Z poradny - Jak může obyčejný člověk žít přítomností?

Dobrý den Jolanko,

děkuji Vám za odpověď:) Napsala jste to velmi pěkně a trefně.

Napadlo mě k té Vaší odpovědi, že vlastně tím jak si člověk začne uvědomovat vše co dělá, začne i lépe absolutně přijímat vše a všechny tak jak je a jsou..:)

Tím.."jak je možné, že někteří lidé to mají automaticky, jako vy..."...jsem myslela, nejen intuici, ale všechno, ty všeobecné "pravdy", o kterých píšete a mluvíte...a já když je čtu a poslouchám, jako byste mi mluvila z duše, ale přesto, to "všechno" nemám v sobě tak automatické, NEŽIJI TO, a ne proto, že bych nechtěla, nejde mi to. 

Také zjišťuji, že lidé jako vy, kteří provozují terapeutickou činnost, web stránky atd., všichni tvrdí, že "uvědomění, pravda, láska..." nevím jak to přesně nazvat, je potkalo ve většině případů jako následek klinické smrti nebo už jako děti na sobě pozorovaly, že se liší od ostatních dětí např. svými " nadpřirozenými " schopnostmi apd. A tak mě z toho přepadá lehký smutek, že nikdo z těch duchovních učitelů není obyčejný člověk, který je naštvaný na celý svět, že chodí do práce, že mu nestačí peníze na měsíc, kterého potkám v tramvaji... nebo jako já nevyspalá někdy vystresovaná matka na MD:)  

Uvedu pár jmen duchovních učitelů jestli znáte : Teal Scott, Thu-Hien, Kateřina Karaimi Motyčková, Miguel Ruiz, Kataryna Lone Mytna, Leila Lee, Ernestina Velechovská atd...- ti všichni zažili to, o čem píšu výše.

Nevím jestli mi teď rozumíte, co přesně mám na mysli??? Jestli obyčejný člověk, smrtelník, chlápek z tramvaje, opravdu může dosáhnout takového stavu jako oni??? Pokud ano JAK?? Když jim to bylo dáno v podstatě jako dar??

Předem Vám děkuji za odpověd.

Přeji Vám krásné dny plné sluníčka i v tomto počasí:) 

S pozdravem

K. F.

PS: Jste úžasná a vaše stránky stejně tak:)

Milá K.,

chápu, co mi chcete říct a odpovím tak, jak to vidím já...

Sama sebe vnímám jako úplně obyčejného člověka. Nemám něco navíc, co jiní nemají. Jsem stejný "model" jako vy. To, jak se vnímám, je odrazem mých minulých životů, mých osobních cest, mých poznání a toho, jak se na svět dívám. To, kde jsem teď, byl postupný proces. Krůček za krůčkem...Uvedu příklad:

Učitel - řekněme třeba na základní škole - má takové znalosti, aby mohl děti, které do školy přijdou, naučit to, co sám ví. Děti, když do školy vstoupí, neumí psát, počítat ani číst, odmocňovat, násobit, dělit, nerozumí fyzice, geometrii, atd...Jakmile děti začnou do školy chodit, každý den mají příležitost naučit se od svých učitelů víc a víc. Stejně, jak se tomu učili i jejich učitelé. I oni byli dětmi, chodili do první třídy, na střední školu a pak na vysokou. Byl to pro ně postupný proces. Během studia "dozrály" k rozhodnutí, že by rádi předali to, co znají, jiným a rozhodnou se vědomě býti učiteli.

A tak začnou svou kariéru. Jejich rukama projde mnoho dětí, ale ne všechny se stanou učiteli, protože ne všechny děti cítí a vnímají, že se mají učiteli stát. Učitel není nadčlověkem, není jiným "modelem" člověka, než ty děti, které se rozhodnou pro jinou kariéru.

Nemohu mluvit za druhé, které jste jmenovala, tedy opět sama za sebe...To, co jsem se naučila, vnímám jako něco, co bych ráda předávala dál. Vše, co znám, jsem si sama prožila a postupně dospěla k rozhodnutí dělat to, co dělám. Vědomě jsem se rozhodla být duchovním učitelem. Je mnoho duchovních učitelů na různých úrovních.

Když se řídíme intuicí, vnímáme hlas svého srdce, které nám ukáže, co je pro nás to nejlepší. Není zapotřebí, abychom byli všichni duchovními učiteli. Prozření může přijít kdykoliv během života, někdo to vnímá už od dětství, jiný později, někdo v jiném životě...Nevíme, kolik životů za sebou kdo z nás má, kolik vědomostí už nabral. Důležité je, že až "dozrajeme", pochopíme.

Není potřeba, abyste od mala cítila, že jste výjimečná, nebo abyste zažila klinickou smrt. I obyčejní lidé mohou být duchovní. Každý nemusí být Picasso, Rembrandt nebo Beethoven či Mozart. Nebo Karel Gott či Lucie Bílá.

Každý sám za sebe má "něco svého", něco co ho dělá šťastným. Kdo dělá to, co ho činí šťastným, užívá si život plnými doušky. Jsou lidé, kteří o duchovnu teoreticky neví nic, ale prakticky ho žijí. Jsou šťastní, milují bezpodmínečně, užívají si život, žijí přítomností, vychutnávají si to, co právě dělají. Nepotřebují hledat teorii. Jsou dál. Aniž by to tušili, jsou víc duchovní než ti, co o duchovnu jen mluví a zůstávají u teorií.

Vše k nám přijde vždy v pravý čas. Tak, jako jste si "přitáhla" web Nové cesty, si přitáhnete vždy to, co v dané období potřebujete.

My lidé jsme jako sad plný jabloní. Některé stromy plodí dřív, jiné později. Jablka dozrávají postupně, až když přijde jejich čas. Být netrpělivý, protože jsem "teprve" tam, kde jsem je stejné, jako kdyby se jablko na sebe zlobilo, že ještě nedozrálo. Až přijde jeho čas, dozraje....stejně jako my všichni :)

Přeji vám krásný čas,

Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

fotky: zdroj internet

Tolerance - proč se nám jí nedostává?

O toleranci jsem dříve filozofovala hodně. Od malička jsem byla "jiná", cítila jsem se nepochopená a nepřijatá. Toužila jsem po tom, aby mě ostatní přijímali takovou, jaká jsem. Dnes už vím, že mi to ostatní nemohli dát, protože jsem si to nedokázala dát ani já sama.

Vše, co si přejeme dostávat, musíme nejdříve dávat. Abychom mohli dávat, potřebujeme to v sobě najít. Uvnitř nás je obsaženo úplně všechno, často je to velmi hluboko skryté a ani o tom nevíme. Pokud máme pocit, že to, co hledáme, tam není, je to způsobeno velkým nánosem nepotřebných informací. Zvykli jsme si ve svém životě "sbírat zkušenosti", "sbírat informace", jsme takoví věční sběratelé....Ale i sebemenší sběratel pokud chce mít ze své sbírky užitek, potřebuje mít sbírku zorganizovanou a všude pořádek.

Když se rozhlédneme kolem sebe, vidíme spoustu nepřizpůsobivých lidí. A tím nemyslím jen jednu menšinu.  Posledních 100 let v nás systém včetně školství a rodiny velmi vyvinul potřebu uniformity a konzumního způsobu života. Začali jsme se považovat za jedince, který má své individuální potřeby, které je třeba uspokojit za všech okolností. Ještě před sto lety byli lidé mnohem blíže přírodě, lidé měli mnohem silnější sociální pouta ke svým rodinám. S rostoucím blahobytem a koupěschopností, nátlakem reklamy a vsugerováváním potřeby nakupovat vše a stále, se z nás stali "spotřebitelé". Toto téma je samozřejmě mnohem komplexnější, více aspektů, vybrala jsem několik důležitých a zásadních, aby čtenář mohl vnímat můj úhel pohledu....

Ještě za mého dětství bylo běžné dělit se o sladkosti, běžně jsme dostávali jednu čokoládu pro dva, oblečení jsme dědili nejen po sobě, ale i po bratrancích a sestřenicích. Ano, někteří lidé to dělají ještě dnes. Tenkrát "naštěstí" nebylo příliš výrobků, nebylo prakticky co kupovat, všechno bylo stejné a jen v několika variantách. V dnešní konzumní společnosti je tolik různých výrobků, že je problém si vybrat jen jeden. Zboží je stále méně kvalitní, protože cílem je nakupovat. A nakupovat se dá pokud "to staré" už neslouží....

Tak, jak jsme se vzdalovali od přírody, vzdálili jsme se i jeden od druhého. Lidé se stěhovali do velkých měst za prací, bylo třeba stále více peněz na uspokojení potřeb. Lidé přestali mít čas jeden na druhého, jsme příliš zaneprázdnění sháněním peněz, abychom si mohli stále něco kupovat. Zboží se hromadí, my máme stále větší a pohodlnější domy, a v srdcích máme stále větší citové prázdno.

Když se podívám kolem sebe, vidím velké množství lidí, kterým chybí láska. Nemyslím tím lásku partnerskou, ale tu vnitřní, lásku člověka k sobě samému. Vnitřní citová prázdnota způsobuje, že lidé hledají city venku a přitom jim uniká, že pokud nebudou mít rádi sami sebe, nedovolí tím ani ostatním, aby je měli rádi.

Naše vlastní karma nás dohání. Co jsme zaseli, sklízíme. Tento děj příčiny a následku se stále zrychluje. Už nemusíme odžít další život, abychom pocítili, co jsme zaseli. To, co dříve trvalo životy, roky, dnes se děje za měsíc, týden, den....

Ráda uvádím příklady. Bývaly doby, a není to tak dlouho, kdy jsem se zlobila na řidiče, když mě na přechodu málem přejeli, protože si mě prostě nevšimli, nebo kdy při odbočení já vykročila a odbočující auto mě málem smetlo, bývaly doby kdy jsem nechápala, proč na sebe řidiči křičí, dělají gesta, jsou nervozní. Jedna věc by byla pokud bych tomu pouze nerozumněla, a dívala se na to jako pozorovatel. V tom případě bych si následnou karmu nezapsala. Já je ale kritizovala, vnitřně odsoudila a karmu si zapsala. Přišel čas, kdy jsem začala sama "být řidičem" a do silnice mi začli lézt chodci, při odbočování když jsem měla zelenou, jsem pochopila, že chodec má zelenou taky, když mi za autem zaparkoval nějakej frajer tak, že jsem nemohla vyjet a já se rozčílila a vztekala, tak mi došlo mnohé.....Potřebovala jsem si to odžít, vyzkoušet si, jaké to je být na druhé straně...nazout si boty druhého a ujít v nich míli, abych poznala, že je to "jinak".....
Toto byl jen malý příklad, záměrem není, aby někdo v diskuzi rozebíral moje řidičské umění, jen nastínění pochopení jak se k nám vrací, co vyšleme....

Teď je čas se vrátit k toleranci. Aby nás ostatní přijímali jací jsme, tolerovali, že jsme "jiní", že máme "jiné potřeby", že "jinak vypadáme", máme "jiné názory, myšlenky, jiný úhel pohledu na svět", že se "jinak stravujeme", prostě že něco děláme jinak než "zbytek stáda", potřebujeme vyslat tuto toleranci vůči všem těmto lidem, tedy vůči tomu zbytku stáda. Jak můžeme chtít od druhých, aby nás přijímali, když nám vadí, že nás nepřijímají? Děláme jim to stejné. Nepřijímáme ty druhé, protože jsou jiní než my. Nepřijímáme, že mají jiný názor než my. Nepřijímáme názor, že oni nás nepřijímají.

Pokud chceme změnit ty okolo, nejprve musíme změnit sami sebe. Pokud chci, aby druzí tolerovali moje odlišné potřeby a představy, musím tolerovat sama sebe a tolerovat ty, kteří mě ještě přijímat neumí. Pokud něco neumí, potřebují vidět někoho, kdo jim ukáže, jak se to má dělat. Potřebují učitele.

Když mi něco vadí, například netolerance ze strany druhých, zaměřuji svoji energii na netoleranci. Vibruji na vlně netolerance. Jak ke mě může dorazit tolerance? Představme si vlnu netolerance jako červenou a vlnu tolerance jako modrou. Pokud jsem na červené vlně, nemohu přijímat modrou. Abych mohla modrou přijímat, potřebuji se nejprve modrou stát. Tím, že chápu odlišnost "zbytku stáda", nekritizuji to, nehodnotím, pouze ho vnímám, dostávám se na modrou vlnu. Jakmile modrou vlnu vyšlu, modrá vlna se ke mě vrátí....

Být tolerantní k potřebám druhého člověka aniž bych ho hodnotila, posuzovala, či kritizovala, je bytím v přítomném okamžiku. Kam jde naše pozornost, tam jde naše energie. Posilováním tolerance zesilujeme míru tolerance na celém světě. Rozdáváním tolerance druhým je učíme, jak být tolerantními.

Přeji vám krásný den a mír v duši :)

Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

foto: zdroj internet

Posílání energie druhým...aneb jak to vidím z mého úhlu pohledu

Už delší dobu se chystám napsat blog o posílání energie druhým. Měla jsem teď hodně jiných aktivit a už už jsem na toto téma zapomínala, když mi ho jedna dobrá dušička dnes připomněla... A tak to zpracuju hned, abych třeba zase nezapomněla...

Předně nerada bych se někoho dotkla, toto není nějaká kritika, je to pouze můj úhel pohledu na toto dané téma a to, jak to cítím a vnímám. Každý jsme na své cestě v jiném stadiu,v jiné etapě,  tudíž co pro jednoho není, může býti pro druhého dobrým.

Nedávno jsem viděla jedno moc hezké video od Igora Chauna - téma lásky s Naďou Konvalinkovou. Naďa patří už roky k mým spřízněným duším a moc jí fandím. Je to úžasná žena, naplněná optimismem. Když ve videu hovoří o posílání energie a pomoci druhým touto formou... někde hluboko ve mě se rozsvítila červená kontrolka  a blikala jako o závod. Nechala jsem to projít tělem, procítit, proč to není přínosné. A tady je, co mi bylo sděleno....

Posílání energie je stejně jako léčitelství jen podpůrným prostředkem. V daném okamžiku se člověku uleví. Možná, že se i uzdraví z dané nemoci. Ale pokud mu nebyla předána i zpráva, proč onemocněl, co bylo příčinou a jak nastolit opětovnou rovnováhu v těle, tak dochází k nepochopení lekce... Naše tělo nám sděluje, že neděláme věci tak, jak bysme měli, že nejsme v souladu. My, narušením zvenčí, zásahem jiného člověka a jeho energie, upravíme stávající stav. Takže už se dále nezabýváme tím, proč nemoc vznikla, nebo proč máme nedostatek energie...

Zvenčí to vypadá jako že je problém vyřešen. My si myslíme, že je to za námi a už neřešíme nic... Je nám dobře... Jenže ouha... Po čase se situace vrací. Vrací se silněji, protože minule jsme ji nevnímali dostatečně...Tentokrát je to silnější. Nechápeme, co se děje. Bylo nám přeci pomoženo. Bylo to čistě přírodní, léčitel přiložil ruce, poslal energii, etc... (dosaďte cokoliv) vypili jsme bylinkové čaje...tak proč je to opět tady?

Je to jednoduché. Ten problém nebyl řešen tam, kde řešen být má - v jeho podstatě. Zvolili jsme rychlejší a jednodužší cestu...

Pro pochopení podstaty všech nemocí je třeba vědět, že nemoc přichází jako varovný signál těla. Nemoc je velkým darem. Ukazuje nám, kde nejsme v souladu se sebou samým. Tento vnitřní nesoulad se po čase projeví na fyzickém těle, a to vždy v místě, kde to je pro nás nejcitlivější. Abychom si všimli, že něco máme řešit...

Vše je o energiích. Nerovnováha v energiích je pozorovatelná i na fyzickém těle. Aby byla rovnováha opět nastolena, stačí doplnit energii. Toto doplnění může dobře zastat bylina, kámen, homeopatikum, lék, léčitel svou energií...reiki... v podstatě cokoliv co má energetický náboj. Jenže - tady je ten kámen úrazu - pokud to doplnění proběhne bez našeho vlastního přičinění, nejedná se o nápravu naši, nejsme aktivní. Pouze pasivně přijímáme. To pak vede k návratu nemoci v jiné formě, na jiném místě, a hlavně - SILNĚJI.

My si můžeme pomáhat, můžeme používat tyto energetické berličky, ale pouze za předpokladu, že přesně víme, co zapříčinilo naši stávající problematickou situaci (nemusí se vždy jendat jen o fyzické tělo, může to být i nějaký velký stres, problémy psychického rázu). Pokud pochopíme, jakou lekci jsme pochopit měli, můžeme pro posílení použít berličku... ale opravdu jen jako pomocníčka... když už to sami nezvládáme a potřebujeme povzbudit. Vždy je ale třeba se sám aktivně podílet na ozdravění těla a mysli....

A jak to poznáme? Jak pooznáme, že jsme pochopili svou lekci? Velmi jednoduše... Už se nám nebude vracet. 

www.spokojeny-zivot.cz