Strach prosadit se

Láska k sobě jako výchova 

Uvolnit proud lásky směrem k dítěti znamená mít rád a přijímat sebe. Pokud se máte rádi, i pro ostatní je snazší vás mít rádi a tím se dále umocňuje láska k dítěti. Člověk může plně dávat jen tehdy, když přijímá. A proto je přijímání aktem lásky.

Nedostatek a podmíněnost lásky v dětství zde zanechalo plno rodičů neschopných uvolnit brány lásky k sobě navzájem. Sami se cítí v nedostatku a je pro ně těžké dávat lásku anebo ji do určité míry i odmítají, neboť si myslí, že si ji nezaslouží, nebo se za ni stydí. Mnoho dospělých, kteří v dětství nezískali bezpodmínečnou lásku, pak hledá její náhražky v nákupech, jídle, zboží, televizi, slávě a dalších způsobech, které jim mají přinést úlevu. Pokud nemají rodiče vědomí vlastní ceny, bývají nerozhodní, a proto váhají vymezit dítěti jasné hranice.

Něco svému dítěti dlužíte! Uzdravte se a zavřete dveře za minulostí. Použijte způsob navržený v první kapitole a ozřejměte si, jak vás vlastní mysl mate na cestě ke změně. Využijte konzultace, skupinovou terapii, příležitost k proměně, knihy, umění a jakoukoli cestu, která je vhodná pro vás, abyste si vybudovali sebevědomí a byli schopni řešit reálné úkoly přítomnosti. Až se ve vás opět probudí bezpodmínečná láska k sobě samým, budete lásku schopni dávat a tímto dáváním se obohacovat.

Být rodičem vyžaduje veliký skok vpřed - od radosti ze svých úspěchů k radosti z úspěchů druhých. Je to cesta, jak se místo odmítání naučit přijmout každý okamžik přítomnosti. Čím jste si jistější sami sebou, tím méně se potřebujete soustředit na sebe a tedy odmítat rozhodnutí dítěte. Pokud jste si jisti svou cenou a nemusíte se starat o získávání lásky, jste osvobozeni a můžete dítě milovat a radovat se z toho, jak přispíváte k jeho životu. A navíc, když se osvobodíte od potřeby potvrzovat si svou cenu tím, že děláte dojem na druhé a získáváte jejich souhlas, můžete pak v obtížnějších situacích např. na veřejnosti nebo před babičkou jednat v zájmu dítěte a ne v zajetí obav, co si kdo myslí.

Život s dětmi vyžaduje, abychom byli zralí a nestarali se v životě jen o své cíle. Jde však také o to, abychom byli sami spokojení. Když vychováváte a podporujete rozvoj jiné lidské bytosti, aby si splnila své sny, vaše vlastní touhy jsou přímo i nepřímo naplňovány, nicméně sny dítěte nejsou vaše sny a jeho činnost není vaší. Jestliže doprovázíte dítě na jeho cestě, podporuje to váš vlastní růst, často nečekaným způsobem, a to může ovlivnit i váš život.

Jestliže jsme smutní z toho, co jsme za sebou zanechali, je to jen proto, že vězíme v minulosti. Přítomnost vždy přináší změnu, která nás uspokojí, pokud ji vidíme a pokud se o ni zajímáme tady a teď. Každým okamžikem se objevují nové možnosti, ale když mysl ulpívá na tom, jak to bylo dříve, nevidíme a nedokážeme se radovat z toho, co nám přichází do cesty. Podstatou našeho žití je kráčet vpřed do neznáma. Strach odpoutat se od minulosti nám brání milovat děti v současnosti. Jakmile máte děti, nebude život už nikdy takový, jaký býval, bude jiný, bohatý a stále v pohybu. Uplatňujete-li svůj tvůrčí potenciál a nebráníte se změnám, bude to pro vás jedna z nejúžasnějších cest, které jsou lidským bytostem dostupné.


www.spokojeny-zivot.cz

Úryvek z knihy "Vychováváme děti a rosteme s nimi" autorky Naomi Aldortové.


foto: zdroj www.morguefile.com

Z poradny - seberealizace a nalezení poslání

Milá Jolanko,
moc děkuji za Vaše úžasné audio nahrávky na netu.
Hodně mi pomáhají v poznání a uvědomování si mého
pohledu na svět a sebe samou.
Můj problém je seberealizace. Svým způsobem závidím -/v uvozovkách/ lidem,kteří vědí proč se narodily,pro jaké
poslání. Jak se říká lidově-mají to v krvi:)
Je mi 40 let a ještě jsem se jakoby nenašla.
Moc prosím o radu.
Děkuji Hanka.

 * * *

Dobrý den Hanko,

najít své poslání není těžké. Jako malé děti většinou víme přesně, co bychom chtěli dělat. Pak začneme naslouchat druhým - rodičům, učitelům, autoritám, učíme se co je a co není možné a pomalu zapomeneme, co vlastně chceme. Naučíme se dělat to, co nám říkají druzí, abychom zapadli do kolektivu, abychom se zalíbili druhým.

Své poslání najdete tak, že znovu naleznete spojení k sobě samé. Začnete opět dělat to, co vás činí šťastnou. Když si dovolíte dělat to co vás baví, povede vás to dál k tomu, co je to, proč jste sem přišla.

Lidé někdy dlouhá léta konají práci, která je netěší. Chtějí změnu, ale nevědí co by dělat chtěli. Je to proto, že se stále soustředí na to, co se jim nelíbí a nevěnují pozornost tomu, co se jim líbí.

Někdo může namítnout, že si nemůže dovolit dělat to, co ho baví, protože by se tím neuživil. Už dopředu se programuje, že není možné věnovat se činnostem, které ho těší. Jak to ale ví, když to nikdy nezkusí? Když si člověk dovolí věnovat se tomu, co ho baví, po čase zjistí, že to, co ho přitahovalo, už ho tak netáhne a objeví se další zajímavá aktivita, které se chce věnovat. Takhle postupně měníme od jedné činnosti k další a poznáváme sami sebe. Učíme se rozpoznat, co nás baví právě skrze konání toho, co nás těší, co nás vnitřně naplňuje.

Můžete si zkusit jednoduché cvičení. Vemte si papír a tužku, sedněte si někde v klidu, můžete si i zapálit svíčku na navození pohodové atmosféry a zeptejte se sama sebe, co je vaším posláním. Nějaká odpověď vám přijde na mysl. Ptejte se stále dál a dál, dokud nebudou chodit další odpovědi. Ta poslední, pravá odpověď, vás může i rozplakat, protože vaše duše bude rezonovat.

Jolana

* * *

Dobrý večer Joly,moc děkuju za rady. Budu praktikovat.

Pokud bude potřeba ráda bych se s Váma i sešla. 

Mějte se krásně. 

Hana

 

 

 

 

* * * 

 

Pokud máte dotazy, můžete je směrovat do poradny emailem na jola.domin@gmail.com.

 

Krásný den všem

 

Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

foto: zdroj morguefile.com

Z poradny - Jak může obyčejný člověk žít přítomností?

Dobrý den Jolanko,

děkuji Vám za odpověď:) Napsala jste to velmi pěkně a trefně.

Napadlo mě k té Vaší odpovědi, že vlastně tím jak si člověk začne uvědomovat vše co dělá, začne i lépe absolutně přijímat vše a všechny tak jak je a jsou..:)

Tím.."jak je možné, že někteří lidé to mají automaticky, jako vy..."...jsem myslela, nejen intuici, ale všechno, ty všeobecné "pravdy", o kterých píšete a mluvíte...a já když je čtu a poslouchám, jako byste mi mluvila z duše, ale přesto, to "všechno" nemám v sobě tak automatické, NEŽIJI TO, a ne proto, že bych nechtěla, nejde mi to. 

Také zjišťuji, že lidé jako vy, kteří provozují terapeutickou činnost, web stránky atd., všichni tvrdí, že "uvědomění, pravda, láska..." nevím jak to přesně nazvat, je potkalo ve většině případů jako následek klinické smrti nebo už jako děti na sobě pozorovaly, že se liší od ostatních dětí např. svými " nadpřirozenými " schopnostmi apd. A tak mě z toho přepadá lehký smutek, že nikdo z těch duchovních učitelů není obyčejný člověk, který je naštvaný na celý svět, že chodí do práce, že mu nestačí peníze na měsíc, kterého potkám v tramvaji... nebo jako já nevyspalá někdy vystresovaná matka na MD:)  

Uvedu pár jmen duchovních učitelů jestli znáte : Teal Scott, Thu-Hien, Kateřina Karaimi Motyčková, Miguel Ruiz, Kataryna Lone Mytna, Leila Lee, Ernestina Velechovská atd...- ti všichni zažili to, o čem píšu výše.

Nevím jestli mi teď rozumíte, co přesně mám na mysli??? Jestli obyčejný člověk, smrtelník, chlápek z tramvaje, opravdu může dosáhnout takového stavu jako oni??? Pokud ano JAK?? Když jim to bylo dáno v podstatě jako dar??

Předem Vám děkuji za odpověd.

Přeji Vám krásné dny plné sluníčka i v tomto počasí:) 

S pozdravem

K. F.

PS: Jste úžasná a vaše stránky stejně tak:)

Milá K.,

chápu, co mi chcete říct a odpovím tak, jak to vidím já...

Sama sebe vnímám jako úplně obyčejného člověka. Nemám něco navíc, co jiní nemají. Jsem stejný "model" jako vy. To, jak se vnímám, je odrazem mých minulých životů, mých osobních cest, mých poznání a toho, jak se na svět dívám. To, kde jsem teď, byl postupný proces. Krůček za krůčkem...Uvedu příklad:

Učitel - řekněme třeba na základní škole - má takové znalosti, aby mohl děti, které do školy přijdou, naučit to, co sám ví. Děti, když do školy vstoupí, neumí psát, počítat ani číst, odmocňovat, násobit, dělit, nerozumí fyzice, geometrii, atd...Jakmile děti začnou do školy chodit, každý den mají příležitost naučit se od svých učitelů víc a víc. Stejně, jak se tomu učili i jejich učitelé. I oni byli dětmi, chodili do první třídy, na střední školu a pak na vysokou. Byl to pro ně postupný proces. Během studia "dozrály" k rozhodnutí, že by rádi předali to, co znají, jiným a rozhodnou se vědomě býti učiteli.

A tak začnou svou kariéru. Jejich rukama projde mnoho dětí, ale ne všechny se stanou učiteli, protože ne všechny děti cítí a vnímají, že se mají učiteli stát. Učitel není nadčlověkem, není jiným "modelem" člověka, než ty děti, které se rozhodnou pro jinou kariéru.

Nemohu mluvit za druhé, které jste jmenovala, tedy opět sama za sebe...To, co jsem se naučila, vnímám jako něco, co bych ráda předávala dál. Vše, co znám, jsem si sama prožila a postupně dospěla k rozhodnutí dělat to, co dělám. Vědomě jsem se rozhodla být duchovním učitelem. Je mnoho duchovních učitelů na různých úrovních.

Když se řídíme intuicí, vnímáme hlas svého srdce, které nám ukáže, co je pro nás to nejlepší. Není zapotřebí, abychom byli všichni duchovními učiteli. Prozření může přijít kdykoliv během života, někdo to vnímá už od dětství, jiný později, někdo v jiném životě...Nevíme, kolik životů za sebou kdo z nás má, kolik vědomostí už nabral. Důležité je, že až "dozrajeme", pochopíme.

Není potřeba, abyste od mala cítila, že jste výjimečná, nebo abyste zažila klinickou smrt. I obyčejní lidé mohou být duchovní. Každý nemusí být Picasso, Rembrandt nebo Beethoven či Mozart. Nebo Karel Gott či Lucie Bílá.

Každý sám za sebe má "něco svého", něco co ho dělá šťastným. Kdo dělá to, co ho činí šťastným, užívá si život plnými doušky. Jsou lidé, kteří o duchovnu teoreticky neví nic, ale prakticky ho žijí. Jsou šťastní, milují bezpodmínečně, užívají si život, žijí přítomností, vychutnávají si to, co právě dělají. Nepotřebují hledat teorii. Jsou dál. Aniž by to tušili, jsou víc duchovní než ti, co o duchovnu jen mluví a zůstávají u teorií.

Vše k nám přijde vždy v pravý čas. Tak, jako jste si "přitáhla" web Nové cesty, si přitáhnete vždy to, co v dané období potřebujete.

My lidé jsme jako sad plný jabloní. Některé stromy plodí dřív, jiné později. Jablka dozrávají postupně, až když přijde jejich čas. Být netrpělivý, protože jsem "teprve" tam, kde jsem je stejné, jako kdyby se jablko na sebe zlobilo, že ještě nedozrálo. Až přijde jeho čas, dozraje....stejně jako my všichni :)

Přeji vám krásný čas,

Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

fotky: zdroj internet

Jak být sami sebou?

V naší společnosti je stále velké množství lidí, kteří mají problémy se sebepřijímáním. Doba, do které jsme se narodili, je plná převratů, přerodů, změn, náročných zkoušek, je plná násilí, hledání smyslu života.... Všichni lidé na planetě se rodí s nějakým "restem". Podle toho, kam jsme ve svém vývoji už došli, se zformoval náš nynější osud. Jsme ztělesněnou minulostí. Vše, co se nám v životě děje je odrazem toho, jak jsme mysleli v minulosti. To, co jsme zaseli, teď sklízíme. Doba žní je vlastně neustále. Každý den, každý moment, to co prožíváme je odrazem toho, jací jsme byli. To, jak vnímáme, myslíme a jíme teď je naše budoucnost. To je to, co sejeme....

Náš osobní vývoj můžeme pozorovat při pohledu zpět....Vyvíjíme se jednak jako jednotlivé bytosti a jako celé skupiny, národy, stejně se vyvíjíme jako celé lidstvo, naše planeta se vyvíjí, celý planetární systém se vyvíjí...kdo ví, kam až dosahujeme...

Pozorujme třeba stravu...jak se vyvíjela...co jsme my lidé jedli v minulosti...Naše těla se postupně přizpůsobují všem změnám. Naše věda dochází k různým poznatkům, které si často protiřečí. Lidé ztrácí orientaci, co je tedy zdravé a co nezdravé? Je cholesterol nebezpečný nebo není? Máme pít kávu? Můžeme pít mléko? Co máslo, je lepší než margarín? A co maso? Vařit? Nevařit? Jíst syrové? Jíst makrobioticky? Být vegetariánem, vitariánem, frutariánem? Nebo jsme breathariáni?

Byly doby, kdy hmota byla stavěna nad ducha. Dnes už se ví, že jakákoliv hmota je vlastně shlukem energie na určité vibrační rovině. Necháváme se klamat naším zrakem a to, co nám připadá hmatatelné, vnímáme jako skutečné. Učili nás, že existuje pouze to, na co si můžeme sáhnout. Vše ostatní byly nesmysly a pavědy...

Dnes, v době internetu, jsme zahlceni informacemi. Je pro nás náročné vybrat si ty správné. Čemu věřit? Co dělat? Televize chrlí hororové zprávy jednu za druhou. Ze všech stran na nás útočí reklamy o dalších úžasných výrobcích, které určitě musíme mít.....

Jak mezi tou přemírou informací a útoků ze všech stran najít sami sebe? Kdo vlastně jsme? Někdy celý život hledáme a hledáme, stále se rozhlížíme všude okolo a hledáme ten smysl života...Kým jsme, kým máme být, jaký je náš úkol na planetě, proč jsme se narodili....

Vše je velmi jednoduché. Je to natolik jednoduché, že se bojíme této jednoduchosti uvěřit, a tak běháme ze strany na stranu a hledáme, jak si ten život zkomplikovat. Co dalšího na sebe nabalit...

Život sám je velmi jednoduchý. Vše je dané. Jsme herci svého života. Naše duše toužila narodit se do této doby, rozhodla se na sebe vzít tuto fyzickou formu, aby mohla zažívat a prožívat. Aby si mohla hrát. Tak, jako malé děti milují hraní...Podívejme se na malé děti. Co řeší? Jak žijí? Kolik času věnují dělání toho, co je baví? Jak se smějí? Jak dlouho se zlobí? Takové malé dítě, i když dostane na zadek, za chvíli o ničem neví a zase je veselé... To my, dospělí, si život komplikujeme jen co vylezeme z dětství. Děláme to, co nás naučili naši rodiče. A oni nás to naučili, protože je to naučili jejich rodiče.

Je na nás zastavit se, zamyslet se, rozhodnout se, kdo jsme, kým chceme být, jak chceme žít, co doopravdy chceme dělat, co nám způsobuje radost. Naučit se vzájemně si odpouštět, milovat sami sebe, milovat druhé tak, jako by byly naší součástí, protože oni opravdu jsou. To jen naše oči, které se naučili vnímat pouze hmotu nevidí, že jsme všichni vzájemně propojeni jemnou energetickou pavučinkou. Zapomněli jsme, že to, co činíme druhému, činíme sami sobě. Nevidíme okamžitou reakci a nespojujeme si že to, co se nám děje teď je to, co jsme my dělali v minulosti, jak jsme mysleli, čím se živili. Dám opět jeden příklad:

Vezměme si třeba elektrickou energii. Téměř každý má doma zavedenou elektriku. Když potřebujeme zapnout pračku, stačí zmáčknout knoflík. Stejně tak můžeme luxovat, mixovat, zapnout myčku, žehličku, rádio, televizi, počítač....stačí jeden "klik"....Stejně tak jsou na tom všichni okolo nás. I jim stačí "jeden klik"...Kolik z nás si ale uvědomuje, že je napojeno na síť, která vede od "zdroje" k jednotlivým uživatelům? Jak málo stačí, aby jeden nezodpovědný uživatel ohrozil celou síť? Stačí zapnout příliš přístrojů najednou a vyhodíme pojistky v jednom bytě (domě). Někdy se díky jedné fréze podaří vyhodit celou ulici, čtvrť....Občas se stane výpadek proudu v celém městě....Viník bývá jeden....Až v takových chvílích si uvědomujeme, jak důležitá je pro nás elektřina. Jak moc jsme na ní závislí a jak nám chybí, když ji chvilku nemáme k dispozici.

Zapomněli jsme, že tvoříme kolektivní energii, že my všichni tvoříme to, co se děje na celém světě. Zapomněli jsme jak obrovskou moc má každý z nás....Jak důležité je "jeden za všechny, všichni za jednoho"....jak důležité je, abychom vědomě vybírali myšlenky a jednali uváženě, abychom brali v potaz i ostatní. Je důležité probudit se a uvědomit si, že naše vlastní konání ovlivňuje nejen nás, ale i ostatní.
Nemusíme "páchat dobro", vysílat pozitivní energii ostatním, zaměřovat se na pomoc druhým. V prvé řadě potřebujeme posílit sami sebe. Protože když se každý zaměří sám na sebe a začne zvyšovat své vlastní vibrace, jednak začne přispívat do kolektivního vědomí, druhak nepřímo ovlivní lidi okolo. Vaši přátelé, rodina, známí, děti...si všimnou, že jste se změnili. Pokud na ně nebudete tlačit, pouze jim budete  sloužit svým vlastním příkladem, dosáhnete změny u druhých rychleji a efektivněji. Protože "ti druzí" nebudou cítit z vaší strany nátlak, nebudou cítit že je soudíte či odsuzujete jejich chování, způsob myšlení.....

Všichni pocházíme ze stejného zdroje. I ti "negativní" mají svoji úlohu zde. I oni si potřebují zažít a prožít to svoje. Pokud je budeme odsuzovat, posuzovat či kritizovat, jsme to my, kdo se odděluje od jednoty. Jsme to my, kdo se odděluje od "Božství". Proč bychom měli posuzovat to, že druhý člověk má jiné potřeby než my? Z jakého titulu? Jen proto, že my takové potřeby nemáme? Když vedle sebe budou stát dva lidé, jeden bude mít žízeň a druhý hlad, žádný z nich není horší než ten druhý. Jen mají rozdílné potřeby. Toto je velmi důležité, abychom jako lidstvo pochopili. Až pochopíme a přijmeme, že máme rozdílné potřeby, že jsme v rozdílných etapách vývoje a že máme v prvé řadě pracovat na svém osobním vzrůstu, "zametat si svůj dvoreček a nekoukat k sousedovi", pak umožníme vzestup. Jak náš, tak všech ostatních....

Přeji vám krásný den,
s láskou Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

foto: zdroj internet

Tolerance - proč se nám jí nedostává?

O toleranci jsem dříve filozofovala hodně. Od malička jsem byla "jiná", cítila jsem se nepochopená a nepřijatá. Toužila jsem po tom, aby mě ostatní přijímali takovou, jaká jsem. Dnes už vím, že mi to ostatní nemohli dát, protože jsem si to nedokázala dát ani já sama.

Vše, co si přejeme dostávat, musíme nejdříve dávat. Abychom mohli dávat, potřebujeme to v sobě najít. Uvnitř nás je obsaženo úplně všechno, často je to velmi hluboko skryté a ani o tom nevíme. Pokud máme pocit, že to, co hledáme, tam není, je to způsobeno velkým nánosem nepotřebných informací. Zvykli jsme si ve svém životě "sbírat zkušenosti", "sbírat informace", jsme takoví věční sběratelé....Ale i sebemenší sběratel pokud chce mít ze své sbírky užitek, potřebuje mít sbírku zorganizovanou a všude pořádek.

Když se rozhlédneme kolem sebe, vidíme spoustu nepřizpůsobivých lidí. A tím nemyslím jen jednu menšinu.  Posledních 100 let v nás systém včetně školství a rodiny velmi vyvinul potřebu uniformity a konzumního způsobu života. Začali jsme se považovat za jedince, který má své individuální potřeby, které je třeba uspokojit za všech okolností. Ještě před sto lety byli lidé mnohem blíže přírodě, lidé měli mnohem silnější sociální pouta ke svým rodinám. S rostoucím blahobytem a koupěschopností, nátlakem reklamy a vsugerováváním potřeby nakupovat vše a stále, se z nás stali "spotřebitelé". Toto téma je samozřejmě mnohem komplexnější, více aspektů, vybrala jsem několik důležitých a zásadních, aby čtenář mohl vnímat můj úhel pohledu....

Ještě za mého dětství bylo běžné dělit se o sladkosti, běžně jsme dostávali jednu čokoládu pro dva, oblečení jsme dědili nejen po sobě, ale i po bratrancích a sestřenicích. Ano, někteří lidé to dělají ještě dnes. Tenkrát "naštěstí" nebylo příliš výrobků, nebylo prakticky co kupovat, všechno bylo stejné a jen v několika variantách. V dnešní konzumní společnosti je tolik různých výrobků, že je problém si vybrat jen jeden. Zboží je stále méně kvalitní, protože cílem je nakupovat. A nakupovat se dá pokud "to staré" už neslouží....

Tak, jak jsme se vzdalovali od přírody, vzdálili jsme se i jeden od druhého. Lidé se stěhovali do velkých měst za prací, bylo třeba stále více peněz na uspokojení potřeb. Lidé přestali mít čas jeden na druhého, jsme příliš zaneprázdnění sháněním peněz, abychom si mohli stále něco kupovat. Zboží se hromadí, my máme stále větší a pohodlnější domy, a v srdcích máme stále větší citové prázdno.

Když se podívám kolem sebe, vidím velké množství lidí, kterým chybí láska. Nemyslím tím lásku partnerskou, ale tu vnitřní, lásku člověka k sobě samému. Vnitřní citová prázdnota způsobuje, že lidé hledají city venku a přitom jim uniká, že pokud nebudou mít rádi sami sebe, nedovolí tím ani ostatním, aby je měli rádi.

Naše vlastní karma nás dohání. Co jsme zaseli, sklízíme. Tento děj příčiny a následku se stále zrychluje. Už nemusíme odžít další život, abychom pocítili, co jsme zaseli. To, co dříve trvalo životy, roky, dnes se děje za měsíc, týden, den....

Ráda uvádím příklady. Bývaly doby, a není to tak dlouho, kdy jsem se zlobila na řidiče, když mě na přechodu málem přejeli, protože si mě prostě nevšimli, nebo kdy při odbočení já vykročila a odbočující auto mě málem smetlo, bývaly doby kdy jsem nechápala, proč na sebe řidiči křičí, dělají gesta, jsou nervozní. Jedna věc by byla pokud bych tomu pouze nerozumněla, a dívala se na to jako pozorovatel. V tom případě bych si následnou karmu nezapsala. Já je ale kritizovala, vnitřně odsoudila a karmu si zapsala. Přišel čas, kdy jsem začala sama "být řidičem" a do silnice mi začli lézt chodci, při odbočování když jsem měla zelenou, jsem pochopila, že chodec má zelenou taky, když mi za autem zaparkoval nějakej frajer tak, že jsem nemohla vyjet a já se rozčílila a vztekala, tak mi došlo mnohé.....Potřebovala jsem si to odžít, vyzkoušet si, jaké to je být na druhé straně...nazout si boty druhého a ujít v nich míli, abych poznala, že je to "jinak".....
Toto byl jen malý příklad, záměrem není, aby někdo v diskuzi rozebíral moje řidičské umění, jen nastínění pochopení jak se k nám vrací, co vyšleme....

Teď je čas se vrátit k toleranci. Aby nás ostatní přijímali jací jsme, tolerovali, že jsme "jiní", že máme "jiné potřeby", že "jinak vypadáme", máme "jiné názory, myšlenky, jiný úhel pohledu na svět", že se "jinak stravujeme", prostě že něco děláme jinak než "zbytek stáda", potřebujeme vyslat tuto toleranci vůči všem těmto lidem, tedy vůči tomu zbytku stáda. Jak můžeme chtít od druhých, aby nás přijímali, když nám vadí, že nás nepřijímají? Děláme jim to stejné. Nepřijímáme ty druhé, protože jsou jiní než my. Nepřijímáme, že mají jiný názor než my. Nepřijímáme názor, že oni nás nepřijímají.

Pokud chceme změnit ty okolo, nejprve musíme změnit sami sebe. Pokud chci, aby druzí tolerovali moje odlišné potřeby a představy, musím tolerovat sama sebe a tolerovat ty, kteří mě ještě přijímat neumí. Pokud něco neumí, potřebují vidět někoho, kdo jim ukáže, jak se to má dělat. Potřebují učitele.

Když mi něco vadí, například netolerance ze strany druhých, zaměřuji svoji energii na netoleranci. Vibruji na vlně netolerance. Jak ke mě může dorazit tolerance? Představme si vlnu netolerance jako červenou a vlnu tolerance jako modrou. Pokud jsem na červené vlně, nemohu přijímat modrou. Abych mohla modrou přijímat, potřebuji se nejprve modrou stát. Tím, že chápu odlišnost "zbytku stáda", nekritizuji to, nehodnotím, pouze ho vnímám, dostávám se na modrou vlnu. Jakmile modrou vlnu vyšlu, modrá vlna se ke mě vrátí....

Být tolerantní k potřebám druhého člověka aniž bych ho hodnotila, posuzovala, či kritizovala, je bytím v přítomném okamžiku. Kam jde naše pozornost, tam jde naše energie. Posilováním tolerance zesilujeme míru tolerance na celém světě. Rozdáváním tolerance druhým je učíme, jak být tolerantními.

Přeji vám krásný den a mír v duši :)

Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

foto: zdroj internet