Vše, co si přejeme dostávat, musíme nejdříve dávat. Abychom mohli dávat, potřebujeme to v sobě najít. Uvnitř nás je obsaženo úplně všechno, často je to velmi hluboko skryté a ani o tom nevíme. Pokud máme pocit, že to, co hledáme, tam není, je to způsobeno velkým nánosem nepotřebných informací. Zvykli jsme si ve svém životě "sbírat zkušenosti", "sbírat informace", jsme takoví věční sběratelé....Ale i sebemenší sběratel pokud chce mít ze své sbírky užitek, potřebuje mít sbírku zorganizovanou a všude pořádek.
Ještě za mého dětství bylo běžné dělit se o sladkosti, běžně jsme dostávali jednu čokoládu pro dva, oblečení jsme dědili nejen po sobě, ale i po bratrancích a sestřenicích. Ano, někteří lidé to dělají ještě dnes. Tenkrát "naštěstí" nebylo příliš výrobků, nebylo prakticky co kupovat, všechno bylo stejné a jen v několika variantách. V dnešní konzumní společnosti je tolik různých výrobků, že je problém si vybrat jen jeden. Zboží je stále méně kvalitní, protože cílem je nakupovat. A nakupovat se dá pokud "to staré" už neslouží....
Tak, jak jsme se vzdalovali od přírody, vzdálili jsme se i jeden od druhého. Lidé se stěhovali do velkých měst za prací, bylo třeba stále více peněz na uspokojení potřeb. Lidé přestali mít čas jeden na druhého, jsme příliš zaneprázdnění sháněním peněz, abychom si mohli stále něco kupovat. Zboží se hromadí, my máme stále větší a pohodlnější domy, a v srdcích máme stále větší citové prázdno.
Když se podívám kolem sebe, vidím velké množství lidí, kterým chybí láska. Nemyslím tím lásku partnerskou, ale tu vnitřní, lásku člověka k sobě samému. Vnitřní citová prázdnota způsobuje, že lidé hledají city venku a přitom jim uniká, že pokud nebudou mít rádi sami sebe, nedovolí tím ani ostatním, aby je měli rádi.
Naše vlastní karma nás dohání. Co jsme zaseli, sklízíme. Tento děj příčiny a následku se stále zrychluje. Už nemusíme odžít další život, abychom pocítili, co jsme zaseli. To, co dříve trvalo životy, roky, dnes se děje za měsíc, týden, den....
Ráda uvádím příklady. Bývaly doby, a není to tak dlouho, kdy jsem se zlobila na řidiče, když mě na přechodu málem přejeli, protože si mě prostě nevšimli, nebo kdy při odbočení já vykročila a odbočující auto mě málem smetlo, bývaly doby kdy jsem nechápala, proč na sebe řidiči křičí, dělají gesta, jsou nervozní. Jedna věc by byla pokud bych tomu pouze nerozumněla, a dívala se na to jako pozorovatel. V tom případě bych si následnou karmu nezapsala. Já je ale kritizovala, vnitřně odsoudila a karmu si zapsala. Přišel čas, kdy jsem začala sama "být řidičem" a do silnice mi začli lézt chodci, při odbočování když jsem měla zelenou, jsem pochopila, že chodec má zelenou taky, když mi za autem zaparkoval nějakej frajer tak, že jsem nemohla vyjet a já se rozčílila a vztekala, tak mi došlo mnohé.....Potřebovala jsem si to odžít, vyzkoušet si, jaké to je být na druhé straně...nazout si boty druhého a ujít v nich míli, abych poznala, že je to "jinak".....
Toto byl jen malý příklad, záměrem není, aby někdo v diskuzi rozebíral moje řidičské umění, jen nastínění pochopení jak se k nám vrací, co vyšleme....
Pokud chceme změnit ty okolo, nejprve musíme změnit sami sebe. Pokud chci, aby druzí tolerovali moje odlišné potřeby a představy, musím tolerovat sama sebe a tolerovat ty, kteří mě ještě přijímat neumí. Pokud něco neumí, potřebují vidět někoho, kdo jim ukáže, jak se to má dělat. Potřebují učitele.
Když mi něco vadí, například netolerance ze strany druhých, zaměřuji svoji energii na netoleranci. Vibruji na vlně netolerance. Jak ke mě může dorazit tolerance? Představme si vlnu netolerance jako červenou a vlnu tolerance jako modrou. Pokud jsem na červené vlně, nemohu přijímat modrou. Abych mohla modrou přijímat, potřebuji se nejprve modrou stát. Tím, že chápu odlišnost "zbytku stáda", nekritizuji to, nehodnotím, pouze ho vnímám, dostávám se na modrou vlnu. Jakmile modrou vlnu vyšlu, modrá vlna se ke mě vrátí....
Být tolerantní k potřebám druhého člověka aniž bych ho hodnotila, posuzovala, či kritizovala, je bytím v přítomném okamžiku. Kam jde naše pozornost, tam jde naše energie. Posilováním tolerance zesilujeme míru tolerance na celém světě. Rozdáváním tolerance druhým je učíme, jak být tolerantními.
Přeji vám krásný den a mír v duši :)
Jolana
foto: zdroj internet
Jééé výborně, tento článek se mi fakt dnes hodí... že můžu napsat komentář, tedy spíše dotaz.
OdpovědětVymazatDnes se mi stalo toto: Jdu s dětmi do pojišťovny zaplatit složenku a mezi dveřmi stojí jeden "pojišťovák" a kouří... děti proběhly okolo něho do kanceláře a já jak jsem šla o asi 3 kroky pozadu... nedalo mi to a musela jsem tomu pánovi, co kouří, řici, že se mi sem kvůli té jeho cigaretě ani nechce (nemám totiž ráda kuřáky, kteří jsou takto bezohlední a svým kouřem obtěžují i na metry daleko. Sama nekouřím, nepiji alkohol, neomezuji ostatní, dávám přednost starším lidem, všechny pouštím sednout, stále se na lidi usmívám a známé vždy zdravím, odpadky vyhazuji do koše (ne na zem)... prostě se snažím neobtěžovat ostatní a tak nemám ráda, když tedy někdo obtěžuje mě tím cigaretovým kouřem, protže mě je z toho až na zvracení a to nejsem těhotná!!! v těhotenství se mi z cigaretového kouře už několikrát fakt navalilo)... ale fakt je ten, že jsem k tomu kouřícímu pánovi necítila žádnou zášť či odpor nebo vztek... a nejvíc mě i šokovalo, že moje pusa najednou promluvila úplně sama, aniž bych nad tím přemýšlela, nebo si připravovala v duchu nějaká slova, která jsem nikdy před tím proti kuřákovi nevyslovila... ten kouřící pán se na mě díval, jako co to mělo znamenat... a ta paní v kanceláři taky vyvalila oči, že jsem zřejmě drzá a moje poznámka byla nepatřičná. Tak nad tím stále dumám, zda jsem se nenechala ovládnout egem či jsem situaci zvládla na vyšší duchovní rovině. Za odpověď bych ti Joli, byla vděčná. Díky Jitka-Cíťulka
díky Jitko za tvůj komentář. Nemusíš se bát, i kdyby to ego bylo, to hlavní už jsi začala dělat - žiješ vědomě a uvědomuješ si co děláš. Pokud to bylo ego, pak jsi to někde na těle pocítila odporem, nepřijetím. My stále ještě hodnotíme, konec konců nás to učí od školky, hodnotit druhé, srovnávat se, být hodnocen ve škole...není divu, že se toho těžko zbavujeme, když to máme tak hluboko zakořeněné. To, co žijeme teď, je to co jsme zaseli v minulosti, odžíváme si "staré resty", kdy jsme se my chovali jako ten naproti nám a nyní jsme "na druhé straně", aby se misky vah vyrovnaly. Čistíme si i staré věci, které si ani pamatovat nemůžeme, protože jsme je prožili v jiném těle...
VymazatStačí stále přijímat to, co přichází a být vděčná, netrápit se "selháním", protože pouze ten, kdo "trénuje" se může stát "mistrem" :)
Jolana
Děkuji za odpověď. :o)
OdpovědětVymazatJitka-Cíťulka
Ahoj Joli... dnes jsem naprosto nadšená. Povedlo se mi totiž objevit zádrhel, který v sobě nosím... a když už jsem to tu před nedávnem nakousla (jak mi vadí kuřáci), tak snad nebude vadit, když ten "příběh" bude pokračovat... Už víc jak týden mám zánět v levém oku. Na očním mají dovolené, tak jsem se rozhodla pomoct si sama bylinami. Jo, zabralo to, ale když jsem přestala bylinky používat, ihned se mi zánět vrátil a zkomplikovaný o ječné zrnko. Hmmmm, na očním mají stále dovolenou, tak to beru jako výzvu, že si mám opět poradit sama. Tak zase byliny. Je to opět lepší, ale nedalo mi to a včera večer jsem při meditaci položila otázku, co se děje, že mám nemocné oko, co mi vadí, na co se nechci koukat? Byla jsem hodně překvapená, protože vše směřovalo na mou mamku, kterou mám ráda a nevím proč a co mi na ní má vadit... ještě večer před usnutím jsem nad tím dumala, ale pak usnula. Ráno jsem se probudila brzy a opět jsem se v tom začala probírat. A ještě v polospánku se mi ukázal obraz: mamka je na porodním sále, rodí mě. Je vyčerpaná po dlouhém dvoudenním porodu, nechce s porodníkem spolupracovat, je unavená a vysílená. Porodník je nervózní tak moc, že i sestřičky se "krčí" a šuškají si o tom, že už roztrhal všechny sterilní rukavice a obávají se toho, aby narozené dítě (mě) ještě neupustil. Porodníkova agrese stoupá a dokonce si na porodním sále zapálil cigaretu!!!!! Nakonec na mě vzal kleště a přitom mi poranil levé oko! (Oko se zhojilo, ale stále v sobě ukrývá vadu, která se může vystupňovat v rupturu rohovky a následovala by transplantace.) Takže v závěru jsem došla k tomu, že jsem v tu chvíli byla na mamku nazlobená, protože vzdávala můj příchod na svět a současně na porodníka, který při mém příchodu na tento svět kouřil a ještě byl zlý. Tááák a teď přede mnou stojí velké odpuštění a srovnání se s mou zapsanou karmou. Tak mi držte pěsti, ať se mi to podaří. :o) Děkuji. Jitka-Cíťulka
OdpovědětVymazatJitko to je krásný příběh pochopení souvislostí. Za většinou traumat, které máme, se skrývá matka, porod, těhotenství...a na to se nabalují další a další věci, záleží jak dlouho "zavíráme oči".... Blahopřeju, tys je pootevřela :)
VymazatJOlana
Děkuju... taky z toho mám radost :o) Jitka- Cíťulka
OdpovědětVymazat