat ty programy, které chceme....Můžeme vytvářet své vlastní programy. Pak neseme zodpovědnost za to, kam nás tyto programy dovedou.

Kdykoliv během života, ať už jsme se rozhodli prožívat cokoliv....můžeme svůj program změnit a vrátit se k tomu původnímu, Božímu, tomu, který do nás byl vložen při stvoření. Můžeme se nechat unášet proudem a vychutnávat vše, co nám bylo dáno. A že nám toho bylo dopřáno opravdu hodně.

Často, když si stěžujeme, zapomínáme, že jsme to my, kdo určuje, co ze svého příslušenství použijeme....Možná jsme jen zapomněli, co všechno máme k dispozici. Zapomněli jsme, že naším Stvořitelem nám bylo dáno úplně všechno a že můžeme kdykoliv opět "sáhnout" do možností a zvolit to, co potřebujeme....

Život je krásný, bohatý, má spoustu tónů, barev, chutí.....Máme neomezený počet možností, co můžeme vytvořit.

A jak rozlišit, kdy se jedná o Boží programy a kdy o naše vlastní, které jsme vytvořili....?
Já to vnímám tak, že co přichází intuicí, je to, kdy nás Bůh vede podle jeho plánu....To se necháváme nést proudem. Plujeme klidně po proudu, vynakládáme minimální úsilí a máme maximální výsledky. Kdykoliv se chceme rozhodnout a máme z toho rozhodnutí dobrý pocit, pak jsme na cestě intuice...

Abychom intuici slyšeli, potřebujeme se zbavit závislosti na strachu. Strach je tady pro nás tak dlouho, dokud ho potřebujeme. Jakmile se rozhodneme ho už nepotřebovat, můžeme ho propustit zpět do Zdroje.

Ten, kdo plave proti proudu, vynakládá obrovské úsilí s minimálním výsledkem. Stále plave, už je unavený a buď se neposunuje vůbec, nebo jen o maličký kousek proti proudu a čím je proud silnější a my unavenější, tím víc nás proud strhává. A my se bráníme. Bojíme se oddat tomu proudu a nechat se unášet, protože si myslíme, že musíme svůj život stále řídit. Myslíme si, že pokud nemáme život pod kontrolou, že jsme v nebezpečí....a přitom je to přesně naopak :)

Přeji krásný den,

s láskou Jolana

www.spokojeny-zivot.cz 


fotografie: převzaty z internetu
autor článku: Jolana Dominguez, www.nova-cesta.com