Když mají dva lidé různé názory (říkejme jim A a B) například na nějakou osobu (osoba X) a přijde k nim někdo další (osoba C), kdo danou osobu, o které se mluví (X) zná, dochází ke hře, ve které oba dva (A,B) co debatu začali "útočí" na třetího (C), aby se přidal na stranu toho, kdo má pravdu.
Ten třetí buď cítí, že jeden z nich má pravdu (tedy souzní s jeho názorem) nebo se může stát, že nechce zaujmout stanovisko, aby žádného z nich nezranil a svůj názor si nechá pro sebe.
Pak je tu ještě další možnost....tu mám nejraději.
Můžeme být POZOROVATELÉ. Co takový pozorovatel dělá? Pozorovatel nemá v prvé řadě potřebu cokoliv hodnotit, kritizovat nebo posuzovat. Pozorovatel pouze sleduje to, co se děje okolo něho a tomu, co sleduje, nepřikládá žádný impuls. Nepovažuje nic za špatné. A pozor - nepovažuje nic ani za dobré.
Pozorovatel bere vše, co je, jako dobré, protože vnímá, že to, co vidíme okolo sebe, jsou pouze úseky, jsou to části něčeho vyššího, co se odehrává. Neznáme celý záměr a proto nemůžeme vědět co s čím souvisí a co je k čemu dobré.
Zde je krátký úryvek z knihy Dalajlamova kočka (str. 152):
"Příběh pochází z Japonska, z doby, kdy kůň nebyl jen koněm, ale také
měřítkem bohatství.(...) Tenhle sedlák koupil svého prvního koně a celá
vesnice se sešla, aby mu blahopřála. ,To jsi jistě hrdý na tak
nádherného koně,´ říkali mu všichni. Sedlák však věděl něco o tom, jak
je důležité zachovat si duševní rovnováhu, a tak se jen prostě usmál a
pravil: ,No, uvidíme.´
Brzo nato se kůň utrhl a utekl do volné přírody.
Vesničané přišli za sedlákem vyjádřit mu svou soustrast. ,To je ale
tragédie! Taková ztráta! Z toho se jen tak nevzpamatuješ!´ Sedlák se
opět je pousmál a pravil: ,No, uvidíme.´
Neuplynul ani týden. Jednoho
rána se sedlák probudil a zjistil, že kůň se vrátil a s sebou přivedl
dva divoké koně. Nechali se poslušně dovést do stáje a zavřít. Vesničané
nemohli uvěřit tomu, co se stalo. ,To je ale štěstí! To je důvod k
oslavám! Kdo by věřil, že je něco takového možné!´ Samozřejmě že i teď
se sedlák jenom usmál a pronesl: ,No, uvidíme.´
Jeho syn ty dva
divoké koně začal krotit, což byla dost nebezpečná práce. Stalo se, že
jeden kůň sedlákova syna shodil a ten si při tom zlomil nohu. Celé se to
stalo krátce přede žněmi a sedlák syna nutně potřeboval, aby mu pomohl
shodit úrodu. ,To máš tedy těžké,´ komentovali to vesničané. ,Přijít o
synovu pomoc zrovna přede žněmi - co může být horšího!´,No uvidíme,´víc
toho sedlák neřekl.
Za několik dní vyslala císařská armáda do všech
vesnic vojáky, aby naverbovali schopné mladé muže. Císař chtěl jít do
války a potřeboval posílit armádu. Sedlákův syn měl ovšem zlomenou nohu,
a tak k vojsku nemusel." A tak to jde pořád dál...
Tím, že hodnotíme situace a osoby, tím, že se přikláníme k názoru, že něco je dobré a něco zlé, žijeme v dualitě. Dualita jako taková není špatná. Je to bytí, kde se pohybujeme mezi dvěma "protipóly". Když druhého člověka vnitřně odsoudíme, vytváříme si "karmickou vazbu". Naše nitro vnímá, že na určité vibraci nepřijímáme druhého člověka v celé jeho velikosti. Do budoucna si přitáhneme podobnou situaci, abychom se ji naučili přijmout a mohli tak vyrovnat "misky pomyslných vah", které máme každý ve svém srdci.
Jakmile dualitu odložíme, posouváme se ve vývoji do další fáze - stáváme se pozorovateli. Pozorovatel tím, že nehodnotí, už nemusí vytvářet další karmické vazby. Pochopil, že to, co vysílá, se mu vrátí. Pochopil, že když druhé přestane odsuzovat a kritizovat, když se je naučí přijímat v celé jejich velikosti, stejně tak když přijme sám sebe, nevytváří další negativní vibrace (tím chci říct nízkovibrační, negativní zde nemá význam špatného. Negativní vibrace jsou ty, které nás oddělují od celku - Jednoty).
Dlouhou jsem se bránila myšlence, že by mělo být špatné si o něčem myslet, že to je dobré. Vadilo mi žít ve světě, kde se neříká, že je něco dobré. Pryč byla doba, kdy jsem vnímala některé lidi jako "špatné". Přešla jsem do etapy, kdy jsem šířila "pozitivní myšlení" a obtěžovala tím všechny okolo. Od jednoho pólu jsem se přesunula na druhý. Na všem jsem hledala to dobré, chtěla jsem šířit dobro, chtěla jsem být pro dobro. V té době jsem ještě nevnímala, že vše je správné takové jaké to je a že vše má svůj důvod.
Páchala jsem dobro, kde jsem mohla. Všem jsem pomáhala, "zářila jsem" pro druhé. Nějakou dobu to úžasně fungovalo, cítila jsem se "nabitá" energií....Jenže pak přišel propad. A já si uvědomila, že ta energie, kterou jsem rozdávala všem okolo, byla moje. Neučila jsem lidi jak se nabíjet. Neučila jsem je jak být dynamem. Místo toho jsem jim dávala svou vlastní.
Být pozorovatelem, který není povinen hodnotit, být člověkem, který se nemusí přiklánět na ničí stranu, být člověkem, který si může užívat každý okamžik tak, jak chce, protože se nikomu nemusí zpovídat za to, co cítí a proč to tak cítí....je BÁJEČNÉ. Je to jako když malé dítě dostane novou úžasnou hračku. Raduje se, těší se z každé chvilky, kdy si s ní bude moct hrát.
Nevím jak dlouho mě bude bavit být pozorovatelem. Nevím, kam se posunu dál, co přijde jako další. Jedno ale vím jistě...že přijde něco dalšího, něco co mě posune ve vývoji opět vpřed. Něco, co mě obohatí o další možný úhel pohledu na náš krásný holografický svět, na tu hru, co si tu hrajeme.
Mějte krásný den,
Jolana
www.spokojeny-zivot.cz
fotky: zdroj morguefile.com
