Vůně jako most k minulosti

Každé místo a každá situace mají svou vůni. Vůně okolo sebe vnímáme jak vědomě, tak podvědomě. Často si ani neuvědomuje ty vůně, které cítíme často. Jakmile je ale delší dobu necítíme a pak kolem nás provanou, hned si vzpomeneme na momenty svého života, kterými nás ta vůně provázela.

Jinak voní vzduch před bouřkou, po bouřce, vzduch v zimě, nebo v létě, na posečené louce, v lese, na horách,  po vypraném prádle...

Vůně pečených koláčů, pražené kávy či vůně pečeně. To vše milujeme a váže nás to vzpomínkami. Když jsem byla malá, měli jsme u domu jasmínový keř. Milovala jsem jeho vůni, chodila si k němu čichat. Pak jsem se odstěhovali a v mém okolí žádný jasmín nebyl. Kdykoliv jdu kolem jeho keře a přičichnu k rozkvetlým květům, jsem zpátky v dětství, cítím bezpečí domova, vzpomínky na rodiče, i ty co už odešli na druhou stranu. Mísí se ve mě touha být alespoň na malou chvilinku zpět v těch chvílích štěstí, pohody a pospolitosti. Vím, že ty chvíle nikdy nezmizely, jsou stále se mnou. To jen mé ego trpí, protože má pocit, že něco ztratilo. Ve skutečnosti to nikdy nevlastnilo.

Jsou okamžiky v našich životech, které jsou tak krásné, že bychom chtěli, aby nikdy neskončily. A pak jsou chvíle, které jsou nám tak těžké, že bychom byli rádi, kdyby byly rychle za námi. Mezi těmito dvěma extrémy probíhá běžný život, který se v různých časových osách přiklání buď k jedné či druhé straně.

Když si dovolíme prožít vždy naplno to, co cítíme, co potřebujeme prožít, co námi prostupuje, postupně přestaneme vytvářet pocit, že něco nemůžeme prožít a procítit. Ať už bude to, co cítíme, hodnoceno kladně, nebo negativně, jsou to jen pocity, které pramení z nahromaděných emocí. Ty emoce, které jsme v sobě v minulosti potlačili, se uložili hluboko v nás. Na některé jsme už zapomněli, pak se objeví nějaká vůně, která nás automaticky "proklikne" do té emoce. A dokud si nedopřejeme naplno prožít každou emoci, co v sobě máme, bude tam uložena a budeme si ji s sebou nosit celý život. Pokud ji ze sebe neuvolníme tady a teď, půjde s námi dál.

Stejně, jako si z nynějšího života můžeme nést emoce do dalšího, neseme si v tomto emoce dob minulých. Nezáleží na tom, kde se budeme nacházet. Jakmile ucítíme tu konkrétní vůni, která je hluboko v nás uložena, rozvzpomeneme si na ni. Nebudeme moci identifikovat, co konkrétně nám připomíná, ale budeme vědět, že "něco" je za ní.

Není potřeba hledat "kdy" a "kde" jsme si ji zapsali. To, že ji cítíme teď, nám umožní zpracovat ji v daný okamžik. Procítit, dovolit projít cokoliv potřebuje být projito, spustit co má být spuštěno a odpustit to co přebývá. Stačí chvilka, někdy delší a i když se "nic" neudálo, uvnitř nás proběhl důležitý okamžik. Pozorovatel zvenčí nemusí tušit, že se něco stalo. Ta vůně, která v nás něco spustila, v jiném člověku nemusí způsobit vůbec nic, nebo naopak zcela odlišný druh emoce. Právě proto, že ji má spojenou s jinou událostí a jinými lidmi.

Nemusíte na sebe tlačit, snažit se vše dělat správně, nedovolit si chybovat. Každá chyba nás posouvá vpřed. Protože jen ten, kdo chybuje, si dovoluje posunout se ve své vývojové linii dál.

Cokoliv, co se stane v našem životě, můžeme přijmout, poděkovat za to a být vděčni za zkušenost. Pokud nevytvoříme vnitřní stav protikladu - odporu, zůstaneme v pocitech klidní a vyrovnaní, pak nás i situace, které jsou nepříjemné pro tělo, pomohou dostat do vyšších vibrací.

Přeji krásný provoněný čas,

s láskou Jolana
www.spokojeny-zivot.cz

Víte proč je důležité prožívat emoce?

Malé děti nemají s projevy emocí problém. Ani my nemáme povětšinou problém s projevy emocí malých dětí. Ovšem pouze do určitých hranic a do určitého věku.

Malým dětem tolerujeme, když si říhnou, prdnou, když se smějí, když pláčou, když se radují, zlobí, vztekají. Malé děti mají potřebu něčeho a my jim dovolíme, aby nám to projevili.

Tím, že děti tyto potřeby projeví a mohou dát volný průběh emocím, tyto jimi projdou jako vlna a po chvíli - někdy kratší, někdy delší - po nich není ani stopy. Když se podíváte, jak si dítě opět hraje na pískovišti, a neviděli jste, že ještě před 5 minutami vřískalo jako siréna, máte pocit, že jde o dokonalé dítě. Krásně si hraje a nezlobí :)

Čím jsme starší, tím častěji slýcháme, že "toto" už takhle velké děti nedělají a postupně si vštěpíme, že není správné brečet před lidmi (a u chlapců to platí dvojnásob), že není vhodné sahat si do nosu, šťourat se v zubech, nechat vycházet plyny z těla když je to zrovna potřeba...prostě učíme se, že své potřeby bychom měli nejlépe provádět o samotě a vůbec o nich nemluvit.

A tak se učíme, že projevovat emoce je "špatně". Postupně se odnaučíme to, co jsme uměli jako malé děti a odpojíme se od potřeb svého těla. A postupně se v nás začnou tvořit bloky. Energie nemůže protékat tak, jak potřebuje, protože k tomu nemá prostor. Čím víckrát si nedovolíme něco prožít, tím větší překážku jsme stvořili a o to obtížněji se jí pak budeme zbavovat.

Po letech se z bloků mohou vytvořit zdravotní problémy. Dříve či později se jimi budeme muset začít zabývat. A opět se budeme učit dávat volný průchod svým potřebám.

Nyní bude potřeba odhodlat se, odložit stud a rozpaky a navázat opětovné spojení se svým tělem. Za ty roky, kdy jsme mu nenaslouchali, je pořádně zabarikádované. Mnoha lidem dělá potíž plakat, a to i v případě, že cítí hluboký smutek nebo bolest. Máme problém projevovat i radost. Protože když se budeme radovat příliš, mohl by nám třeba někdo závidět.
Důvodů, proč si nedovolujeme prožívat naplno svůj život, je mnoho. Zmiňuji jen některé z nich, tak jak mi přicházejí na mysl.

Ne všechny emoce jsou pro nás příjemné a chceme je prociťovat. Je ale třeba pochopit, proč je důležité i takové emoce připustit a prožít.

Pokud cítíme emoci a bráníme se jí, ve skutečnosti jsme to my, kdo se odděluje. Ve chvíli bránění se emoci se vydělujeme od celku. Emoce přichází proto, že ji potřebujeme (i když to tak vnitřně nemusíme vnímat). Jak se jí bráníme, nedáváme jí možnost se projevit a ona proto setrvává.
Čím víc se emoci bráníme, tím silněji si ji k sobě přitahujeme.

Tím, že emoci VĚDOMĚ dovolíme, aby byla projevena, přebíráme opratě do svých rukou. Stáváme se tvůrci situace.
Abychom mohli emoce měnit, musíme je vlastnit. 
Abychom je mohli vlastnit, musíme je přijmout!

Často se stává, že se emocím bráníme, nechceme je přijmout, nechceme jim dovolit se projevit. Tím je jednak u sebe držíme a druhak nad nimi nemáme moc.

Změnit můžeme jen to, co sami vlastníme. A vlastnit můžeme to, co jsme přijali!

Emoci, která není příjemná, nepotřebujeme posilovat tím, že jí budeme dávat víc pozornosti a víc času než je třeba. Stačí, když ji přijmeme a budeme vnímat, že je třeba ji projevit. Dovolíme jí, aby BYLA. Tím jsme ji přijali a můžeme s ní dál pracovat. Můžeme s ní nakládat podle své vůle. Buď propustit, nebo ji prožívat silněji a setrvávat v ní (to bych doporučovala pouze u těch, které vám jsou příjemné).

Bránit se čemukoliv v životě nese jen jeden výsledek - oddělení se od celku. Oddělení od celku jen posiluje pocity typu "nikdo mě nemiluje", "nikomu na mě nezáleží", "nemám peníze", "nemám moc nad svým tělem" apod. Jakékoliv nepříjetí je projevem oddělenosti.

Když mám strach z nemoci, čím víc na tu nemoc budu myslet, tím větší strach bude. To proto, že moje pozornost jde tam, na co myslím. Posiluji to, na co se soustředím.

Tím, že dovolím strachu, aby se projevil, všimnu si ho a začnu ho zpracovávat (uvědomím si, že tu je a hledám v sobě, proč mám potřebu si strach přitahovat, dovolím mu, aby se projevil a pak ho propustím - více zde ), o to rychleji ho mohu propustit ze svého života. Předá mi tu informaci, kvůli které tu byl a nebude ho víc třeba.


Nezapomeňte! Jen to, co vlastníte, můžete změnit :)

Přeju vám všem krásný den,

s láskou Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

fotografie: zdroj morguefile.com

Radost každý den

Už odmala miluju vůni vzduchu. Svět umí vonět v tolika různých odstínech...Třeba u moře...Když jsem byla poprvé u moře, bylo mi asi 7 let, vdechovala jsem tu úžasnou vůni, kterou jsem dosud neznala. Vonělo to tam tak jinak...trochu po rybách, ale příjemně...a taky po řasách. Sbírali jsme s bratrem mušličky a dávali je do sáčku (no ano, v té době jsem nevnímala, že uvnitř jsou živí tvorčci, kteří zbytečně uhynou) a před odjezdem, když jsme sáčkem pohnuli, poznali jsme druhou tvář "vůně" moře...

Nebo vůně vzduchu před bouřkou, milovala jsem a dodnes miluju bouřky a vzduch těsně před ní. Jak voní, jak je plný vody a ještě něčeho, tak elektrizujícího... a ten moment, když se rozprší, v létě cítíte vůni prachu silnice, kterou po chvíli vystřídá vůně trávy a stromů a pak už jen čistá voňavá vodička....Jak všechno osychá na slunci, přichází další druhy vůní..Ani nevím, jak je všechny pojmenovat. 

Vůně nás provází celým životem. Jak voní maminka, tatínek, my, naše miminko...Někdy si můžeme i nepříjemné pachy spojit s příjemnými, jako když ten, koho milujeme, má ruce od cigaret, které rádi nemáme, a přesto kdykoliv se k nám tato vůně přiblíží, vzpomeneme si na onu osobu. Nebo vůně parfému, kterou znáte od své maminky a pak ji ucítíte někde na ulici a rozhlížíte se, jestli neuvidíte mámu...

Nedávno jsem při procházce ucítila vůni, kterou už jsem nezacítila roky. Byla to vůně nějakého obědu, myslím že hovězí maso s omáčkou. Ač sama tohle jídlo nepřipravuju, okamžitě jsem si vzpomněla na ten pocit bezpečí, který jsem cítila v dětství, v době kdy má maminka tohle jídlo vařívala...

Miluju zimu, protože jen v zimě dokáže vzduch vonět tak, jak voní v zimě. Kdy těsně předtím, než začne sněžit, je ve vzduchu cítit sníh... a pak to začne, někdy to vnímám i den dopředu. Natáhnu vůni a jako dobrman spolehlivě určím, co bude :) Nebo když venku mrzne a vzduch voní po mrazu, ledový, ale tááák voňavý...

Vůně právě vypraného prádla, která se nese do dálky...Taky to máte rádi? Nebo když si převlečete povlečení na posteli, nejlépe to, co se sušilo v létě na slunci, a večer hupsnete do postele a cítíte tu čistotu a slunce, květiny a seno....?

Ten pocit, když ráno otevřete dveře na zahradu, vtáhnete ten úplně první čerstvý vzdoušek a vychutnáváte si ho....

Kdo si dokáže najít takovéhle malé drobné radosti, naučí se radovat, nepotřebuje celý život čekat na něco, na jednu velkou událost, která by mu přinesla radost, protože ji dokáže zažívat každý den tisíckrát. Každý den si můžeme najít drobnosti, jako vůně stromu, vůně lesa na procházce, krásu a dokonalost přírody, která dokáže celý kraj obléci do bílé mlhy a schovat před námi vše, co považujeme za svou realitu....

Přeji vám krásný a voňavý den,

Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

fotografie: zdroj internet