Ptají se, co dělají špatně, kde je ta chyba, že se jim stále děje to stejné dokola. Sotva vyjdou z jednoho těžkého vztahu, jsou v dalším....Ptají se: "Co dělám špatně?"Abychom mohli nahlédnout pod pokličku, poslouží nám k tomu tento příklad, který se někomu opravdu stal...
Paní přišla s tím, že si stále nemůže najít normálního muže. Každý ji jen využívá. Ona se tak snaží, aby to klapalo, ze začátku je to pěkné, ale po čase se ten muž přestane snažit, na vztahu pracuje jen ona, čím míň toho on dělá, tím víc toho dělá ona. Nikdo to neocení, všichni to, co ona dělá, považují za samozřejmost. Děti jsou už velké, ale ani změna partnera nepomohla. Je to v bledě modrém to stejné... Sama uklízí, on jí nepomůže, ona vaří, pere, žehlí, nakupuje, on si po práci roztáhne noviny a čte si. Ona by potřebovala, aby si s ní povídal, aby se jí věnoval, mluvil s ní, jde jí vlastně jen o tu komunikaci a trochu pomoci v domě, ale nedočká se ničeho. Jediné, co ji drží, jsou zvířata, která mají.
Někdy se pohádají, pak se to na chvilku zlepší, ale za pár dní je to tam, kde to bylo. Ta žena trpí samotou.
Bývalý partner ji využíval finančně, ona táhla z větší části bydlení a jídlo, on jí občas trochu přispěl, ale jí to nestačilo, potřebovala víc, on však své peníze dával svým příbuzným. Ze začátku jí je nabízel, ale ona se styděla si o ně říct a přijímat je, a tak jí je už sám nenabízel. Povídal si s ní, ale finančně na tom byli špatně.
Tak bych mohla psát stále dokola. Ta žena prošla několik vztahů a v každém ji ten partner nějakým způsobem využíval a zneužíval její dobroty, ochoty a lásky.
Někteří lidé mají tendence se litovat, pokud se jim to stejné děje stále do kola. Nevnímají, že si to něčím zapříčiňují sami. Viní z toho svět, Boha, partnera, všechny ostatní. Je snadnější střelit na druhé, než na sebe a přiznat, že si takové věci způsobujeme sami.
Abychom se z matrixu stále se opakujících a naklonovaných situací mohli dostat, potřebujeme si připustit, že si to způsobujeme sami. Způsobujeme si to nevědomým jednáním. Reakcemi a naučenými vzorci chování. Kdysi v dětství jsme odkoukali, jak se rodiče chovali k sobě a k nám a také k druhým a tyto vzorce jsme do sebe nasákli jako houby vodu po dešti, aniž bychom analyzovali, co je pro nás přínosné, a co ne. Naučili jsme se reagovat automaticky, aniž bychom zvážili každou situaci zvlášť.
Moment, kdy připustíme, že jsme si to způsobili sami, nám umožní začít zvažovat, co ve svém životě ještě chceme mít a co ne. Nemusíme si automaticky přivlastňovat vše, co dělali naši rodiče. Můžeme mít vlastní názory.
Pocity jsou jazykem duše. Umožní nám lépe se navázat sami na sebe a začít vědomě zvažovat, které pocity máme, proč, které jsou nám příjemné a ty nepříjemné přetvořit na neutrální a nahradit příjemnými.
Druhým pravidlem je odpuštění. Odpustíme sami sobě, že jsme chybovali, že jsme žili nevědomě a automaticky. Přestaneme se na sebe zlobit a odpustíme si. Také odpustíme všem těm, co nám ublížili. A proč? Protože v křivdě se nám nežije příjemně. Odpuštění je proces. Nějaký čas to bude trvat, než si odpustíme. Než odpustíme těm ostatním. Stačí, když s tím začneme a budeme na sobě pracovat.
Mnohým se to zdá těžké. Mají pocit, že když by odpustili, znamená to, že by souhlasili se vším tím špatným, co se stalo. Jiným se odpuštění zdá být lehké. Během chvilky řekli, že odpustili. A za pět minut už opět mluví o někom v negativní emoci a barvitě líčí, jaký je ten druhý člověk darebák a co jim všechno udělal.
Vědomé žití přináší do našeho života radost a spokojenost. Samozřejmě můžeme dále žít tak, jak jsme žili doposud. Nemusíme nic měnit, ale kde neproběhne změna, je vše při starém. A tak těm, kteří opravdu chtějí změnit své vztahy, se to podaří, až něco začnou dělat jinak. Ženy, kterým bylo ubližováno, si začnou vážit samy sebe. Ženy, které se bály ozvat, musí začít komunikovat tak, aby partner slyšel, to znamená bez výčitek. Vysvětlit tomu na druhé straně, že to, jak žijeme teď mi nedělá dobře, že tak nejsem šťastná a že potřebuji, aby se to změnilo tak a tak. Když dokážete druhému vše říct, aniž byste na něj útočili výčitkami, snáze porozumí.
Ale co je asi nejdůležitější - je NEČEKAT. Nečekat, že druhý se změní rychleji, než my sami. Nečekat, že to někdo udělá za nás. Nečekat, že se to časem změní samo. Nezmění. Pokud nám něco vadí a my nejsme spokojení, tak ta změna musí vyjít z nás a od nás. Tedy nejprve my se změníme. Pak ta naše změna nastartuje změny v našem okolí.
Na závěr zmíním ještě jednu věc - každý vztah tvoří dva. Oba dva se přišli do vztahu učit. Každý do něj vstupuje s tím, co umí i s tím co neumí. Pokud něco neumí, nemá cenu to druhému vyčítat. Je třeba jej motivovat, ukázat mu, jak se to dělá, aby se to mohl naučit. Přicházíme z rodin s rozdílnou výchovou, rozdílným způsobem uvažování a jinými vzorci chování. Každý to měl doma "trochu jinak". Proto je důležité, abychom si své vlastní rodiny nastavili tak, aby to vyhovovalo oběma stranám. A to můžeme docílit pouze vzájemnou láskyplnou komunikací.
Pokud máte konkrétní dotazy, můžete je psát pod článek, přihlášku na semináře získáte zde.
Přeji příjemný čas, s láskou Jola.
