Kladla jsem si hodně otázek. Dlouho jsem hledala odpovědi. Zde vám předkládám to, k čemu jsem na své strastiplné cestě dospěla...
1. Zklidnit se.
Přestat usilovat o to, být supermatkou, superženou, mít vše dokonalé. Je to k ničemu. Ať se snažím sebevíc, s dětmi a partnerem v domě prostě NEJDE mít naklizeno.
Když jsem analyzovala své myšlenky, našla jsem zdroj svého vnitřního neklidu. Hluboko v podvědomí byly programy mého dětství, programy, které mi našeptávaly, že dům má být uklizený, protože co kdyby někdo přišel a uviděl ten bordel, to bych se musela stydět (ano krásný program, který nejeden rodič vloží do svého dítěte).
Pozorovala jsem ženy okolo sebe a přišlo mi, že jsou všechny dokonalé, ještě jsou i nalíčené a pečující o sebe (což mi už vůbec nešlo podle plánu). V mých očích to byly superhrdinky, ale když jsem měla možnost je poznat blíže, zjistila jsem, že mívají stejné nebo podobné pocity nejistoty ze sebe samé.
Mnoho programů, které si v sobě držíme, nám nejsou k užitku. Proto je třeba se jich zbavovat, provádět tzv. mentální úklid.
Být včas v práci. Nakoupit. Dohlédnout na to, aby děti měly hotové úkoly. A spousta dalších každodenních povinností ženy...Potřeby všech členů rodiny musí být splněny, a tak na mé vlastní potřeby nezbývá dostatek sil, peněz, energie, chuti...
Abych byla spokojená, v první řadě potřebuji uspokojit mé vlastní potřeby. Spokojená žena vytváří spokojený domov. Svou vyrovnanost pak může předávat dál ostatním členům rodiny. Jakákoliv nerovnováha v ženě se ihned projeví na naladění celé rodiny.
3. Líbit se sama sobě.
Naučila jsem se příliš naslouchat názorům druhých a přestala vnímat ty svoje. Moje vlastní nespokojenost s mou postavou, s mým šatníkem, s tím, co si o mě budou myslet druzí...ve mě vypěstovaly pocit, že nejsem dost dobrá, nejsem dost krásná a atraktivní.
Jenže kdo určuje, kdo je dost dobrý, kdo určuje kdo je atraktivní a kdo určí kdo je krásný? Stačí se podívat do historie, v každé době byl symbol krásy někde jinde.
Když si dovolím dělat, co mě baví, cítím se dobře. Jsem spokojená.
V době, kdy jsem si myslela, že nemůžu dělat co mě baví - protože musím chodit do práce, musím umývat nádobí, musím vařit a spoustu dalších musím, která mi bránila v tom, abych dělala co mě baví - jsem se cítila vyčerpaně, měla jsem pocit oběti, člověka, který by sice chtěl dělat, co ho těší, ale nemůže. Není svým pánem, je otrokem svých povinností.
Myslela jsem si, že kdybych dělala to, co mě baví, bylo by to ode mě nezodpovědné. Mám přeci zodpovědnost za svou rodinu, za výchovu dětí, za to, že přijdou včas do školy, že budou mít zdravé jídlo na talíři, že bude zaplacený byt. Neuměla jsem si představit co bych měla udělat, abych to změnila.
Cítila jsem velkou prázdnotu nenaplnění svých snů. Uměla jsem dělat práci s láskou, uměla jsem uvařit či umýt nádobí s radostí, i když byly jiné činnosti, které bych dělala radši. Ale rutina všedních dnů podobajících se vzájemně jako vejce vejci mě zneklidňovala. Přišlo mi neuvěřitelné, že by tohle měl být ten život. Že kvůli tomu jsem se narodila.
Zdráhala jsem se uvěřit tomu, že by měl být život jen o tomhle.
A tak jsem začala svou cestu. Hledala jsem, jak se dostat z klece ven. Jak se dostat ze světa povinností a jak to udělat, abych se mohla věnovat tomu, co mě baví.
Když bych měla shrnout, který krok na mé cestě mi přivodil nejvíce uspokojení, pak to bylo přijetí faktu, že vše je neutrální a já nejsem povinna neustále rozhodovat co je dobré a co špatné, nemusím se přiklánět na ničí stranu, nemusím hodnotit ani kritizovat, prostě jen pozorovat život. Když jsem pouhým pozorovatelem situací, cítím se být ve svém středu, vyrovnaná, plná sil a spokojená.
Mějte krásný den,
s láskou Jolana
www.spokojeny-zivot.cz
foto: zdroj www.morguefile.com
