Jak poznám, že jednám z pozice ega?

Když něco chceš, cokoliv, je to projev ega. Vědomé bytí nemá potřeby chtění. Kdykoliv tedy cítíš, že něco není, jak bys chtěla, je to jen hlas tvého ega, tvého těla jménem ...... Tvé bytí je ale nad tím, ty nejsi jen tělo, jsi věčná bytost, Božská bytost, nikde nekončící, nikdy nekončící.

Když tato bytost na sebe zapomene a začne se vnímat jen jako to tělo, řídí se egem. Zapomíná, že když se rozhodla narodit do tohoto těla, měla záměr. Vše, co se děje, je ku prospěchu tohoto záměru, čím méně se budeš řídit egem, tím víc si budeš rozvzpomínat, kdo skutečně jsi. Čím víc se budeš řídit egem, tím víc zapomeneš. Ego na sebe dokáže brát mnohé podoby a mnohdy ani nebudeš tušit, že je to ego, kdo ti našeptává.

Takovým všeobecným pravidlem, které ti může pomoci, je tvůj pocit. Když jsi spokojená, šťastná a vyrovnaná, nic nepotřebuješ, dokážeš se radovat z pouhého bytí, pak jsi naladěna na svou Božskou podstatu. Jakmile ti něco nevoní, neladí, něco ti vadí, chceš něco změnit proto, že to nepřijímáš takové, jaké to je, je to hlas ega. Ty mu ale nemusíš naslouchat, můžeš mu poručit "ticho" , "lehni". Někdy poslechne, někdy to bude zkoušet dál.

Stačí ale, když si uvědomíš, že jsi egu podlehla a tím si umožníš příště mu nenaletět.
Když nasloucháš egu, je to, jako bys jela v autě a seděla vzadu a ego řídílo tvůj vůz. Rozhoduje, kam pojedeš, jak rychle atd. Když si uvědomíš, kdo jsi, řídíš auto ty a ego sedí vzadu. Potřebuješ ho, protože je to tvoje tělo, schránka, chrám, používáš ho, abys mohla žít v tomto hmotném světě, ale víš, že je i víc než jen toto.


Pozn. autorky: Toto sdělení mi přišlo speciálně pro jednu ženu, já jsem jej pouze předala. A protože mi přišlo univerzální, předávám dál.

Mějte se krásně, příjemné a pohodové dny,

Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

Poznámka: Seznam aktuálních seminářů v Centru Pohyblivý svátek Brno. 

Foto: zdroj morguefile.com

Víte proč je důležité prožívat emoce?

Malé děti nemají s projevy emocí problém. Ani my nemáme povětšinou problém s projevy emocí malých dětí. Ovšem pouze do určitých hranic a do určitého věku.

Malým dětem tolerujeme, když si říhnou, prdnou, když se smějí, když pláčou, když se radují, zlobí, vztekají. Malé děti mají potřebu něčeho a my jim dovolíme, aby nám to projevili.

Tím, že děti tyto potřeby projeví a mohou dát volný průběh emocím, tyto jimi projdou jako vlna a po chvíli - někdy kratší, někdy delší - po nich není ani stopy. Když se podíváte, jak si dítě opět hraje na pískovišti, a neviděli jste, že ještě před 5 minutami vřískalo jako siréna, máte pocit, že jde o dokonalé dítě. Krásně si hraje a nezlobí :)

Čím jsme starší, tím častěji slýcháme, že "toto" už takhle velké děti nedělají a postupně si vštěpíme, že není správné brečet před lidmi (a u chlapců to platí dvojnásob), že není vhodné sahat si do nosu, šťourat se v zubech, nechat vycházet plyny z těla když je to zrovna potřeba...prostě učíme se, že své potřeby bychom měli nejlépe provádět o samotě a vůbec o nich nemluvit.

A tak se učíme, že projevovat emoce je "špatně". Postupně se odnaučíme to, co jsme uměli jako malé děti a odpojíme se od potřeb svého těla. A postupně se v nás začnou tvořit bloky. Energie nemůže protékat tak, jak potřebuje, protože k tomu nemá prostor. Čím víckrát si nedovolíme něco prožít, tím větší překážku jsme stvořili a o to obtížněji se jí pak budeme zbavovat.

Po letech se z bloků mohou vytvořit zdravotní problémy. Dříve či později se jimi budeme muset začít zabývat. A opět se budeme učit dávat volný průchod svým potřebám.

Nyní bude potřeba odhodlat se, odložit stud a rozpaky a navázat opětovné spojení se svým tělem. Za ty roky, kdy jsme mu nenaslouchali, je pořádně zabarikádované. Mnoha lidem dělá potíž plakat, a to i v případě, že cítí hluboký smutek nebo bolest. Máme problém projevovat i radost. Protože když se budeme radovat příliš, mohl by nám třeba někdo závidět.
Důvodů, proč si nedovolujeme prožívat naplno svůj život, je mnoho. Zmiňuji jen některé z nich, tak jak mi přicházejí na mysl.

Ne všechny emoce jsou pro nás příjemné a chceme je prociťovat. Je ale třeba pochopit, proč je důležité i takové emoce připustit a prožít.

Pokud cítíme emoci a bráníme se jí, ve skutečnosti jsme to my, kdo se odděluje. Ve chvíli bránění se emoci se vydělujeme od celku. Emoce přichází proto, že ji potřebujeme (i když to tak vnitřně nemusíme vnímat). Jak se jí bráníme, nedáváme jí možnost se projevit a ona proto setrvává.
Čím víc se emoci bráníme, tím silněji si ji k sobě přitahujeme.

Tím, že emoci VĚDOMĚ dovolíme, aby byla projevena, přebíráme opratě do svých rukou. Stáváme se tvůrci situace.
Abychom mohli emoce měnit, musíme je vlastnit. 
Abychom je mohli vlastnit, musíme je přijmout!

Často se stává, že se emocím bráníme, nechceme je přijmout, nechceme jim dovolit se projevit. Tím je jednak u sebe držíme a druhak nad nimi nemáme moc.

Změnit můžeme jen to, co sami vlastníme. A vlastnit můžeme to, co jsme přijali!

Emoci, která není příjemná, nepotřebujeme posilovat tím, že jí budeme dávat víc pozornosti a víc času než je třeba. Stačí, když ji přijmeme a budeme vnímat, že je třeba ji projevit. Dovolíme jí, aby BYLA. Tím jsme ji přijali a můžeme s ní dál pracovat. Můžeme s ní nakládat podle své vůle. Buď propustit, nebo ji prožívat silněji a setrvávat v ní (to bych doporučovala pouze u těch, které vám jsou příjemné).

Bránit se čemukoliv v životě nese jen jeden výsledek - oddělení se od celku. Oddělení od celku jen posiluje pocity typu "nikdo mě nemiluje", "nikomu na mě nezáleží", "nemám peníze", "nemám moc nad svým tělem" apod. Jakékoliv nepříjetí je projevem oddělenosti.

Když mám strach z nemoci, čím víc na tu nemoc budu myslet, tím větší strach bude. To proto, že moje pozornost jde tam, na co myslím. Posiluji to, na co se soustředím.

Tím, že dovolím strachu, aby se projevil, všimnu si ho a začnu ho zpracovávat (uvědomím si, že tu je a hledám v sobě, proč mám potřebu si strach přitahovat, dovolím mu, aby se projevil a pak ho propustím - více zde ), o to rychleji ho mohu propustit ze svého života. Předá mi tu informaci, kvůli které tu byl a nebude ho víc třeba.


Nezapomeňte! Jen to, co vlastníte, můžete změnit :)

Přeju vám všem krásný den,

s láskou Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

fotografie: zdroj morguefile.com

Každý z nás je vítěz, který byl předurčen k tomu, aby vyhrával.

Každý okamžik je dokonalý.
Neexistuje špatný okamžik. 

Můžeme se dívat jako tvořitelé, můžeme být Boží jiskrou.
Může se nám dít bezpráví, můžeme být oběťmi.

Každý z nás je vítěz. Každý z nás byl předurčen k tomu, aby vyhrával. Jen někteří si neuvědomují, že neustále vyhrávají, protože se nedívají správným směrem.

Jaká je ta správná definice výhry? Jak vypadá vítěz? Musí to opravdu nutně být ten, co přiběhl do cíle jako první a okolo krku má věnec vítězů?

Každý z nás má v sobě vítěznou spermii. Tu jednu jedinou, která to dokázala mezi miliony dalších. Proč právě ona?
Protože právě ona byla vajíčkem zvolena jako ta nejlepší pro daný čas, dané místo, daný úkol.

Každý z nás byl zvolen. Byl vyvolen k tomu, aby se stal tím nejlepším. Je tím nejlepším. Právě teď. Právě nyní.
Rozdíl je, kdo z nás si to uvědomuje.
Kdo z nás si je vědomý své jedinečnosti, dokonalosti a vyvolenosti.
Není lepšího, není horšího. Každý je ten jediný a jedinečně dokonalý.

Nemusíme být tělesně dokonalí, krásní, úspěšní ve světě byznysu, nemusíme vlastnit tučná bankovní konta.
Můžeme pokud si to zvolíme jako svou cestu.

To, co nemáme, ale chceme mít, to po čem toužíme, ale stále se nám toho nedostává, je pro nás znamením, že si nejsme plně vědomi své dokonalosti. Nevyužíváme plně svůj maximální potenciál.

Můžeme mít vše, co chceme. Co doopravdy chceme?
Kdo z nás ví, co opravdu chce?

Když se mých klientů na konzultacích ptám, co chtějí, začnou mi vyprávět o tom, co ve svém životě nechcou. O tom, co se jim nelíbí, o lidech, které nechtějí ve své blízkosti, o pracovních místech, kde nechtějí pracovat, o finančních těžkostech, do kterých se nechtějí dostat.
Většina umí dokonale popsat to, co ve svém životě nechce.

Otázka zněla "Co ve svém životě chcete, ne co tam nechcete".
Většinou bývá pauza. Mnoha lidem činí potíž soustředit se na to, co chtějí. Umí všeobecně říct, že chtějí víc peněz, větší dům, lepší práci, ale neumí konkretizovat, co přesně si přejí.
Vyjmenovávají to, co je společností všeobecně přijímáno jako úspěch.

Pak jsou lidé, kteří vědí přesně, co chtějí, ale vnitřně nevěří tomu, že by toho mohli dosáhnout. Chtějí luxusní auta, milionová konta, partnera, na kterého "nedosáhnou". Myslí si, že touží po něčem, ale ve skutečnosti to popírají tím, co si o lidech v takové pozici myslí.

Pokud na otázku "Co doopravdy chcete" nemůžete konkrétně odpovědět, nevadí.
Ani já to neuměla. Neustále se učím. Každým dnem se posunuji dál. Každý den je pro mě lekcí, kdy se mohu naučit něco nového.

Nebojte se ptát sami sebe co vlastně chcete. Nebojte se odpověď změnit, třeba každý den. I hledání je součástí vývoje. Abychom se mohli posunout dál, potřebujeme zjistit co nechceme a co chceme. A jakmile víme, po čem toužíme, když si ujasníme zcela jasně, co je náš cíl, můžeme se vydat tím směrem.
Čím víc se na svůj směr budeme soustředit, tím dřív se stane naší realitou.

Vzorce chování, které jsme přejali od svých rodičů, vychovatelů a učitelů, jsou v nás hluboce zakořeněné. Často v nás mohou vyvolávat pocity, které ve skutečnosti nejsou naše. Myšlenky a víry, které se příčí tomu, kým chceme být.

Dopřejme si chvíli ticha, chvilku bez televize, rádia, počítače a dalších vymožeností dnešní doby. Uprostřed síly ticha nejlépe uslyšíme, kdo jsme, kam jdeme a co chceme.

Zdá se to tak jednoduché, a přesto tak složité. V okamžiku, kdy se zeptáme sami sebe co vlastně chceme pochopíme proč.

Mějte krásné dny,

s láskou Jolana
www.spokojeny-zivot.cz

fotografie: zdroj morguefile.com

Může být "víra" překážkou duchovního (osobního) rozvoje?

Růst je základním prvkem našeho bytí. Dříve či později se vydáme směrem vpřed. Chceme "růst" i duchovně. Když přijde ten okamžik a my hledáme svou cestu, dostáváme se do etapy, kdy poznáme sílu víry. Věřit je přece dobře, nebo?...

V co věříte vy? Jaké víry uctíváte? Jste si jisti, že vše, v co věříte, je ve váš prospěch?

Dříve bych nejspíš na každou z těchto otázek odpověděla, že ano. Možná bych se i naštvala, že někdo zpochybňuje mé kvality. Protože nedostatek víry bych vnímala jako brzdu v osobním vývoji.

Dnes jsem se posunula jinam. Tento posun vnímám jako další možný úhel, který nutně nevylučuje ty předešlé. Ba naopak, nový úhel mě obohacuje, protože se na tutéž situaci mohu podívat z několika stran a lépe posoudit, jak dál.

Za vším hledej myšlenku.

Je jedno, co děláme, na co se soustředíme. Nejprve na to musíme pomyslet. V okamžiku, kdy myšlenka byla vyslána, zapojujeme vizualizaci. Představujeme si "to". Čím víc na to myslíme, tím více naší energie vysíláme tímto směrem. Naše vitální síla pomáhá realizovat "projekt". Čím víc detailů jsme schopni začlenit, čím víc času novému projektu věnujeme, tím spíš se stane naší přítomností.



Dám příklad.
Nemocný člověk si představuje zdraví. Chce být zdravý. Něco ho bolí, ta bolest je nepříjemná a člověk se jí chce zbavit. A tak si začne představovat jaké to bude, až bude zdravý. Řekněme, že trpí silnou rýmou. Jenže....

Do hlavy se začnou vkrádat myšlenky tipu:

• rýma trvá léčená sedm dní a neléčená týden
• jestli dostanu zánět dutin, budu muset na ORL
• možná mi ty dutiny budou muset propíchnout
• tam zase bude lidí, budu tam čekat jak idiot 3 hodiny
• ještě abych tam chytl něco dalšího
• asi budu potřebovat další balení nosních kapek

Seznam myšlenek bude mnohem delší a bohatší.

Chceme se uzdravit, ale kolik myšlenek jsme věnovali představě zdraví? A kolik myšlenek nemoci, dalším komplikacím a tomu, co nechceme?

Když věříme, že rýma trvá týden, jak chceme, abychom se uzdravili za den či dva? Nebo okamžitě? Pokud věřím, že okamžitě se z rýmy nikdy nikdo neuzdravil, nedám si šanci to zkusit. Moje víra v to, co nejde, je silnější než moje vůle připustit, že by to jít mohlo.

Chci zázraky, ale nechci je připustit.

Kolik zbytečných vír máme v sobě zakódovaných? Kolika věcem věříme, aniž bychom to kdy zkusili?

Já jsem se zkusila vyléčit z rýmy za kratší dobu. Jednou jsem to dokázala za 3 dny, jednou skoro okamžitě. Pak mi to opět nešlo a měla jsem rýmu týden. Proč?

Vstoupil faktor strachu. Co když už se mi to opětovně nepovede? Co když to byla náhoda?

Zkuste se sebou více experimentovat. Zkuste připustit i to, čemu byste dříve nevěřili. Protože když se naučíte nelpět na svých vírách, zjistíte, že hory se mohou přenášet.

Víra je pro mě jeden ze schodů směrem ke světlu. Dříve jsem věřila, že víra je maximum. Že za vírou už nic dalšího není.

Je.

Je tam vědomí.

Vědomí nezpochybňuje. Vědomí nepotřebuje víru.

Vědomí ví.

Ať už věříte čemukoliv, vězte, že vždy se můžete posunout dál. Když si to připustíte.

Mějte krásný čas,

s láskou Jolana
www.spokojeny-zivot.cz

foto: zdroj morguefile.com

Každý okamžik je novým začátkem

Přemýšleli jste někdy o tom, že byste něco ve svém životě byli bývali udělali jinak?
Prožíváte nešťastné období a chcete, aby skončilo?
Zažíváte těžké chvíle, samotu, nedostatek čehokoliv?
Chybí vám pochopení druhých, pocit ocenění?
Nebo něco podobného?

Pak nastal ten pravý čas na změnu.

Nezáleží na tom, co prožíváme, jak strašné se to zdá, jak beznadějná situace to je. Každý se občas dostane na dno. Každý někdy chybuje, zvolí cestu, která se po čase projeví jako ta "špatná". 
No a co?

Co je to, co nás drží ve starých kolejích? Proč se nezměníme? Vždyť každý den, každou hodinu, každý okamžik je příležitost pro změnu. Právě teď, teď, teď, teď se můžeme změnit. Můžeme začít věci dělat jinak, myslet jinak, chovat se jinak. Někdy to i zkoušíme. Chceme změnu. Ale nejde to tak rychle, jak bychom chtěli. Proč?

Cokoliv, co jsme prožívali dosud, náš "starý" život je jen síla zvyku. Je jedno, co děláme, jestli se přejídáme, kouříme, chodíme pozdě spát, střídáme partnery, jsme lenošní...Dělali jsme to dlouho, někdy i roky. Někdy si u toho dokonce i vytvoříme rituál, něco jako "káva a cigareta".

Když plánujeme změny od zítra, ve skutečnosti se ani změnit nechceme. Není třeba se plísnit a nemít rádi za to, že jsme slabí. Za to, že nemáme dost sil k uskutečnění změny. Stačí, když se podíváme na situaci, kterou chceme změnit, trochu jinak. Problém nespočívá v tom, že bychom změnu nechtěli uskutečnit. Problém je v tom, že pro to nejsme ochotni udělat dostatek.

Co je to, co vás drží? Co je to, co nechcete pustit, aby mohla změna stavu nastat?

Třeba člověk, který se přejídá. Chtěl by být hubený, ale naučil se jíst velké porce. Naučil se málo hýbat. Naučil se volit nesprávné jídlo. Změna stavu by znamenala, že by musel něco začít dělat jinak. Nejlépe zmenšit porce, začít se víc hýbat a změnit staré způsoby stravování. Pokud člověk není ochoten tyto změny provést, nemohou ani nastat.

Aby změna mohla nastat, je potřeba věci začít dělat jinak. Protože jen jiné konání může přinést jiné výsledky.
Kdo dělá věci stejně, bude mít stejné výsledky.
Není možné dosáhnout změny, pokud se budeme chovat stále stejně, pokud budeme myslet stále stejně.

Nejprve přijde idea, pak je potřeba ji uskutečnit.

Přemýšlet a plánovat změnu nám nepomůže. Je potřeba přistoupit k činům. Začít dělat to jinak. Začít teď hned. Protože když to odložíme "na zítra", nebo "na další měsíc" případně "na začátek Nového roku", jsou to jen iluze, kterými se ukolébáváme. Ve skutečnosti nejsme ochotni pro změnu udělat vše, co je třeba. Nechceme si připustit, že tu změnu vlastně ještě nechceme, nejsme ochotni ji uskutečnit.

Vždy je tu něco, co nás drží zpět. Názor, postoj, zaběhlý způsob života. To všechno jsou ale jen zvyky. A zvyky se dají změnit!

Často konáme automaticky, vědomě nezvažujeme, zda to, co právě hodláme udělat či naplánovat je opravdu to, co pro nás bude přínosné. Tyto automaticky naučené rituály pak provádíme stále znovu dokola a dokola, až se je naučíme jako roboti. Proto je pak těžké to změnit.

Kuřák, který za svůj život vykouří krabičku denně a bude kouřit 10 let - to znamená 20x365x10 cigaret.
Celkem 73.000krát si ten člověk zapálil. Nejprve si nachystal krabičku, pak naklepl, vyklouzl kousek cigarety, člověk vzal cigaretu do rtů, zapálil zapalovač (sirky), připálil cigaretu, vykouřil, típl... To je opravdu hodně silný rituál. Změnit ho znamená velké odhodlání a touhu chtít to změnit. Takovému člověku to bude nejspíš trvat nějaký ten týden či měsíc, než překoná největší chuť si opětovně zapálit. Vždyť není divu, když to udělal tolikrát po sobě!

Nebo člověk, co každý den vypije kávu ráno před snídaní, pak v práci, pak další v práci a pak večer. Nebo kdo si ke kávě dává něco sladkého...Kdo řeší problémy sklenkou vína...Nebo další "zlozvyk"...Lidé, co přijdou z práce, sednou na sedačku a pustí televizi... Není podstatné, co dávají, pro takové lidi to může být způsob relaxace, odpočinku. Aniž tuší, že se stávají automatickými konzumenty spotřebního průmyslu. Reklamy, které běží, se vpisují do hlavy. Den po dni, týden po týdnu. Nebo filmy, na které se takový člověk dívá, aniž by je sledoval...to vše vnímáme a zapisuje se do nás. Emoce, které prožíváme při sledování hororů či nešťastných zpráv. Při sledování násilí...Našemu tělu je v podstatě jedno, zda emoce, které prožívá, jsou opravdové, nebo jen sledované v televizi. Tělo je prožívá tak jako tak.

Nebojte se začít s jakoukoliv změnou. Nebojte se, že vás to stáhne zpět. Protože pokud vás to stáhne zpět, pak víte, že je to jen automaticky naučené a že se potřebujete víc soustředit. Potřebujete být víc "v přítomnosti", vnímat to, co se děje. Prožívat naplno.

Já osobně jsem měla jeden rituál - k jídlu jsem si brávala knihu, časopis, noviny, cokoliv na čtení. Když začala éra počítačů, naučila jsem se nosit si jídlo k počítači. Všimla jsem si, že když jsem snědla svůj talíř u počítače, tak nějak jsem necítila, že jsem něco snědla, neměla jsem pocit, že by do mě opravdu něco padlo. Za chvíli jsem si šla pro něco dalšího...To vše právě proto, že jsem se nesoustředila na to, co dělám. Dělala jsem 2 věci najednou. S jakým výsledkem? Sice jsem si přečetla článek, ale nestihla jsem vyjádřit vděčnost nad jídlem, protože jsem ani nepocítila, že bych něco snědla. K tomu jsem si přidala další porci, takže množství jídla bylo příliš vysoké a začala jsem nabírat na váze.

Sama jsem se často zlobila u dětí, že jídlo, které jim někdy připravuji třeba 2 hodiny, zhltnou za 5 minut a letí od stolu...nebo že si nosí něco ke čtení ke stolu. Proč? Není divu, když mají velký vzor právě před nosem.
Začala jsem měnit tyto zvyky. Uvědomila jsem si, že mohu pomoci nejen sobě, ale i svým dětem. A to svým příkladem. Mohu jim ukázat, že změna je možná. Že to jde.


Není důležité, jestli to, co chcete změnit, je důležité pro vaše okolí či nikoliv. Pokud je to důležité pro vás, tak to udělejte. Nečekejte, až vám okolí schválí, že tu změnu potřebujete.

A co vy, co je to, co byste rádi změnili? A co je to, co vás drží zpět?

Krásný den všem,

s láskou Jolana
www.spokojeny-zivot.cz

Foto: zdroj morguefile.com

Jak být sami sebou?

V naší společnosti je stále velké množství lidí, kteří mají problémy se sebepřijímáním. Doba, do které jsme se narodili, je plná převratů, přerodů, změn, náročných zkoušek, je plná násilí, hledání smyslu života.... Všichni lidé na planetě se rodí s nějakým "restem". Podle toho, kam jsme ve svém vývoji už došli, se zformoval náš nynější osud. Jsme ztělesněnou minulostí. Vše, co se nám v životě děje je odrazem toho, jak jsme mysleli v minulosti. To, co jsme zaseli, teď sklízíme. Doba žní je vlastně neustále. Každý den, každý moment, to co prožíváme je odrazem toho, jací jsme byli. To, jak vnímáme, myslíme a jíme teď je naše budoucnost. To je to, co sejeme....

Náš osobní vývoj můžeme pozorovat při pohledu zpět....Vyvíjíme se jednak jako jednotlivé bytosti a jako celé skupiny, národy, stejně se vyvíjíme jako celé lidstvo, naše planeta se vyvíjí, celý planetární systém se vyvíjí...kdo ví, kam až dosahujeme...

Pozorujme třeba stravu...jak se vyvíjela...co jsme my lidé jedli v minulosti...Naše těla se postupně přizpůsobují všem změnám. Naše věda dochází k různým poznatkům, které si často protiřečí. Lidé ztrácí orientaci, co je tedy zdravé a co nezdravé? Je cholesterol nebezpečný nebo není? Máme pít kávu? Můžeme pít mléko? Co máslo, je lepší než margarín? A co maso? Vařit? Nevařit? Jíst syrové? Jíst makrobioticky? Být vegetariánem, vitariánem, frutariánem? Nebo jsme breathariáni?

Byly doby, kdy hmota byla stavěna nad ducha. Dnes už se ví, že jakákoliv hmota je vlastně shlukem energie na určité vibrační rovině. Necháváme se klamat naším zrakem a to, co nám připadá hmatatelné, vnímáme jako skutečné. Učili nás, že existuje pouze to, na co si můžeme sáhnout. Vše ostatní byly nesmysly a pavědy...

Dnes, v době internetu, jsme zahlceni informacemi. Je pro nás náročné vybrat si ty správné. Čemu věřit? Co dělat? Televize chrlí hororové zprávy jednu za druhou. Ze všech stran na nás útočí reklamy o dalších úžasných výrobcích, které určitě musíme mít.....

Jak mezi tou přemírou informací a útoků ze všech stran najít sami sebe? Kdo vlastně jsme? Někdy celý život hledáme a hledáme, stále se rozhlížíme všude okolo a hledáme ten smysl života...Kým jsme, kým máme být, jaký je náš úkol na planetě, proč jsme se narodili....

Vše je velmi jednoduché. Je to natolik jednoduché, že se bojíme této jednoduchosti uvěřit, a tak běháme ze strany na stranu a hledáme, jak si ten život zkomplikovat. Co dalšího na sebe nabalit...

Život sám je velmi jednoduchý. Vše je dané. Jsme herci svého života. Naše duše toužila narodit se do této doby, rozhodla se na sebe vzít tuto fyzickou formu, aby mohla zažívat a prožívat. Aby si mohla hrát. Tak, jako malé děti milují hraní...Podívejme se na malé děti. Co řeší? Jak žijí? Kolik času věnují dělání toho, co je baví? Jak se smějí? Jak dlouho se zlobí? Takové malé dítě, i když dostane na zadek, za chvíli o ničem neví a zase je veselé... To my, dospělí, si život komplikujeme jen co vylezeme z dětství. Děláme to, co nás naučili naši rodiče. A oni nás to naučili, protože je to naučili jejich rodiče.

Je na nás zastavit se, zamyslet se, rozhodnout se, kdo jsme, kým chceme být, jak chceme žít, co doopravdy chceme dělat, co nám způsobuje radost. Naučit se vzájemně si odpouštět, milovat sami sebe, milovat druhé tak, jako by byly naší součástí, protože oni opravdu jsou. To jen naše oči, které se naučili vnímat pouze hmotu nevidí, že jsme všichni vzájemně propojeni jemnou energetickou pavučinkou. Zapomněli jsme, že to, co činíme druhému, činíme sami sobě. Nevidíme okamžitou reakci a nespojujeme si že to, co se nám děje teď je to, co jsme my dělali v minulosti, jak jsme mysleli, čím se živili. Dám opět jeden příklad:

Vezměme si třeba elektrickou energii. Téměř každý má doma zavedenou elektriku. Když potřebujeme zapnout pračku, stačí zmáčknout knoflík. Stejně tak můžeme luxovat, mixovat, zapnout myčku, žehličku, rádio, televizi, počítač....stačí jeden "klik"....Stejně tak jsou na tom všichni okolo nás. I jim stačí "jeden klik"...Kolik z nás si ale uvědomuje, že je napojeno na síť, která vede od "zdroje" k jednotlivým uživatelům? Jak málo stačí, aby jeden nezodpovědný uživatel ohrozil celou síť? Stačí zapnout příliš přístrojů najednou a vyhodíme pojistky v jednom bytě (domě). Někdy se díky jedné fréze podaří vyhodit celou ulici, čtvrť....Občas se stane výpadek proudu v celém městě....Viník bývá jeden....Až v takových chvílích si uvědomujeme, jak důležitá je pro nás elektřina. Jak moc jsme na ní závislí a jak nám chybí, když ji chvilku nemáme k dispozici.

Zapomněli jsme, že tvoříme kolektivní energii, že my všichni tvoříme to, co se děje na celém světě. Zapomněli jsme jak obrovskou moc má každý z nás....Jak důležité je "jeden za všechny, všichni za jednoho"....jak důležité je, abychom vědomě vybírali myšlenky a jednali uváženě, abychom brali v potaz i ostatní. Je důležité probudit se a uvědomit si, že naše vlastní konání ovlivňuje nejen nás, ale i ostatní.
Nemusíme "páchat dobro", vysílat pozitivní energii ostatním, zaměřovat se na pomoc druhým. V prvé řadě potřebujeme posílit sami sebe. Protože když se každý zaměří sám na sebe a začne zvyšovat své vlastní vibrace, jednak začne přispívat do kolektivního vědomí, druhak nepřímo ovlivní lidi okolo. Vaši přátelé, rodina, známí, děti...si všimnou, že jste se změnili. Pokud na ně nebudete tlačit, pouze jim budete  sloužit svým vlastním příkladem, dosáhnete změny u druhých rychleji a efektivněji. Protože "ti druzí" nebudou cítit z vaší strany nátlak, nebudou cítit že je soudíte či odsuzujete jejich chování, způsob myšlení.....

Všichni pocházíme ze stejného zdroje. I ti "negativní" mají svoji úlohu zde. I oni si potřebují zažít a prožít to svoje. Pokud je budeme odsuzovat, posuzovat či kritizovat, jsme to my, kdo se odděluje od jednoty. Jsme to my, kdo se odděluje od "Božství". Proč bychom měli posuzovat to, že druhý člověk má jiné potřeby než my? Z jakého titulu? Jen proto, že my takové potřeby nemáme? Když vedle sebe budou stát dva lidé, jeden bude mít žízeň a druhý hlad, žádný z nich není horší než ten druhý. Jen mají rozdílné potřeby. Toto je velmi důležité, abychom jako lidstvo pochopili. Až pochopíme a přijmeme, že máme rozdílné potřeby, že jsme v rozdílných etapách vývoje a že máme v prvé řadě pracovat na svém osobním vzrůstu, "zametat si svůj dvoreček a nekoukat k sousedovi", pak umožníme vzestup. Jak náš, tak všech ostatních....

Přeji vám krásný den,
s láskou Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

foto: zdroj internet