Vědět neznamená umět aneb dost bylo teorie, nyní přichází praxe...

Už od prosince mi přicházely signály o tom, že rok 2017 bude ve znamení mnoha změn. To by nebylo asi nic nového, neustále se okolo něco děje.
Tyto změny jsem vnímala jako změny, které budou probíhat nejen vně, ale i uvnitř nás. To, co jsme se dosud naučili na úrovni teorie se bude promítat do našich životů v praxi. Bude (a vlastně už i je) to zkouška za zkouškou.

Důležité, vlastně to nejdůležitější, pro toto období, je zůstat v klidu. Uvnitř. Nenechat se vytočit nikým a ničím. Lehko se to řekne, ale praxe je těžší. A právě o tom to bude. Opakující se lekce, abychom se naučili to, co potřebujeme.

V minulosti to bylo o získávání informací. Těch už jsme dle stupně vývoje nasáli dostatek. Abychom se posunuli ve vývoji dál, je třeba teorii přenést do praxe. Rok 2017 nám toto umožní.

Nezlobte se na druhé, ale ani na sebe za to, že se vám vše nedaří, jak byste si přáli. Pokud jste lekci nezvládli, velmi brzy přijde opravná zkouška.

Je třeba naučit se kontrolovat své emoce. Protože z emocí pocházejí nemoci. Čím víc se naučíme zpacifikovat sami sebe, tím lépe se budeme cítit. Vztek, agresivita, ale i lítosti a smutek - to vše jsou naše emoční reakce. Můžeme je kontrolovat tím, že začneme více vnímat sami sebe. Své potřeby, své pocity a své tělo.

Pokud jsem vzteklá, cítím těžkou, rotující energii v oblasti třetí čakry - solar plexu. Mohu se emocí nechat strhnout a "vytočit" se do běla (a věřte, že se mi to občas zadaří) anebo si mohu uvědomit, co se právě děje a zabrzdit to. Mě osobně se osvědčilo zhluboka dýchat, počítat, soustředit se na dech a začít si uvědomovat, proč mě ta osoba nebo situace tak rozčiluje. Řekl ten člověk něco, co mě donutilo vidět něco, co jsem vidět nechtěla? Nebo udělal chybu, kterou mu mám za zlé?

V novém roce jsem si začala uvědomovat, jak důležité je "nebrat na sebe pocity za chyby druhých". Třeba když jedu po silnici a někdo svým způsobem jízdy ohrozí ostatní účastníky provozu. On udělal chybu. Pokud se začnu rozčilovat, přebírám část zodpovědnosti na sebe, ale to nemusím. Druhý člověk udělal chybu a on si za ni zaplatí. Tečka. Nemusím to za něj řešit. Je to obrovská úleva, když si uvědomím, že nemusím řešit chyby druhých. Každý chybujeme, děláme dobrá i špatná rozhodnutí. A každý je zodpovědný pouze a jen za svá rozhodnutí.

Chyby děláme, když zapomínáme kdo jsme a kam jdeme. Když zapomínáme, že všichni jsme si rovni, že všichni procházíme vývojem, jen každý je v jiné třídě. Kdo už se naučil něco víc, není víc člověkem, nebo hodnotnějším člověkem. Je jen člověkem, který prošel delší úsek tratě.


Co nám může pomoci:

• být bdělým - bdělost mi pomáhá nezapomínat kdo jsem a kam jdu
• být vědomým -  mi pomáhá uvědomovat si, že nejsem jen fyzické tělo
• naslouchat svým pocitům -  protože pocity jsou jazykem naší duše
• nehodnotit, ani nekritizovat, neposuzovat sebe ani druhé
• být ve svém středu
• oceňovat sebe i druhé a být vděčný za to, co mám 
• připomínat si, že vše, co se děje, je pro můj vývoj dobré - záleží na úhlu pohledu

To, jak se cítím dnes, je odrazem toho, jak jsem žila, přemýšlela, uvažovala a čemu jsem věřila v minulosti

To, co dělám, jak myslím a co cítím teď, utváří to, jak se budu cítit.

Strach v našem životě nemusí mít své místo. Je to stav volby - vědomé nebo nevědomé.

Je třeba vykročit ven ze své komfortní zóny, vystoupit z cyklů stejnosti a pohodlnosti. Pohodlnost je zbraň ega, udržuje nás tak v pocitu svobody - pocitu, že nemusíme udělat to, co nechceme.
Ve skutečnosti je pohodlnost a línost lstivou "zbraní" ega. Nejde o to, že bychom měli dělat to, co nechceme, jen abysme nebyli lenošní, a přitom vnitřně cítit tlak povinnosti (musel jsem to udělat). Ale naučit se dělat to, co je třeba, s pokorou a s láskou. Pokud je něco potřeba udělat, a pokorně to přijmeme, aniž bychom sami sebe litovali, že něco musíme udělat nebo upadali do pocitu viny, že jsme něco neudělali a udělat měli, můžeme přijmout s klidem v nitru výzvu, že je něco potřeba udělat a prostě to jen udělat. Nic víc za tím není. Jsme součástí jednoho velkého celku a v momentě, kdy s vnitřním klidem plníme to, co je třeba vykonat, napomáháme i ostatním částem celku.

Naslouchejme pečlivě svým pocitům, jazyku naší duše. Řeknou nám, "jak si stojíme". Co jsme již pochopili a co se ještě potřebujeme naučit. Naším cílem je být spokojeni v každé situaci a za každých podmínek.

Nebojujte proti druhým, ani proti sobě, protože boj přináší opět jen boj. Jediná cesta z boje ven je cesta pokory. Jakmile přestaneme vytvářet další boj, nemusí se nám už vracet. Kde se nevytvořil tlak, nevytváří se ani protitlak.


Přeji Vám mnoho úspěchu na vaší cestě nejen v roce 2017. Ať se vám praxe daří tak, jak potřebujete.

Neexistuje selhání, neexistuje chyba. Jsou jen stupně vývoje.

S láskou, Jolana

www.spokojeny-zivot.cz



foto: zdroj morguefile.com

Dělám, co miluji. Miluji, co dělám.

Na své cestě potkávám ženy, které jsou nespokojené se svým životem. Rády by to změnily, ale neví jak...
I já jsem patřila k takovým ženám. Měla jsem své touhy. Chodila do práce, která mne ubíjela. Myslela jsem si, že AŽ budu dělat to, co mě baví, budu spokojená.

A tak jsem opustila velkou firmu a začala se naplno věnovat koníčkům a osobnímu rozvoji. Mým plánem bylo být v mých zájmech natolik dobrá, abych se tím uživila.

Ze začátku to bylo slibné, bavilo mě to, cítila jsem vnitřní naplnění. Postupem času jsem vnímala i to, že pokud se tou činností chci uživit, budu muset přitlačit. A tak se postupně z mého koníčka stávala koule na noze. Už mě tolik netěšilo věnovat se tomu, co se zdálo být tak lákavé a prima ze začátku. Čím víc se z koníčků stávala povinnost, tím míň mě to bavilo.

Pochopila jsem, že cokoliv dělám, se může stát "musem". Záleží na mém nastavení. A tak jsem se učila milovat to, co dělám. Neposuzovat, zdali to, co dělám právě teď, patří do kategorie zálib nebo povinností. Přestala jsem klást důležitost na to, co dělám a začala se zajímat o to, jak to prožívám, co vnímám a co cítím. Když mi něco nebylo příjemné, hledala jsem CO MI VADÍ a PROČ. Jakmile jsem našla "nákazu", pracovala jsem na zhojení.

Cesta to byla dlouhá a nelehká. Jsem vděčná za každý okamžik na ní, protože každá překážka mě posílila. Každý nepříjemný pocit mi pomohl pochopit mou vnitřní podstatu, najít kým nejsem a posunout se opět o krok blíž k tomu, kdo jsem a kam jdu.

Mým cílem se stala cesta. Je o tolik zábavnější užívat si každý okamžik místo čekání na velkou chvíli někde v dálce...

"KDYŽ SE NAUČÍME MILOVAT TO, CO DĚLÁME, BEZ PODMÍNEK, MILUJEME TO, CO DĚLÁME "

Pak už nezáleží na tom, jestli umýváme nádobí, šijeme, prodáváme v obchodě, uklízíme nebo jsme manažerky.


Přeji krásný den všem.
Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

Jak na vnitřní nespokojenost a proč nezůstat stát na místě

Co způsobuje, že se cítíme nespokojení?
Jak to můžeme změnit?
Proč je důležité se neustále posouvat vpřed a neulpívat na základech starých názorů?

Najít vnitřní spokojenost znamená naučit se číst ve svých pocitech. Hledat souvislosti mezi tím, co cítíme, že nám druzí lidé způsobují a tím, proč nám to vadí.

Lidé okolo nás jsou nám zrcadly.
Odrážejí naše nitro.
To, co se nám v odrazech líbí, je to, co jsme již přijali.
To, co se nám nelíbí, co nás rozčiluje a co odmítáme je to, co se máme naučit přijmout.

www.spokojeny-zivot.cz

Poznámka: Natočeno 11.6.2014

foto: zdroj morguefile.com

Když jsem spokojená, je mi dobře

Jak být spokojená? Jak být spokojená se svým vzhledem, se svým životem? Jak se vypořádat s tlakem společnosti, zodpovědností za děti, jak udržet rovnováhu ve vztahu s partnerem?
Kladla jsem si hodně otázek. Dlouho jsem hledala odpovědi. Zde vám předkládám to, k čemu jsem na své strastiplné cestě dospěla...

1. Zklidnit se.

Přestat usilovat o to, být supermatkou, superženou, mít vše dokonalé. Je to k ničemu. Ať se snažím sebevíc, s dětmi a partnerem v domě prostě NEJDE mít naklizeno.

Když jsem analyzovala své myšlenky, našla jsem zdroj svého vnitřního neklidu. Hluboko v podvědomí byly programy mého dětství, programy, které mi našeptávaly, že dům má být uklizený, protože co kdyby někdo přišel a uviděl ten bordel, to bych se musela stydět (ano krásný program, který nejeden rodič vloží do svého dítěte).

Další program, kterému jsem podléhala, byl symbol ženy, která chodí do práce, zvládá domácnost, děti, uklízí, vaří, nakupuje a dělá společnici manželovi. Některé dny se mi dařilo vše plnit "podle plánu", ale pak tu byly dny, kdy jsem měla pocit, že to nezvládám, pocity viny, že nejsem dost dobrá máma a manželka, frustrace a pochybnosti o svých schopnostech.

Pozorovala jsem ženy okolo sebe a přišlo mi, že jsou všechny dokonalé, ještě jsou i nalíčené a pečující o sebe (což mi už vůbec nešlo podle plánu). V mých očích to byly superhrdinky, ale když jsem měla možnost je poznat blíže, zjistila jsem, že mívají stejné nebo podobné pocity nejistoty ze sebe samé.

Mnoho programů, které si v sobě držíme, nám nejsou k užitku.  Proto je třeba se jich zbavovat, provádět tzv. mentální úklid.

2. Uspokojit své potřeby.

Být včas v práci. Nakoupit. Dohlédnout na to, aby děti měly hotové úkoly. A spousta dalších každodenních povinností ženy...Potřeby všech členů rodiny musí být splněny, a tak na mé vlastní potřeby nezbývá dostatek sil, peněz, energie, chuti...

Abych byla spokojená, v první řadě potřebuji uspokojit mé vlastní potřeby. Spokojená žena vytváří spokojený domov. Svou vyrovnanost pak může předávat dál ostatním členům rodiny. Jakákoliv nerovnováha v ženě se ihned projeví na naladění celé rodiny.

3. Líbit se sama sobě.

Naučila jsem se příliš naslouchat názorům druhých a přestala vnímat ty svoje. Moje vlastní nespokojenost s mou postavou, s mým šatníkem, s tím, co si o mě budou myslet druzí...ve mě vypěstovaly pocit, že nejsem dost dobrá, nejsem dost krásná a atraktivní.
Jenže kdo určuje, kdo je dost dobrý, kdo určuje kdo je atraktivní a kdo určí kdo je krásný? Stačí se podívat do historie, v každé době byl symbol krásy někde jinde.

Prvním krokem ke změně je láska k sobě samé - přestat klást důležitost názorům druhých a začít přijímat sebe sama.

4. Dělat co mě baví.

Když si dovolím dělat, co mě baví, cítím se dobře. Jsem spokojená.
V době, kdy jsem si myslela, že nemůžu dělat co mě baví - protože musím chodit do práce, musím umývat nádobí, musím vařit a spoustu dalších musím, která mi bránila v tom, abych dělala co mě baví - jsem se cítila vyčerpaně, měla jsem pocit oběti, člověka, který by sice chtěl dělat, co ho těší, ale nemůže. Není svým pánem, je otrokem svých povinností.

Myslela jsem si, že kdybych dělala to, co mě baví, bylo by to ode mě nezodpovědné. Mám přeci zodpovědnost za svou rodinu, za výchovu dětí, za to, že přijdou včas do školy, že budou mít zdravé jídlo na talíři, že bude zaplacený byt. Neuměla jsem si představit co bych měla udělat, abych to změnila.

Cítila jsem velkou prázdnotu nenaplnění svých snů. Uměla jsem dělat práci s láskou, uměla jsem uvařit či umýt nádobí s radostí, i když byly jiné činnosti, které bych dělala radši. Ale rutina všedních dnů podobajících se vzájemně jako vejce vejci mě zneklidňovala. Přišlo mi neuvěřitelné, že by tohle měl být ten život. Že kvůli tomu jsem se narodila.

Zdráhala jsem se uvěřit tomu, že by měl být život jen o tomhle.

A tak jsem začala svou cestu. Hledala jsem, jak se dostat z klece ven. Jak se dostat ze světa povinností a jak to udělat, abych se mohla věnovat tomu, co mě baví.

První krok k tomu, abych začala dělat co mě baví bylo převzetí zodpovědnosti za můj život. Začala jsem uvědomněním si, že vše, co se mi děje, je výsledkem toho, co si o sobě myslím a  čemu jsem uvěřila, že bych si o sobě myslet měla.

Když bych měla shrnout, který krok na mé cestě mi přivodil nejvíce uspokojení, pak to bylo přijetí faktu, že vše je neutrální a já nejsem povinna neustále rozhodovat co je dobré a co špatné, nemusím se přiklánět na ničí stranu, nemusím hodnotit ani kritizovat, prostě jen pozorovat život. Když jsem pouhým pozorovatelem situací, cítím se být ve svém středu, vyrovnaná, plná sil a spokojená.



Mějte krásný den,

s láskou Jolana
www.spokojeny-zivot.cz


foto: zdroj www.morguefile.com

Chtěli byste vzít zpět něco, co už jste řekli?

Stane se asi každému, někomu více, někomu méně, že pronese něco, co ho později mrzí, zareaguje nějak, jak vlastně nechtěl. Bylo to automatické, bez velkého přemýšlení, prostě "náhlý impuls".

Už odmala jsem slýchala hlášku, že "nemůžeš vzít zpět co jsi jednou pronesl". Dlouho jsem to brala za pravdu...až donedávna...

V knihovně jsem si půjčila knihu Naomi Aldortové - Vychováváme děti a rosteme s nimi. Doma moc klidu na čtení nemívám, a tak v knize postupuju pomalu, někdy stránku za den, někdy stránku za týden. Před několika dny jsem narazila na termín "přetáčení". Velmi mě zaujal. Byl to nový pohled na pravdu, kterou jsem v sobě měla dlouhé roky - pravdu, že nemohu změnit to, co už jsem pronesla. Naomi radí přetáčení jako způsob výchovy, kde rodič vnímá, že reagoval nevhodně. Přetáčení nám dává možnost sdělit dítěti (a nejen dítěti), že "scénka" je neplatná, že to chceme "zahrát" jinak.
Zamyslela jsem se.
Proč ne? Proč to nezkusit?

Jak moji pravidelní čtenáři vědí - jsem praktik. To, co mě zaujme hned zkouším a pokud se mi to osvědčí a "dává mi to křídla", přijímám to za své, je to myšlenka, kterou si na nějaký čas beru za svou.

Jako první se mi naskytl manžel. Chudáček netušil, že je pokusným králíčkem, a to bylo jedině dobře, protože reagoval úžasně. Přetočila jsem svou reakci a zahrála ji jinak a on nejen, že si to nevzal osobně, ještě mi přitakal, že takhle je to lepší.

Jednou z mých vlastností, které vnímám jako přínosné je, že si toho moc nepamatuju. Pro někoho může být dar být zapomnění negativem, já ho beru tak, jak je. Co jsem prožila, to si pamatuju v prožitku a co jsem zapomněla vlastně nepotřebuju. Můj dar je pro mne čističkou. Vypouští to, co je přebytečné, aby to neblokovalo prostor pro nové myšlenky a pravdy. A tak mi můj dar umožňuje nepapouškovat teorie druhých. Beru za své to, s čím souzním, to, co momentálně potřebuji jako pravdu na mé cestě. To, co zrovna nepotřebuju, mi můj dar přefiltruje buď do spodních vrstev nebo to odstraním jako nepotřebné.

Zní to možná trochu složitě, ve skutečnosti to funguje velmi jednoduše - co potřebuji je aktivní, co nepotřebuji "není". Co budu potřebovat, přichází a tím, že nemám hlavu zanesenou nepotřebným, hned vnímám "novou myšlenku, kterou potřebuji".

Nemusíte se mnou souhlasit, o to mi ani nejde. Sdílím s vámi své myšlenky a způsoby chování, které se mi osvědčily na mé životní cestě. Někdy přijmu myšlenku, kterou si podržím jen krátký čas. Splní svůj účel a poté vnímám, že už ji nepotřebuji, že už jsem jinde a propouštím ji. Kdybych lpěla na tom, co jsem jednou v minulosti řekla, kdybych lpěla na svých názorech, nemohla bych se posouvat vpřed.

Vše je vývoj, krásný, dobrodružný, plný napětí, život takový, jaký si ho tvoříme, ať už chceme či si myslíme, že je vše dáno. To, jak se na naší cestě cítíme, je jen naše. Můžeme se rozhodnout prožívat svůj život tak, abychom byli šťastní a radovali se nebo se chmuřit a hledat negativní  stránky druhých lidí.

Já osobně si vybírám podle svého pocitu. To, co mě povznáší, při čem se cítím dobře, je pro mne signál "cesty vpřed". Když se dobře necítím a padne na mě tma, pak vím, že jsem si jen odskočila, nějaký čas si to odžiju a hned jak mi to stačí se vrátím tam, kde mi bylo dobře.

Přeji vám krásný zbytek tohoto roku a šťastný Nový rok 2015. Děkuji vám, že mohu být součástí vašich životů a že se skrze vás mohu učit spolu s vámi.

vaše Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

foto: zdroj morguefile.com

Kdy končí osobní rozvoj?

Kde končí můj osobní rozvoj?
Kdy budu moci říct, že jsem s rozvojem skončila?
Poznám, až "tam" budu?

Toto byly moje otázky ještě než jsem začala s vědomým osobním rozvojem.
A jak to vnímám dnes?

Můj osobní rozvoj nikdy nekončí.
Jsem bytost, která se neustále vyvíjí.
Postupuji do dalších úrovní bytí.
Do úrovní, o kterých jsem netušila, že existují.

Nevím, co ještě přijde.
Jsem ráda, že to nevím.
Těším se na každý okamžik svého života.
Těším se na to, co přijde.
Raduji se z toho, co přichází.

Krásný den všem,

Jolana
www.spokojeny-zivot.cz

foto: zdroj morguefile.com