Z poradny - cesta k sobě

Vážená paní Jolano,

moc ráda si čtu Vaše články na stránkách "Nová cesta". Poslední dobou (cca půl roku) mě trápí zdravotní problémy, které byly lékaři vyhodnoceny jako panické ataky způsobená psychikou. Jako léčbu doporučili antidepresiva, která ale odmítám a snažím se najít jinou cestu k pochopení a vyřešení svého problému.

Většina problémů, které mě trápí jsem našla vypsané ve Vašem článku o projevech přechodu do vyšší dimenze. Jedná se hlavně o motání hlavy, tlak na prsou a uvnitř hlavy, problémy s viděním, třes a ztráty citu v končetinách. Děje se mi to hlavně v noci, kdy mě tyto stavy budí, ale motání hlavy mě trápí i přes den, kolikrát se bojím jít s dětmi ven. Mám dvě malé děti, často jsem s nimi doma sama (manžel pracuje na turnusy a je třeba týden pryč) a je to pro mě velice nepříjemný a stresující stav.
Snažím se při těchto atakách prosit anděly a boha o pomoc a pochopení těchto stavů, o klidné dýchání a uklidnění se, ale většinou se mi moc nedaří. Mám strach, který mě svírá, bojím se, že se mi něco stane, děti tam zůstanou samotné a tím si tyto stavy samozřejmě ještě více zhoršuji.

Mohla byste mi prosím poradit, jak se s tím lépe vyrovnávat? Jak dlouho se tyto stavy projevovaly u Vás? Snažím se na sobě pracovat a najít se svůj cíl a cestu životem, ale musím přiznat, že se mi moc nedaří a tyto stavy mě spíše vždy stáhnout zase dolů..

Budu moc ráda za jakoukoliv radu nebo doporučení.
Děkuji Vám za Vaše stránky a přeji krásný den,

DJ

* * * * * * * * * *

Milá D,

děkuju za důvěru, jsem ráda, že vás články nějakým způsobem obohacují.

Naše duše, tedy ta naše část, která je nesmrtelná, naše VĚČNÉ BYTÍ ví. Ví všechno, co potřebuje, ví jak co udělat, ví i to, že smrtí nic nekončí. Zatím co naše tělo, to, co máme teď a tady, je vlastně fyzickým projevením ega. Pokud se považujeme za tuto část, pak ano, můžeme mít strach o svůj život, strach ze smrti, strach z čehokoliv, o cokoliv...Naše bytí je ale něco mnohem obsáhlejšího, ego (fyzické tělo) je jednou ze složek.

Představte si hada...Má kůži, kterou svleče, ta kůže byla jeho součástí, došlo k transformaci, on starou kůži nepotřebuje, a tak ji vysvleče. A pokračuje dál. Kdyby uvažoval jako člověk a považoval by svou starou kůži za sebe, za to, kým je, pak by měl strach z vysvlékání kůže, protože by se domníval, že tím všechno skončí.

Stejné je to s námi. Jakmile pochopíme, že jsme mnohem komplexnější bytost, že naše tělo je jen jednou z jeho částí, pak se oprostíme od strachu o toto tělo. To, jak dlouho budeme pobývat v těle, které máme, je dáno. Budeme v něm tak dlouho, jak to bude třeba, abychom na sobě udělali práci, kterou jsme si předsevzali, ještě než jsme do těla vstoupili. Proto nemá cenu se o toto tělo bát.

Vše je propojené, když se duše rozhoduje vstoupit do těla, v břiše matky roste nový život a z pohledu toho malého drobečka by se porod mohl jevit jako smrt. To malé miminko zná jen dělohu, zná hlas matky zvenčí, neví, jak ta matka vypadá, přesto ji cítí. Během našeho bytí přecházíme mnohokrát z jedné formy do další, je to neustálý vývoj, neustálá transformace. Nemusíme se ničeho bát. Bojíme se, pokud se fixujeme jen na určitou část našeho bytí. Zasekneme se v té jedné fázi a bojíme se posunout vpřed. Ten posun se ale uskuteční, ať už se bát budeme nebo ne.

Čím rychleji odložíme své strachy, tím rychleji se osvobodíme a můžeme vnímat to, co se děje a spolutvořit to. Pochopíme, že to, jak se cítíme my, je jen a jen naším rozhodnutím. Fáze jednotlivých přechodů je rozdílná. Je dána i naší schopností odkládat staré, vystupovat ze své komfortní zóny a začínat něco nového. Jako malé děti tak rádi bádáme, zkoušíme, objevujeme...děláme to, co cítíme. Čím jsme starší a čím více moudra ostatních přebíráme, tím víc se učíme rozhodovat kdo jsme tím, jak myslíme a zapomínáme, že nejsme jen tělo, že jsme mnoharozměrná bytost, která se řídí srdcem, tedy tím, co cítíme.

Ptáte se jak se lépe vyrovnávat...Je to soustředění, dostání se do svého středu. Jinak řečeno rovnováha mezi duchem, duší, tělem a myslí. Jak na to popisuji v mnoha článcích, nejsnadnější způsob se mi jeví oceňování.

Hezký čas,

Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

Poznámka: Seznam aktuálních seminářů v Centru Pohyblivý svátek Brno. 
 

foto: zdroj morguefile.com

Bojíte se smrti?

Pokud se bojíte smrti, pak vás mohu uklidnit, že jste na tom podobně jako většina z nás. I já se smrti dlouho bála. Abychom lépe pochopili čeho se vlastně bojíme, musíme na začátek...

Když jsme se narodili, prošli jsme procesem smrti i zrození. Smrti v tom slova smyslu, že jsme ukončili jednu etapu našeho bytí a zrození v tom smyslu, že jsme se přerodili do nové podoby. Představit si náš život před narozením a po narození můžeme na následujícím příkladu - Nacházíte se v jedné místnosti. Otevíráte dveře, vcházíte do druhé místnosti a jakmile jste tam, dveře se zavírají. Jste to stále vy, jen jste popošli o kousek dál, jste teď někde jinde...

Tak nějak vnímám naše bytí já. Jako dítě jsem se rozvzpomínávala na minulé životy, ale protože mluvit o takových věcech vyvolávalo v lidech smíšené pocity a protože o tom nemluvilo mnoho lidí, přijala jsem za své, že si to jen fantazíruju a že bude lepší, abych o tom nemluvila, jinak mě okolí nepřijme.

Vzpomínám si na období, kdy jsem byla ještě hodně malá a nechápala jsem, proč lidé plačou, když říkají, že někdo zemřel. Nechápala jsem tu jejich bolest, nevěděla jsem, co je špatného na tom, že někdo odešel někam jinam. Jak jsem později pochopila - lidé plakali, protože se domnívali, že smrtí člověka končí jeho existence. Domnívali se, že jejich milovaný blízký odešel navždy, nikdy ho už neuvidí, nikdy ho už neuslyší, je pryč, definitivní konec.

Dožadovala jsem se vysvětlení co to vlastně smrt je a dospělí mi to neuměli vysvětlit. Pořád mi říkali, že jsem ještě malá a že to pochopím, až budu větší. A měli pravdu.

Moje pochopení přišlo o nějaký rok později, nevím jestli mi bylo 5 či 6, ale myslím, že jsem ještě nechodila do školy. Byla jsem u babičky na prázdninách. I stalo se, že odešla její kamarádka, zemřela a měla pohřeb. Babička mě tedy vzala s sebou. Pak mám střih a pamatuju si místo, že kousek dál je místnost, kde je rakev s nebožkou a kdo chce, může se na ni jít podívat. Chtěla jsem. Ale nesměla jsem. Když jsem viděla ty lidi jak vychází z oné místnosti a cítila jejich bolest, začala jsem přijímat jejich pravdu o smrti jako o něčem tak hrozném, že se na to dítě ani nemůže jít podívat. 

Před lety jsem měla možnost poznat smrt z jiné perspektivy. Žila jsem v Dominikánské republice, kde je zcela běžné, že když člověk zemře, jeho rodina si ho odveze z nemocnice domů, tam ho umyje, tělo se natře jakousi vonnou emulzí, aby se potlačil pach smrti, tělo se obleče do nejlepších šatů, nebožtíka učešou, prostě dají ho "do gala" a to všechno proto, aby se s ním mohli přijít lidé rozloučit. Je zcela běžné, že s nebožtíkem se loučí nejen jeho úzká rodina, ale i všichni známí, příbuzní z desátého kolena, sousedi, celá vesnice. Čím víc lidí ho znalo a mělo rádo, tím víc lidí se s ním přijde rozloučit. Lidé spolu pobudou, vypijí šálek čaje nebo kávy, sní nějaké občerstvení. Toho všeho jsou přítomny i děti. Od malička jsou v kontaktu s mrtvým člověkem a smrt berou jako běžnou součást života.

V době, kdy jsem tam žila, pro mě bylo nepředstavitelné, že bych se šla na nebožtíka podívat. Měla jsem z něj strach. Nevím přesně z čeho, vždyť mi už nijak nemohl ublížit. Taky nevím nakolik jsou v nás programy z různých hororů a filmů o obživlých mrtvolách, z pohádek a příběhů, které nás mají postrašit, abychom byli "hodní". Myslím, že i to hraje značnou roli v našem strachu. Vše to, co jsme převzali od svých rodičů a ti zase od jejich rodičů. Všechny ty strachy máme na sobě nabalené, obklopují nás a dokud je nezpracujeme, smrti se budeme bát.

Jako děti se smrti nebojíme, to až poté, když v nás rodiče tento strach pěstují sérií hrozeb co všechno by se nám mohlo stát a jejich prožíváním odchodu jejich blízkých vezmeme za své, že smrt je něco tak strašného, ohavného a hrůzostrašného, že se toho máme a musíme celý život bát.

Všichni jednou zemřeme. Tedy - naše fyzická těla. Všichni si jednou přejdeme z jednoho pokoje do druhého a zavřou se za námi dveře. Pokud pochopíme a přijmeme fakt, že smrtí fyzického těla nic nekončí, můžeme se od tohoto strachu oprostit.

Já jsem svůj smír se smrtí prožila před lety, když zemřela moje teta. Měla jsem ji opravdu moc ráda. Když přišel opět okamžik, kdy byla úzká rodina vyzvána, aby se s ní šla rozloučit, chtěla jsem jít taky. Jsem moc ráda, že mi bylo dovoleno vejít a s tetou se rozloučit. Tenkrát, v ten den, kdy jsem položila ruku na její srdce, jsem vnímala, že ona už v tom těle není. Přede mnou ležel pouhý oděv. Vím, že pro mnohé je čtení těchto řádek těžké. I pro mě není jednoduché sdílet mé nejniternější pravdy a strachy s vámi. Dělám to proto, abych vám ukázala, že můžete své životy změnit.

V ten den jsem se vrátila zpět do dětství. Vzpomněla jsem si na tu malou holčičku, která neměla ponětí o smrti a která se chtěla jít podívat na nebožku a nemohla. Trvalo mnoho let, kdy jsem se smrti bála. Zcela zbytečně. Když se zrodíme, jsme tu proto, abychom zažívali, ne abychom se strachovali. Strach nás brzdí v prožívání. Proč se bát něčeho, co stejně jednoho dne přijde? Proč se bát, když stejně nic nemohu ovlivnit? Své životy dostáváme. Jsou to velké dary od našeho Stvořitele. On nám život dá a on rozhodne, kdy přichází čas, abychom přešli o kousek dál. Kdyby nebyla smrt, přestali bychom se vyvíjet. Ustrnuli bychom v jednom bodě. 

Život má mnoho kapitol. Každá kapitola je jeden lidský život. Když končí kapitola, není to špatně. Končí, aby mohla začít další. A když skončí celá kniha, dostáváme dárek. Jsme tak daleko, že už nemusíme přicházet znovu a znovu, abychom se učili, protože už umíme, co jsme se naučit měli a můžeme postoupit dál. Můžeme se vrátit ke Zdroji. Ke Stvořiteli. K Bohu.

Ať už se mnou souhlasíte či nikoliv, mým úmyslem není vnutit vám mou pravdu. Pro mě pochopení, že život smrtí nekončí byl vysvobozením. Pro mě pochopení strachu ze smrti bylo přínosem a jeho zpracování mi přineslo širší úhel vnímání. Nebudu vám lhát, že nepláču když vidím smrt. Ano, moje fyzické tělo pláče, nebrzdím jeho projev a ani necítím potřebu to dělat. Ale tam uvnitř vím, že kdo pláče je mé ego. A tak ho nechávám projevit se. Nebráním mu, ale ani nepřijímám jeho strach. 

Naše Vyšší podstata se smrti nebojí, protože ví, že jsme světelné energetické bytosti. Fyzická těla jsou naším doplňkem pro život na planetě Zemi. Zde tělo potřebujeme, a tak ho dostáváme, a to po dobu vlastní potřeby. Naše fyzická těla nám umožňují fyzické prožívání. To světelná neboli energetická bytost nemá. Oblékáme se do svých těl, abychom mohli zažívat prožívat tento fyzický svět. Abychom mohli jíst, spát, milovat se, rodit se a umírat. Naše světelné tělo je nesmrtelné. Energii nelze zničit, lze ji pouze přetransformovat. Ego ale umírá se smrtí fyzického těla, a proto se snaží v nás vyvolat strach. Čím víc o nás rozhoduje naše vlastní ego, tím větší strach ze smrti máme.

Své strachy můžete zpracovávat. Existuje mnoho technik jak si se svým strachem poradit. Vybírejte tu, která je vám nejbližší, tu kterou cítíte jako tu svoji.

Pro konzultace mne můžete kontaktovat zde, případně se přihlásit na některý z mých seminářů.

Přeji vám krásný a naplněný život,

Jolana
www.spokojeny-zivot.cz

 fotografie: zdroj internet

Tip na film nejen na víkend - Poslední hřích

Tento film jsem neznala. "Náhodou" jsem na něj narazila na FB, kde byl doporučen jedním z mých kontaktů. Zajímavých filmů není až tak moc a protože mě zaujal, doporučuji ho i vám.

Vykoupení jedné duše může být zkázou pro celé společenství.
Film se odehrává v polovině 19. století v Americe. Do hor přišla skupina waleských přistěhovalců, kteří si přinesli i své zvyklosti. Jednou z nich je také způsob pohřbívání mrtvých, kdy „pojídač hříchů“ na sebe vezme všechny hříchy zemřelého. Jeho pomoc vyhledá i desetiletá Cadi Forbesová, která se cítí vinna za smrt své sestry. Ten ji však nemůže pomoci. Teprve tajemný cizinec, kterého objeví, ji ukáže cestu. Cadi na této cestě odhalí tajemství, které může rozvrátit nejen její rodinu, ale celou komunitu. Musí proto volit mezi vlastní spásou a soudržností celého společenství.(oficiální text distributora)

Vychutnejte si film, který vás jistě chytne za srdce.






Přeji vám krásný advent.

www.spokojeny-zivot.cz

Foto: zdroj internet

Film (nejen) na víkend - Jak přicházejí sny

Tento film jsem viděla už tolikrát, že to ani nemůžu spočítat. Nejdřív před lety, když "vyšel". A pak co pár let na mě někde vykoukl.

Jistě ho mnozí znáte a rádi si jej připomenete stejně jako já.

Vypravěčem podivného příběhu je lékař Chris, který se po smrti při autohavárii ocitá nejdříve ve zvláštním stavu mezi skutečnosti a nicotou a posléze přichází do pozoruhodného světa, vytvořeného jeho vlastními představami, vzpomínkami a sny. Chris sleduje z dálky milovanou manželku Annii a marně se snaží ulehčit ji utrpení. Manželé totiž přišli už dříve, při jiné autohavárii o dvě děti a překonali těžkou krizi. Annie spáchá sebevraždu. Chris, který se mezitím setkal s dětmi se pro ni vydává do pekla, odkud se mu ji podaří zachránit. Rodina se konečně shledá ve vysněném světě. Příběh však nekončí, protože je možná reinkarnace...(oficiální text distributora)

 

Pokud chcete víc informací o filmu, klikněte zde.

 Hezký víkend.

www.spokojeny-zivot.cz

fotky: zdroj internet

Ego a jeho nástrahy

Ptáte se na ego. Vnímám, že toto téma vás zajímá a pro některé z vás je trochu záhadou...

Ego máme všichni. Je to "součást" našeho vybavení. Ego má mnoho podob. Dokáže se obléknout za cokoliv a kohokoliv. 

Na jedné straně se mluví o zbavování se ega, na druhé se ho zbavit nemůžeme, dokud tu jsme...protože součástí výbavy pro přežití v hmotném, tedy fyzickém světě, tak jak ho známe, je ega zapotřebí.

Ego máme všichni jen v různých "hladinách". Ego je naše vlastní identita. Je to naše jméno. Moje ego se jmenuje Jolana. V těle, které používám v tomto životě, je moje ego Jolanou. V minulém životě bylo někým jiným a v příštím životě bude opět někým jiným. Ego je jako šaty. Odložíme ho, když ho nepotřebujeme a opět oblékneme, když je ho třeba. Naše duše - naše Božská jiskra, Bůh v nás, naše životní energie, naše energetická těla....(stále mluvím o tom stejném jen s jinými názvy) je něco, co si neseme stále s sebou. Ze života do života. V každém prožitém životě se na naše energetická těla nabalí další energie. Proto je možné si vzpomenout na minulý život (je li to nutné - což ale většinou není). Tato energetická těla (naše duše) je nesmrtelná, tedy přechází po každém ukončeném životě dál.

Energie se nedá zničit, dá se pouze přetvořit. Ego se zničit dá, ego umírá spolu s fyzickým tělem. Právě ego stojí za naším strachem ze smrti, protože ví, že přijde jeho konec. Pokud víme a věříme, že naše energetická těla jdou dál, že pro nás nic nekončí, smrti se nebojíme. Lidé, kteří prodělali klinickou smrt, hovoří o svém zážitku z jiné perspektivy. Odkládají strach ze smrti, protože ví, že pokračují dál.

Když to řeknu hodně zjednodušeně...tak naše ego spolu s fyzickým tělem jsou jako šaty. Teď máme na sobě oblečení. Jsme oblečeni do svého jména. Když oblečení sundáme a odložíme, pro nás už toto oblečení není potřeba, posunuli jsme se dál. To ale neznamená, že už neexistujeme. Když se převlékáme z role do role (přecházíme z jednoho života a narodíme se do druhého), naše duše to vnímá. Na energetické hladině jsme si toho vědomi. Prozatím nepotřebujeme pamatovat si naše "bývalá oblečení", proto jakmile se narodíme, začneme zapomínat kdo jsme a proč jsme přišli. O tom ale teď psát nebudu...

Vybavení pro život máme všichni stejné. Opět bych použila přirovnání...jsme jako počítače. Máme tvar, máme formu. A máme programy. Jsou programy, které už máme uvnitř (to jsou přejatá schémata chování - to, co si neseme z našeho rodu ) a pak jsou programy, které se do nás nahrávají od okamžiku zrození do této formy, kterou jsme právě teď a tady. Čím víc jsme ponořeni do víry, že toto je naše realita, tím víc tomu věříme. Pokud uvěříme, že my jsme pouze tou hmotou, kterou můžeme vidět svýma očima, pak tomu tak je. V takovém případě jsme v moci našeho ega. To právě ego je za každým strachem. Když jsme šťastní a smějeme se, užíváme si přítomný okamžik s přáteli, rodinou, nebo i sami a zažíváme něco velmi příjemného, je to moment, kdy se nám podařilo se z ega vymanit. Ne, že by zmizelo, je stále s námi, ale v ten okamžik nemá otěže.

Čím častěji přebíráme zodpovědnost nad svým životem, čím víc vnímáme, že svůj život si utváříme sami, tím méně síly naše ego má. Zpracování strachů je jedním ze způsobů, jak ego odkládat. My nejsme loutkami v divadle a nemusíme čekat, co se stane. My jsme tvůrci svého života. Pokud jsme v zajetí svého ega, máme strach, jsme loutkami. Loutka nemá svobodnou vůli, loutka může dělat pouze to, co rozhodne ten, který ji drží v rukou.

Každý jsme občas loutkou, ač málokdo si to přizná. Není podstatné rozebírat jak často jí kdo je, jak silné kdo má ego. Jde pouze o uvědomnění. Každé ego má svůj "poločas rozpadu", každý jdeme svým vlastním tempem. Nemusíme se srovnávat, kdo je na cestě dál a kdo teprve začíná. To opravdu není podstatné.

Mým úmyslem je pouze přiblížit vám můj úhel pohledu, to jak vnímám ego já. Nikoho nenutím, aby se mnou souhlasit, každý sám si rozhoduje o tom, čemu chce věřit, co utváří jeho realitu. Já vám pouze předkládám svůj úhel pohledu,  to, jak to vnímám já. Ale nevím, jak to pochopíte vy....Je jedno, co kdo říká, každý člověk to vnímá podle své vlastní úrovně....každý to vnímá podle svých zkušeností, podle svých přejatých schémat chování (to co se v dětství a mládí naučil).

Ego je velmi dobrý učitel. Ego nám ukazuje lekce a udržuje nás stále ve střehu. Když jsme v rovnováze, jsme vyrovnaní, spokojení, užíváme si život v přítomném momentu, pak je ego mimo hru. Tam, kde je rovnováha, pro něj není místo. Je v modu "stand by". Stačí, abychom se něčím nechali vykolejit...a už je tu, aby nám ukázalo, že nejsme v rovnováze.

Už delší dobu jsem cítila touhu zkusit přejít přes žhavé uhlíky. Jednou už jsem málem jela na seminář, ale moje Vyšší Já mě zastavilo.

Nebránila jsem se, jen jsem vnímala, že asi nepřišel ten správný okamžik a pokud to mám absolvovat, tak přijde jindy a jinde....

Po čase se naskytla další příležitost a ta touha to udělat byla opět tu....a takhle se to párkrát opakovalo. Stále častěji jsem nad tím uvažovala a stále víc příležitostí se ukazovalo.

Jak jsem psala už dříve - nejsem člověk, který by chodil často na semináře a kurzy. Jsem samouk. Jdu podle intuice, co vnitřně cítím, že je pro mě dobré, to dělám. Vše si potřebuju odžít "na své kůži". Pokud se to naučit nedokážu, pak to nepotřebuju....

Opět se blíží další přechod žhavého uhlí. Už už jsem se přihlásila a opět...nic. Dnes, když jsem se sprchovala, to přišlo. Opět vize a s ní i vysvětlení....

Konečně jsem pochopila, proč jsem neměla absolvovat přechod přes žhavé uhlí (alespoň ne teď).

Pochopila jsem, že to moje ego mě tlačilo, abych to uskutečnila. To moje ego si potřebovalo dokázat, že to dokáže..

Vnímala jsem tu hru uvnitř své hlavy, kde to mé ego na mě zkoušelo přes pýchu, hrdost a zkusilo i přes strach. NIC.

Tak, jak to vešlo, tak to vyšlo. Jako vlna v moři. Vidíte, že přichází, přijde, projede kolem vás a je pryč.....(příklad se žhavými uhlíky byl pouhým příkladem, není to nic cíleného proti tomuto rituálu, pokud sami cítíte, že to máte absolvovat, pak to je vaše cesta).

Není třeba se snažit nemít ego. To ani není možné. Jak jsem psala - ego je součástí každého člověka, je to součást naší výbavy pro život zde. Ale můžeme rozhodnout, kolik si ho do života vpustíme. Zda mu dáme celé otěže, zda mu je občas půjčíme, nebo zda ho máme "stand by" a jen občas vykoukne, aby nás přezkoušelo, zda jsme v rovnováze....

Mé ego - miluji tě. Děkuji ti. Že jsi. Že mi dovoluješ být vědomá. Žít vědomě. Vnímat moc nad svým životem...

S láskou, Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

fotografie: zdroj internet