Jak na vnitřní nespokojenost a proč nezůstat stát na místě

Co způsobuje, že se cítíme nespokojení?
Jak to můžeme změnit?
Proč je důležité se neustále posouvat vpřed a neulpívat na základech starých názorů?

Najít vnitřní spokojenost znamená naučit se číst ve svých pocitech. Hledat souvislosti mezi tím, co cítíme, že nám druzí lidé způsobují a tím, proč nám to vadí.

Lidé okolo nás jsou nám zrcadly.
Odrážejí naše nitro.
To, co se nám v odrazech líbí, je to, co jsme již přijali.
To, co se nám nelíbí, co nás rozčiluje a co odmítáme je to, co se máme naučit přijmout.

www.spokojeny-zivot.cz

Poznámka: Natočeno 11.6.2014

foto: zdroj morguefile.com

Když mají dva lidé různé názory na stejnou věc či situaci...

Když mají dva lidé různé názory (říkejme jim A a B) například na nějakou osobu (osoba X) a přijde k nim někdo další (osoba C), kdo danou osobu, o které se mluví (X) zná, dochází ke hře, ve které oba dva (A,B) co debatu začali "útočí" na třetího (C), aby se přidal na stranu toho, kdo má pravdu.
Ten třetí buď cítí, že jeden z nich má pravdu (tedy souzní s jeho názorem) nebo se může stát, že nechce zaujmout stanovisko, aby žádného z nich nezranil a svůj názor si nechá pro sebe.

Pak je tu ještě další možnost....tu mám nejraději.
Můžeme být POZOROVATELÉ. Co takový pozorovatel dělá? Pozorovatel nemá v prvé řadě potřebu cokoliv hodnotit, kritizovat nebo posuzovat. Pozorovatel pouze sleduje to, co se děje okolo něho a tomu, co sleduje, nepřikládá žádný impuls. Nepovažuje nic za špatné. A pozor - nepovažuje nic ani za dobré.
Pozorovatel bere vše, co je, jako dobré, protože vnímá, že to, co vidíme okolo sebe, jsou pouze úseky, jsou to části něčeho vyššího, co se odehrává. Neznáme celý záměr a proto nemůžeme vědět co s čím souvisí a co je k čemu dobré.

Zde je krátký úryvek z knihy Dalajlamova kočka (str. 152):
"Příběh pochází z Japonska, z doby, kdy kůň nebyl jen koněm, ale také měřítkem bohatství.(...) Tenhle sedlák koupil svého prvního koně a celá vesnice se sešla, aby mu blahopřála. ,To jsi jistě hrdý na tak nádherného koně,´ říkali mu všichni. Sedlák však věděl něco o tom, jak je důležité zachovat si duševní rovnováhu, a tak se jen prostě usmál a pravil: ,No, uvidíme.´
 Brzo nato se kůň utrhl a utekl do volné přírody. Vesničané přišli za sedlákem vyjádřit mu svou soustrast. ,To je ale tragédie! Taková ztráta! Z toho se jen tak nevzpamatuješ!´ Sedlák se opět je pousmál a pravil: ,No, uvidíme.´ 
Neuplynul ani týden. Jednoho rána se sedlák probudil a zjistil, že kůň se vrátil a s sebou přivedl dva divoké koně. Nechali se poslušně dovést do stáje a zavřít. Vesničané nemohli uvěřit tomu, co se stalo. ,To je ale štěstí! To je důvod k oslavám! Kdo by věřil, že je něco takového možné!´ Samozřejmě že i teď se sedlák jenom usmál a pronesl: ,No, uvidíme.´
Jeho syn ty dva divoké koně začal krotit, což byla dost nebezpečná práce. Stalo se, že jeden kůň sedlákova syna shodil a ten si při tom zlomil nohu. Celé se to stalo krátce přede žněmi a sedlák syna nutně potřeboval, aby mu pomohl shodit úrodu. ,To máš tedy těžké,´ komentovali to vesničané. ,Přijít o synovu pomoc zrovna přede žněmi - co může být horšího!´,No uvidíme,´víc toho sedlák neřekl. 
Za několik dní vyslala císařská armáda do všech vesnic vojáky, aby naverbovali schopné mladé muže. Císař chtěl jít do války a potřeboval posílit armádu. Sedlákův syn měl ovšem zlomenou nohu, a tak k vojsku nemusel." A tak to jde pořád dál... 

Tím, že hodnotíme situace a osoby, tím, že se přikláníme k názoru, že něco je dobré a něco zlé, žijeme v dualitě. Dualita jako taková není špatná. Je to bytí, kde se pohybujeme mezi dvěma "protipóly". Když druhého člověka vnitřně odsoudíme, vytváříme si "karmickou vazbu". Naše nitro vnímá, že na určité vibraci nepřijímáme druhého člověka v celé jeho velikosti. Do budoucna si přitáhneme podobnou situaci, abychom se ji naučili přijmout a mohli tak vyrovnat "misky pomyslných vah", které máme každý ve svém srdci.

Jakmile dualitu odložíme, posouváme se ve vývoji do další fáze - stáváme se pozorovateli. Pozorovatel tím, že nehodnotí, už nemusí vytvářet další karmické vazby. Pochopil, že to, co vysílá, se mu vrátí. Pochopil, že když druhé přestane odsuzovat a kritizovat, když se je naučí přijímat v celé jejich velikosti, stejně tak když přijme sám sebe, nevytváří další negativní vibrace (tím chci říct nízkovibrační, negativní zde nemá význam špatného. Negativní vibrace jsou ty, které nás oddělují od celku - Jednoty).

Dlouhou jsem se bránila myšlence, že by mělo být špatné si o něčem myslet, že to je dobré. Vadilo mi žít ve světě, kde se neříká, že je něco dobré. Pryč byla doba, kdy jsem vnímala některé lidi jako "špatné". Přešla jsem do etapy, kdy jsem šířila "pozitivní myšlení" a obtěžovala tím všechny okolo. Od jednoho pólu jsem se přesunula na druhý. Na všem jsem hledala to dobré, chtěla jsem šířit dobro, chtěla jsem být pro dobro. V té době jsem ještě nevnímala, že vše je správné takové jaké to je a že vše má svůj důvod.

Páchala jsem dobro, kde jsem mohla. Všem jsem pomáhala, "zářila jsem" pro druhé. Nějakou dobu to úžasně fungovalo, cítila jsem se "nabitá" energií....Jenže pak přišel propad. A já si uvědomila, že ta energie, kterou jsem rozdávala všem okolo, byla moje. Neučila jsem lidi jak se nabíjet. Neučila jsem je jak být dynamem. Místo toho jsem jim dávala svou vlastní.

Být pozorovatelem, který není povinen hodnotit, být člověkem, který se nemusí přiklánět na ničí stranu, být člověkem, který si může užívat každý okamžik tak, jak chce, protože se nikomu nemusí zpovídat za to, co cítí a proč to tak cítí....je BÁJEČNÉ. Je to jako když malé dítě dostane novou úžasnou hračku. Raduje se, těší se z každé chvilky, kdy si s ní bude moct hrát.

Nevím jak dlouho mě bude bavit být pozorovatelem. Nevím, kam se posunu dál, co přijde jako další. Jedno ale vím jistě...že přijde něco dalšího, něco co mě posune ve vývoji opět vpřed. Něco, co mě obohatí o další možný úhel pohledu na náš krásný holografický svět, na tu hru, co si tu hrajeme.

Mějte krásný den,

Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

fotky: zdroj morguefile.com

Nedočkavost, zvědavost a očekávání - proč se jich vyvarovat

Jedním z dalších témat, které bych ráda probrala, je NEDOČKAVOST. Myslím, že velká většina z nás je občas nedočkavá. Jako příklad nedočkavosti uvedu třeba

• přijímací zkoušku na školu nebo jakýkoliv test ve škole, kde čekáte na "výsledek" (zvládl jsem to?...)
• těhotenský test (která žena si tohle během života alespoň jednou nezažila....)
• přijímací pohovor do nové práce (vezmou mě, nevezmou....?)

Příkladem zvědavosti může být kterýkoliv okamžik našeho života, kde něco děláme s "očekáváním". Neděláme to tedy proto, že chceme, ale proto, že se to od nás očekává, že to dělat "musíme" nebo máme, děláme to proto, že máme pocit, že tohle se přeci takhle dělá.....

Proč je nedočkavost "překážkou" v našem životě? Nedočkavost vyjadřuje nespokojenost s tím, co je, co je dané, co už máme, to co je nám dáváno. Nedočkavost vyjadřuje stav našeho ega, které by chtělo něco jinak a není si jisté, jestli to dopadne k jeho spokojenosti.

V ideálním stavu, kdy už umíme řešit své bloky a další nevytváříme, víme a chápeme, že vše, co se děje, se tak děje z nějakého důvodu. Věříme, že "náhody" neexistují a umíme přijímat vše, co příchází, jako to nejlepší pro nás, BEZPODMÍNEČNĚ. Jsme v pozici lásky, která vnímá vše jako své blaho, jsme láskou, jsme Bohem. My jsme Bohem tak jako tak, ale při bezpodmínečném přijímání jsme Bohem vědomým. Cítíme Boha v sobě. Vnímáme ho. Nepochybujeme.

Kde jsou pochyby, tam je i zvědavost. Zvědavost nám ukazuje, kde máme ještě "mezery", na co se můžeme zaměřit, abychom se posunuli o stupínek výš....

Malé dítě rádo zkoumá nové oblasti, to na první pohled může jako zvědavost vypadat, ve škutečnosti to je zvídavost, díky které se naučí všechno to, co se naučit potřebuje. Pod pojmem zvědavost je ale něco jiného - je to stav nespokojenosti. Kdo je zvědavý, není spokojení s tím, co je, s tím co má. Kdo je zvědavý, nepřijímá to, co přichází, jako to nejlepší v daný moment a v dané situaci....Zvědavost nás tlačí někam, kde jsme neměli být. Chceme vědět něco "dopředu", ještě než to nastane. Zvědavý člověk chce vědět, jaká budoucnost ho čeká, není v přítomném okamžiku.

Zvědavost nás vede k tomu, abychom zkoumali situace, které zkoumat nepotřebujeme. Zvědavost odvádí našeho Ducha opačným směrem. Každý sám v sobě má hledat své bloky, odblokovávat je a posunovat se blíže k Univerzálnímu Božství, pokud se ale zabýváme druhými, zvědavě nakukujeme do jejich životů, odlákáváme svůj záměr pryč od nás, směrem ven.

Vše je obsaženo v nás. Ve svém nitru najdeme odpověď na každou otázku. Někdy máme pocit, že k nám promlouvá druhý člověk, třeba náš duchovní učitel, nebo rodič, někdo, koho považujeme za dokonalého, ke kterému vzhlížíme....Je nepodstatné, přes koho k nám informace plynou, jsou vždy z našeho nitra. Protože jakmile se propojíme s celkem, jsme součástí jednoty a vnímáme, že nikde nekončíme.....Naše nitro k nám promlouvá skrze lidi, kterým důvěřujeme, protože se zdráháme věřit svému vlastnímu nitru. Je pro nás těžko pochopitelné, že jsme dokonalé bytosti a že víme vše....

Nedočkavost je úzce spojena s očekáváním. Pokud očekáváme, máme svou představu. Nejvíc se to projevuje ve vztazích. Když se žena zamiluje do muže (může to být klidně i naopak) a začne s ním mít vážný partnerský vztah, začne očekávat. Očekává, že partner se k ní bude chovat určitým způsobem, může očekávat, že si ji vezme, že s ní bude mít dítě....těch možností je bezpočet...Každý sám nejlíp ví, co od druhých očekává. Pokud máme očekávání a realita se neshoduje s naším očekáváním, přijde zklamání. Uvnitř to vnímáme jako že nás zklamal ten který člověk. Jenže ten člověk třeba neměl ani ponětí co od něj očekáváme, jaké máme představy...Neví, že nás zklamal...A takhle se to začne na sebe nabalovat a začne se vytvářet blok.

Pokud druhé přijímáme takové, jací jsou, bez očekávání a bez podmínek, není nic, co by nás zklamalo. Přijímáme toho druhého jako člověka, který je stejně jako my na své cestě poznání a probuzení, rozvzpomenutí si na to, kdo opravdu je. Všichni jsme dokonalí a učíme se. Jsme v různých fázích vývoje a vše se k nám dostane v pravý čas, ve chvíli, kdy budeme připraveni. Nedočkavost náš rozvoj brzdí.
Když sníme plod třešně, zůstane nám v ruce malá pecka. To jsme my při narození. Pecku zasadíme a ona začne klíčit. Postupně z ní začne vyrůstat stromek, který každým rokem sílí, až jednoho dne vykvete a začne rodit plody. Ta malá pecka je stejně dokonalá jako strom obsypaný třešněmi. V té pecce je stejná síla, jen je zapotřebí dostatku času, aby se z malé pecky stal velký plodný strom. Nesuďme druhé jen proto, že se nacházejí ve svém vývoji v jiné etapě než my. Všichni jsme stejně dokonalí, nezapomínejme na to. Všichni se jednou staneme plodnými stromy plnými třešní. Tím, že budeme netrpěliví, nic neuspěcháme. Vše má svá pravidla a svůj vnitřní řád.

Hezký den vám přeji,
Jolana

www.spokojeny-zivot.cz