Jak poznám, že jednám z pozice ega?

Když něco chceš, cokoliv, je to projev ega. Vědomé bytí nemá potřeby chtění. Kdykoliv tedy cítíš, že něco není, jak bys chtěla, je to jen hlas tvého ega, tvého těla jménem ...... Tvé bytí je ale nad tím, ty nejsi jen tělo, jsi věčná bytost, Božská bytost, nikde nekončící, nikdy nekončící.

Když tato bytost na sebe zapomene a začne se vnímat jen jako to tělo, řídí se egem. Zapomíná, že když se rozhodla narodit do tohoto těla, měla záměr. Vše, co se děje, je ku prospěchu tohoto záměru, čím méně se budeš řídit egem, tím víc si budeš rozvzpomínat, kdo skutečně jsi. Čím víc se budeš řídit egem, tím víc zapomeneš. Ego na sebe dokáže brát mnohé podoby a mnohdy ani nebudeš tušit, že je to ego, kdo ti našeptává.

Takovým všeobecným pravidlem, které ti může pomoci, je tvůj pocit. Když jsi spokojená, šťastná a vyrovnaná, nic nepotřebuješ, dokážeš se radovat z pouhého bytí, pak jsi naladěna na svou Božskou podstatu. Jakmile ti něco nevoní, neladí, něco ti vadí, chceš něco změnit proto, že to nepřijímáš takové, jaké to je, je to hlas ega. Ty mu ale nemusíš naslouchat, můžeš mu poručit "ticho" , "lehni". Někdy poslechne, někdy to bude zkoušet dál.

Stačí ale, když si uvědomíš, že jsi egu podlehla a tím si umožníš příště mu nenaletět.
Když nasloucháš egu, je to, jako bys jela v autě a seděla vzadu a ego řídílo tvůj vůz. Rozhoduje, kam pojedeš, jak rychle atd. Když si uvědomíš, kdo jsi, řídíš auto ty a ego sedí vzadu. Potřebuješ ho, protože je to tvoje tělo, schránka, chrám, používáš ho, abys mohla žít v tomto hmotném světě, ale víš, že je i víc než jen toto.


Pozn. autorky: Toto sdělení mi přišlo speciálně pro jednu ženu, já jsem jej pouze předala. A protože mi přišlo univerzální, předávám dál.

Mějte se krásně, příjemné a pohodové dny,

Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

Poznámka: Seznam aktuálních seminářů v Centru Pohyblivý svátek Brno. 

Foto: zdroj morguefile.com

Když se člověk neumí mít rád...aneb jak milovat sám sebe

Umíte si představit žít celý život s člověkem, kterého nemilujete? Být den po dni, hodinu po hodině, s někým, kdo je vám odporný, koho odsuzujete, koho kritizujete? Být s takovým člověkem v nejintimnějších chvílích? Brát ho všude s sebou? Představovat ho lidem?

Pokud se nemáte rádi, pak s takovým člověkem žijete...a žije s ním i váš partner.

Mnoho žen, a i mužů, nemají rádi sami sebe. Nemají rádi svá těla, protože se jim zdají neatraktivní.

Malé holčičky se rády strojí do šatiček, sukýnek, chtějí vypadat jako víly a princezny. Dokážou se na sebe dlouze dívat do zrcadla láskyplným pohledem. Mají se rády.

Pak začnou chodit do školky, do školy a začnou řešit svůj vzhled. Začnou jim růst prsa, boky, postava se začne tvarovat. S každým dalším ženským tvarem se dívky přestanou líbit sami sobě. Podlehnou vlivu okolí, podlehnou trendům, módám a názorům druhých.

Kluci zase řeší, zda jsou dostatečně vysocí, jak mají velké nohy a zda jim rostou svaly a vousy (víc mi k tomu můžou říct muži).

Nelásku k sobě samému řeší lidé různých postav. Pokud patříte mezi ty, co se nemají rádi, zkuste se zamyslet proč. Co vás vede k tomu, abyste hodnotili své tělo? Fakt, že vaše tělo hodnotí jiný člověk, není důvod proč nemít rád sám sebe.

Většina lidí, kteří vyrůstají v rodině, kde se některý z rodičů nemá rád, si tento program odnáší. Nevědí přesně důvod, proč se rádi nemají. Naučili se to od svých rodičů.

Jako dítě jsem často slýchala mou maminku, jak kritizuje své tělo. Neměla ho ráda. Říkala o něm nepěkné věci. Když jsem se podívala dál do rodu, zjistila jsem, že ani její máma se ráda neměla. Moje máma se to naučila od té své a já zase od ní. Co se pamatuju, neustále se u nás řešilo, kolik vážím a jak vypadám. Slýchala jsem věty "vypadáš, jako bys kravě z huby vypadla" nebo "jestli budeš jíst sladkosti, budeš tlustá a nikdo tě nebude mít rád".
Převzala jsem názory druhých a uvěřila tomu, co říkali. Nechápala jsem, že to, co říkali, jen odráželo jejich nitro. Jejich slova jsem si brala osobně a přijala jsem je za své. To způsobilo, že jsem se odnaučila mít se ráda.

Vědomé žití spočívá v tom, že se člověk vědomě rozhoduje pro to, co je pro něho přínosné a učí se ze svého života odstraňovat takové způsoby myšlení, které ho brzdí.

Jsme příkladem druhým, jsme příkladem svým dětem. Jsem si jistá, že žádná z matek si nepřeje, aby se její dítě nemělo rádo. Přesto na ně přenáší program, který má - nemám ráda své tělo.

Jak z toho ven? Jak se naučit být takovým příkladem, kterým být chceme?
Je potřeba vystoupit z lítosti. Přestat řešit to, co bylo a začít tím, co je tady a teď. To, co nebylo uděláno dřív, může být uděláno teď.

Každá vteřina je nová příležitost. Kdy se jí chopíte?

Aby se člověk začal mít rád, potřebuje přestat dělat to, co ho v nelásce udržuje a začal dělat to, co jeho lásku k sobě podpoří. O tom, co se mu na něm nelíbilo, začne hovořit v minulosti. Například "nemám se ráda" přetvořím na "neměla jsem se ráda". "Nelíbí se mi mé tělo" přetvořím na "nelíbilo se mi mé tělo".
Pak to, co potřebuji posílit, používám v přítomnosti. Nebudu říkat "budu se mít ráda" ale říkám "mám se ráda".

Co dál můžeme udělat? Začneme vnímat potřeby svého těla. Začneme si dělat čas sami pro sebe.
Začneme být vděčni svému tělu, že to s námi tak dlouho vydrželo a požádáme ho o odpuštění za to, jak jsme se k němu roky chovali.

Proč?

Protože na jednu stranu se nemáme rádi, hovoříme o sobě negativně, ponižujeme sami sebe, kritizujeme se a na druhé straně sami od sebe a svého těla chceme dokonalost.

Jak můžeme být dokonalí, pokud to neustále popíráme?

Jednou z cest je změna pozornosti. Když přestaneme věnovat svou pozornost tomu, co se nám nelíbí, můžeme ji přesunout na to, co se nám líbí.

Uvedu příklad pro názornost:
jste v pokoji, kde běží dvě televize. Nalevo od vás je televize, která vysílá filmy na téma násilí. Napravo od vás je televize, co vysílá komedie. Doteď jste se dívali vlevo. Když se vám nelíbí, co běží vlevo, přenášíte svou pozornost doprava. Obě televize běží neustále,  vy určujete, co budete sledovat.

Dalším dobrým cvičením, které mi pomohlo, je cvičení se zrcadlem. Podrobně je to popsáno v knize americké autorky Louis Hay "Miluj svůj život". Ona cvičení se zrcadlem praktikovala u mnoha lidí. Proto jsem se rozhodla ho vyzkoušet.
Každý den jsem stála v koupelně před zrcadlem, dívala se na sebe a říkala si "Miluji tě a přijímám tě taková jaká jsi".

Ze začátku mi to přišlo neupřímné, jako lež, nevěřila jsem tomu. Čím častěji jsem to praktikovala, tím víc jsem se dokázala přiblížit sobě samé. Dívala jsem se sama sobě hluboko do očí a oceňovala jsem se. Naučila jsem se dívat na své nahé tělo s obdivem, s láskou, úctou i respektem.

S každým dalším proneseným láskyplným slovem k mé osobě jsem se přijímala víc a víc. Učila jsem se nejen mít se ráda, ale i přijímat se taková, jaká jsem. Se všemi aspekty. Se všemi nedokonalostmi. Ve všech směrech. Naučila jsem se nezlobit se na sebe, pokud se mi něco nedařilo. Nekritzuju se. Neponižuju se. Když se mi něco podaří, mám ze sebe radost.

Toto není o nějaké perverzní sebelásce, egoismu nebo sebestřednosti. Je to o zdravé míře sebevědomí.

Naučila jsem se opět být tou malou holčičkou jakou jsem byla, tou co se má ráda a co se líbí sama sobě.

Nedovolte druhým, aby určovali, jak se máte cítit. Nedovolujte jejich názorům a myšlenkám osídlit vaši mysl!

Ať se vám daří mít se rádi.

www.spokojeny-zivot.cz

fotky: zdroj morguefile.com

Z poradny - jak si mám uvědomit co dělám špatně, že se ke mě manžel chová tak jak se chová?

Ahoj,
co dělám špatně, že se manžel ke mě chová tak jak chová poslední dobou? Něco tedy vysílám. Jak mám prosím poznat, co vysílám špatně? Jak si to mám uvědomit?

Přijde mi, že jsme se kvůli mé nemoci odiczili a není to ono. Nenacházíme společnou řeč. Nejsme schopni se o sobě bavit.

Také mi řekl, že mám být ženskou a starat se o domácnost a děti atd. (sama) bez něj, a když jsem řekla, že mi teď můj důchod (invalidní) asi seberou a půjdu do práce, tak mi bude muset pomáhat, tak mi řekl, že jiný ženský stíhaj všechno. Já mu říkala, že jsem taky se před tím snažila všechno stihnout, ale že sám mi občas pomáhal, a on mi na to řekl, že už zas začínám, že on je ten špatnej, že u sebe nevidím chyby a pak už mi nenechá nic domluvit, urazí se a odejde.

Tak jestli si o tom nemůžeme promluvit, protože jakmile něco řeknu na jeho osobu, tak tento rok prostě takto reaguje, tak potřebuje asi slyšet, ano, já jsem debil, za všechno můžu, ty jsi super, tak to by asi neodešel. Fakt mám všeho pokrk.

Ta nemoc změnila mě i jeho, nikdy bych tomu nevěřila, ale já už se prostě honit nebudu, stresovat, atd. a on navíc nechce vůbec s ničím doma pomáhat, že má 2 práce (v jedné je výdělek  fakt směšný,klidně toho nemusí tolik dělat a do  práce co chodí  tak třeba 2 měsíce sice chodí denně, ale pak třeba 1-2x týdně). A řekl, že už se sebou nenechá orat, že on pracuje na domě a já mám dělat  domácnost a dětí.
Já vím, že toho teď dělám míň, prostě jsem si po té nemoci dala pauzu, už to neberu jako tak důležité.. A myslím, že jedno teplé jídlo stačí, prostě vždy něco uvařím, když je tu výbuch, tak poklidím, peru, holt je tu občas binec, nejsem taková, co by smýčila kde co denodenně. A navíc když mám pocit, že mi nechce pomoct, tak občas stávkuju - jsem naštvaná.

Bavili jsme se  o jedné paní, co si vzala černocha, že on jí zakázal jíst myslím kravský maso, že děti nesmí u kamarádek spát apod. a můj muž mi řekl, no jo, jí má jako služku.
Ale mě to přijde, že je na tom ta paní líp než já, protože ten její černoch jí nosí tolik prachů, že mají hezké mobily, pěkně se oblíkají a paní nepracuje, holky má ve škole, jednu asi v 5tý a druhou v 8mý třídě a prostě je doma! Já od 1,5roka naší dcery pracovala! Až teď po té nemoci se prostě flákám! Ano, je to pravda, flákám. Ale ten můj nenosí tolik peněz, aby nás 4  uživil a furt mi bude něco vyčítat?

Cokoliv by bylo mířeno na něj, neposlouchá mě... Nelze si s ním promluvit, já musím poslouchat co mi říká, ale když řeknu ohledně jeho něco, tak to je zle! 

Tímto jednáním mi připomíná mojí mámu! Taky mi to dělala! Přitom on mi tvrdí, když začnu mektat, že jsem jako moje máma! Když jsem totiž třeba mámě řekla, že bych záhonky udělala na jedné straně a ne rozseté tam sem, tam sem, aby se mi na kousíček vešel bazének, tak se našňupla a všehno vytrhala, že prý když se mi to nelíbí, tak to půjde pryč. když šlo tátovi lepit pomalu podhledy, tak je prostě vzteky vyházela oknem a už ho lepit nepustila (přitom jsem kupovala za svý peníze ty podhledy já!)....

A.

* * * * * *

Milá A.,

dva lidé se do sebe zamilují a berou toho druhého jaký je. Hormony jsou "zblázněné" a my nevnímáme nic rušivého, jen to, že je nám v přítomnosti toho druhého skvěle a chceme být stále s ním. Jsme nadopovaní energií, kterou získáváme z Vesmíru a spolu dohromady ji ještě zesilujeme.
Jak jde čas, druhý nám trošku zevšední, to napojení přestane být tak silné a najednou začneme vidět nedokonalosti toho druhého. Ve skutečnosti nám ten druhý odráží naše nitro, zrcadlí nám pouze to, co si my sami o sobě myslíme a to jak se vnímáme.

Energii potřebujeme, a protože už ji neumíme získávat z Vesmíru, začneme s tím druhým bojovat o energii. Vedeme hádky a pře, z nichž jeden vychází jako vítěz a druhý jako poražený. Vítěz se cítí nadopovaně, je  plný energie. Ten co prohrál se cítí vyšťavený. Je to logické, svou energii předal vítězi.

Takto to probíhá dokud si neuvědomíme, že už to takhle nechceme. Někdo to řeší rozchodem. Pokud se s partnerem rozejdeme, aniž chápeme proč k hádkám dochází a jak to můžeme napravit, je to stejné, jako bychom vyřízli nádor a čekali, že se tělo samo uzdraví. Časem si k sobě přitáhneme podobného člověka, který nám dělá to stejné.

Jak píšeš - tvůj partner se chová velmi podobně jako se chovala tvoje máma. I mezi rodiči a dětmi probíhá boj o energie. Rodiče předávají dětem vzor chování. A tak se děti chovají pak v dospělosti stejně. Mají zafixované jak se chovala matka či otec.

Jak si tedy uvědomit, co děláš špatně? První krok je uvědomit si, že vše, co nás obklopuje, tedy partner, rodina, práce, okolí je výsledek toho, co z nás vychází. Pokud se sami k sobě nechováme s respektem, nebude se tak k nám chovat ani partner.

Při hádce je to hra ega proti egu. Řekneš partnerovi něco, co se ti na něm nelíbí. On si to bere osobně a vidí v tom to, co sám cítí. Nevnímá jen to, co říkáš, vnímá i odraz sebe sama. A tak reaguje. Řekne něco, co se mu nelíbí. A ty to, co řekl, vnímáš osobně, jako útok na tvou osobu, a vnímáš i to, co on ti zrcadlí. A tak to pokračuje dál a dál, dokud jeden z páru nekapituluje. Podle toho, jak dlouho boj trval, je to vyčerpávající. Míra vyčerpání se rovná míře energie, kterou jste bojem ztratili.

Nejvíc si při zrcadlení všímáme toho, co se nám nelíbí. Zrcadlíme si i hezké věci, ale ty bereme tak nějak samozřejmě a nevěnujeme jim tolik pozornosti jako těm, které nám příjemné nejsou. A tak časem máme dojem, že nás ten druhý jen kritizuje, že na nás nevidí nic hezkého. Odpověď opět hledej sama v sobě...co hezkého vidíš na sobě? Co se ti na tobě líbí?

To, co z nás vychází, se nám vrací. Když se nám nelíbí, co se vrátilo, je třeba se zamyslet nad tím, co vysíláme a naučit se to změnit. Dokud nepřipouštíme, že si to způsobujeme sami, nemáme moc nad svým životem, nemůžeme nic změnit. Jakmile si ale uvědomíme, že jsme si to nějak nevědomě vytvořili, můžeme to začít měnit.

Jedna věc je to, co tvůj partner říká a druhá je ta, co cítíš ty. To, jak se on vyjadřuje, jsou jeho vzorce chování, které se naučil doma od svých rodičů. Způsob, jakým se vyjadřuje, je jen zpráva, ve které sděluje "tohle jsem já, tohle si o sobě myslím". A to, co pod tím vnímáš ty, je to, co on ti odráží. On ti nemůže odrazit něco, co bys necítila. Všechny ty pocity, které v tobě vzbuzuje, jsou tvoje. To ty si myslíš všechno to, co od něj slyšíš říkat.

Pokud se ti jeho slova nelíbí, můžeš to změnit tím, že se zamyslíš, proč. Nelíbí se ti něco, co říká, protože je to pravda? Nelíbí se ti, že ti ukazuje tvou lenost? Pak hledej proč ti to vadí. Možná máš v sobě nějaký program, který ti říká, že být líný je špatné. Nebo program, že se neustále má něco dělat. Že máš mít dokonale uklizenou domácnost apod. Až program najdeš, rozhodni se, zda je pro tebe přínostný. Jen ty rozhoduješ, jaké programy v sobě budeš mít. Jen ty rozhoduješ, jak se chceš cítit. Můžeš změnit všechno, co ti nevyhovuje.
Vím, je to náročné, protože jsme nebyli zvyklí takhle uvažovat. Naučili jsme se poslouchat autority a zapomněli jsme, jací vlastně chceme být.

Lidé raději řeší někoho druhého než sami sebe, lépe vidí, co druhý dělá špatně. Netýká se jich to osobně. Když začneme řešit sami sebe, je to jako tít do živého masa, naše ego se začne ozývat a dává nám najevo, co se mu nelíbí. Pro mě nejdůležitější krok - připustit, že si každý za všechno svým způsobem můžeme, je pro ego velká rána. Nejprve obviňuje všechny okolo - rodiče, učitele, partnera, děti....jednoho dne ale stejně bude muset připustit, že to, co dělají druzí, on nezmění, ale může změnit to, jak se přitom bude cítit.

To, že ti manžel odráží "nepříjemné" pocity je svým způsobem dobře. Je to pro tebe zpráva, že na tom máš pracovat. Dokud to nepřijmeš (jeho takového jaký je a sebe takovou jaká jsi), bude ti to vadit. Jakmile přijmeš to, co říká, jako informaci, ne jako svou pravdu, přestane ti to vadit.

Nemoc je pro nás vždy zpráva. Tvá nemoc přišla, aby ti předala informaci. Když si člověk nevšímá, že sešel z cesty, jeho vlastní tělo ho na to upozorní skrze nemoc. Kdyby nemoc nepřišla, člověk by jel dál ve starých kolejích, dokud by nezkolaboval. Takže nemoc vlastně přijde včas, aby mohl implementovat změnu myšlení do svého života.
Každá nemoc sebou nese potřebu změnit to, jak o sobě myslíme. Mnoho lidí se nemá rádo, nemá rádo své tělo, protože není takové jak by podle jejich naučených myšlenek mělo být. Celý život se nemají rádi a pak, když tělo onemocní, nechápou co se děje.

Odpověď na tvou otázku - co děláš špatně - je stručná a jednoduchá. Bereš si osobně to, co říkají druzí. To, co říkají, se ti nelíbí, protože věříš tomu, že je špatné být takovou, jakou tě popisují.

Abys mohla nastolit změnu, uvědom si, co vlastně chceš. Nejprve je potřeba vědět, jaký máš cíl. Pak za ním můžeš jít. Nauč se vnímat potřeby svého těla, ukaž mu, že ti na něm záleží, že ho máš ráda. Pokud to neumíš, můžeš se to naučit. Volba je zcela na tobě.

Pro ty, kdo se změnou chtějí začít, ale nejsou si jistí jak na to, nabízím osobní sezení, které probíhá buď u mě doma, nebo přes skype. Více zde.




Krásný den všem,

Jolana
www.spokojeny-zivot.cz

foto: zdroj morguefile.com

Jak rozeznat ego od zdravého sebevědomí

Co je zdravá míra sebevědomí a co už je jednání, založené na egoismu? Mezi oběma směry je tenká hranice, která se někdy lehce překrývá a člověk může padnout do pochyb zda jednání, které zvolil, je to, které chtěl.

Zdravá míra sebevědomí dává člověku dobrý pocit. Dává mu křídla. Vnímá, že je stejně dobrý jako ostatní, není mezi ním a ostatními rozdílu v hodnotě kvalit. Každý člověk pochází ze stejného prazákladu, každý člověk je ze stejného "materiálu". Rozdíl je v tom, jak s tím, co dostává, zachází.

Nakolik si uvědomujeme svou vnitřní sílu a nakolik ji využíváme?
Zdravě sebevědomý člověk si uvědomuje své kvality, umí ohodnotit práci svou i práci druhých. Vnímá, že není rozdílu mezi žebrákem a boháčem. Oba typy přicházejí ze stejného Zdroje, každý na sebe ovšem přejímá jinou roli a jinak využívá darů, které mu byly předány při zrození. Na první pohled se může zdát, že jeden je na tom lépe. Je to ovšem jen zdání, klam prvního dojmu. Ve skutečnosti oba přebírají roli, pro kterou se rozhodli, každého z nich jeho vlastní role posouvá vpřed ve vývoji.

Naproti tomu člověk, který je pohlcen svým vlastním egem upřednostňuje svůj vlastní prospěch na úkor druhých. Člověk pohlcený vlastním egem trpí, protože vnímá, že se mu něčeho nedostává tak, jak by mělo. Srovnává svou situaci s druhými, ale nevidí, že dostává to, co sám dal. A protože egosticky založený člověk, který myslí hlavně sám na sebe, dává druhým míň než by měl, vrací se mu míň než by chtěl. Neustále prožívá nerovnost, nespravedlnost, vnímá nedostatek lásky, nedostatek pozornosti od druhých. Často má pocit nemilovaného dítěte, nedostatečně ohodnoceného pracovníka, nemilovaného partnera.

Najít vnitřní rovnováhu, nalézt tu správnou míru sebelásky tak, aby člověk byl v souladu s ostatními a nežil na úkor druhých nebo sebe samého, je práce na plný úvazek. Jako ukazatel správného směru je náš pocit. Když se cítíme dobře, jdeme správným směrem. Jakmile se cítíme špatně, někde jsme sešli z cesty.

Vedle těchto dvou modelů - egoisty a vyrovnaného člověka - je tu ještě jeden typ člověka. Je to člověk obětavý, který se rozdává druhým na úkor sebe samého. Je to opak egoisty. Myslí nejprve na druhé a pak sám na sebe. Na první pohled tento typ člověka může vypadat jako "správný", tedy model člověka, který by bylo dobré následovat. To by bylo možné, ovšem pouze v případě, že tento člověk rozdává na úkor sebe samého a necítí se při tom špatně. Musel by rozdávat druhým a přitom nečekat nic pro sebe. Nečekat nic nazpět. Dělat vše bezpodmínečně. Dávat dárky a nečekat, že mu druzí něco dají. Dělat si čas pro druhé a nečekat, že si druzí udělají čas pro něj. Toto je ovšem pro mnohé utopie, většina lidí se sice rozdat umí, ale po čase - někdy třeba i 20 letech - přijde zlom. Tento člověk si v sobě roky střádá "naději", že mu někdy někdo vrátí to, co dal.

Tuto roli na sebe často přebírají ženy matky a manželky. Celé roky mají na prvním místě rodinu, manžela, práci a sebe samou až na posledním místě. Vychovají své děti a po 20 letech v manželství mají pocit, že si jejich práce nikdo neváží.

Naše tělo je dokonalý nástroj, který nám ukazuje, pokud něco neděláme tak, jak bychom měli. Jakýkoliv diskomfort, disharmonie či nemoc jsou pro nás signálem, že je třeba změnit cestu, kterou jdeme.

Naše pocity jsou jako kompas. Na naší cestě nás navigují. Když se cítíme spokojení a šťastní, jdeme po vytyčené linii. Jakmile se ozve něco nepříjemného, nesouznění, disharmonie, je třeba něco změnit.

Často dlouho hledáme, která cesta je ta správná. Chceme vidět výsledek, chceme dojít do cíle. A tak stále hledáme, měníme cesty, měníme pohledy na situace, dokud si neuvědomíme, že naším cílem je právě cesta.

Mějte krásný čas,

Jolana
www.spokojeny-zivot.cz

foto: zdroj morguefile.com

Z poradny - nevyrovnaný partner a atopický ekzém

Dobrý den paní Jolano, 

koukala jsem, že máte poradnu zdarma Již dlouho se trápím a nevím,jak z toho všeho ven. Mám přítele, se kterým jsem byla rok, poté se se mnou rozešel,ale když jsem si našla někoho jiného,chtěl mě zpět. Po 9měsících jeho přemlouvání jsem svolila,že to ještě zkusíme a vrátila se k němu (již předtím to neklapalo, protože se mi nevěnoval, byla jsem mu ukradená, žárlil a vlastně se mnou vůbec nedělal žádné aktivity, já pro něho dělala vše). 

Jak už to tak bývá, byl moc milý a pozorný, nosil květiny, vařil, uklízel.. Což se pak změnilo, teď nedělá vůbec nic. Nyní je z něho opět bručoun, člověk, co je sobecký, neváží si toho,co pro něj dělám, saje ze mě energii, nemluví se mnou, nezajímám ho, když přijde domů, sází tipsport a mně se nevěnuje. Nevím, co mám dělat dál. Myslím, že je v jádru hodný člověk, ale nese si ze své rodiny špatné vzorce. Když ho na to upozorním, jsem ta nejhorší a on v sobě žádnou chybu nevidí (je mu 35let). I já si nesu špatné vzorce, potřebuju hodně lásky, která mi zřejmě v dětství chyběla.  Prosím Vás, co mám dělat. 

Mám se mu nějak snažit pomoci? A jak? Nebo mám vztah ukončit a jít dál. Je mi už 30 let a chtěla bych rodinu a někoho, o koho se mohu opřít. Stále si vybírám nevyrovnané partnery, kteří mi lžou a sají ze mě energii. Mám od dětství atopický ekzém a ten se mi vždy s mojí špatnou psychikou velice zhorší. Proto Vás prosím o radu.

Velice Vám děkuji.

Klára

Milá Klárko,

jen vy sama můžete rozhodnout, zda s přítelem zůstanete, nebo vztah ukončíte. Rozhodnutí je vždy vaše. Obě cesty jsou možné a každá z nich sebou nese jiné prožitky. 
Lidé okolo nás jsou naše zrcadla. Pro vás není podstatné to, co váš přítel dělá či nedělá, ale to, jak na to reagujete vy. To, co vám vadí, řešíte u něj, ale ten komu to vadí, jste vy. Zkuste zvážit proč vám jeho chování vadí a co přesně vám na něm vadí. A proč se vy k němu chováte tak, jak se chováte a sklízíte to, co sklízíte. 

V každém vztahu může být rovnováha, pokud jeden z páru dělá příliš, na druhého toho zbývá míň. Ten partner, který je příliš aktivní, tím ve skutečnosti ubírá možnost tomu druhému, aby se podílel stejným dílem. Když to převedu do procent, představte si vztah jako 100%. Vše co se ve vztahu děje, je 100%. Pokud jeden z vás, ve vašem případě vy, dělá 80%, zbývá na druhého jen 20%.

Jak z toho ven? Aby druhým mohl přidat, potřebuje první ubrat. Zkuste sama sobě odpovědět PROČ máte potřebu tolik do vztahu vkládat. Čeho se bojíte? Jaké mínění máte o sobě samé? To, co vám chybí od partnera umíte dát sobě vy sama?

Umíte myslet i na sebe? Věnujete se sama sobě? Myslíte, že myslet na sebe je sobecké?

Člověk by měl umět nejprve dát sám sobě, protože jen vyrovnaný jedinec může rozdávat a sám při tom neutrpět pocit nedostatku. Je v pořádku pečovat o druhé, ale ne na úkor svých vlastních potřeb. Na prvním místě jsou potřeby vaše, pak jsou ostatní.

Jak sama píšete - stále si vybíráte nevyrovnané partnery. Než začnete pomáhat těmto partnerům vyrovnat se, zaměřte se na sebe.  Vyrovnejte samu sebe do ideální polohy.

Atopický ekzém má souvislost s funkcí jater. Psychika s tím velmi úzce souvisí. Pokud se stresujete, oslabujete svůj imunitní systém.

Nejlepší je začít s detoxikací jater, pít nějaký čistící bylinný čaj, detoxikovat játra a až poté posílit imunitní systém třeba echinaceou. Na internetu najdete spoustu návodů, tady je nejlepší řídit se svou vlastní intuicí, ta vám ukáže nejlépe ten nejvhodnější způsob pro vás. Já bych volila čistící čaj z bylinné lékárny, případně kopřivový, vhodné jsou též mladé pampeliškové listy do salátu. Konzumovat  rostliny s hořčiny jako grapefruity, pampelišky, hořké saláty apod. 

Ať se daří,

Jolana Dominguez

www.spokojeny-zivot.cz

foto: zdroj morguefile.com

Bojíte se smrti?

Pokud se bojíte smrti, pak vás mohu uklidnit, že jste na tom podobně jako většina z nás. I já se smrti dlouho bála. Abychom lépe pochopili čeho se vlastně bojíme, musíme na začátek...

Když jsme se narodili, prošli jsme procesem smrti i zrození. Smrti v tom slova smyslu, že jsme ukončili jednu etapu našeho bytí a zrození v tom smyslu, že jsme se přerodili do nové podoby. Představit si náš život před narozením a po narození můžeme na následujícím příkladu - Nacházíte se v jedné místnosti. Otevíráte dveře, vcházíte do druhé místnosti a jakmile jste tam, dveře se zavírají. Jste to stále vy, jen jste popošli o kousek dál, jste teď někde jinde...

Tak nějak vnímám naše bytí já. Jako dítě jsem se rozvzpomínávala na minulé životy, ale protože mluvit o takových věcech vyvolávalo v lidech smíšené pocity a protože o tom nemluvilo mnoho lidí, přijala jsem za své, že si to jen fantazíruju a že bude lepší, abych o tom nemluvila, jinak mě okolí nepřijme.

Vzpomínám si na období, kdy jsem byla ještě hodně malá a nechápala jsem, proč lidé plačou, když říkají, že někdo zemřel. Nechápala jsem tu jejich bolest, nevěděla jsem, co je špatného na tom, že někdo odešel někam jinam. Jak jsem později pochopila - lidé plakali, protože se domnívali, že smrtí člověka končí jeho existence. Domnívali se, že jejich milovaný blízký odešel navždy, nikdy ho už neuvidí, nikdy ho už neuslyší, je pryč, definitivní konec.

Dožadovala jsem se vysvětlení co to vlastně smrt je a dospělí mi to neuměli vysvětlit. Pořád mi říkali, že jsem ještě malá a že to pochopím, až budu větší. A měli pravdu.

Moje pochopení přišlo o nějaký rok později, nevím jestli mi bylo 5 či 6, ale myslím, že jsem ještě nechodila do školy. Byla jsem u babičky na prázdninách. I stalo se, že odešla její kamarádka, zemřela a měla pohřeb. Babička mě tedy vzala s sebou. Pak mám střih a pamatuju si místo, že kousek dál je místnost, kde je rakev s nebožkou a kdo chce, může se na ni jít podívat. Chtěla jsem. Ale nesměla jsem. Když jsem viděla ty lidi jak vychází z oné místnosti a cítila jejich bolest, začala jsem přijímat jejich pravdu o smrti jako o něčem tak hrozném, že se na to dítě ani nemůže jít podívat. 

Před lety jsem měla možnost poznat smrt z jiné perspektivy. Žila jsem v Dominikánské republice, kde je zcela běžné, že když člověk zemře, jeho rodina si ho odveze z nemocnice domů, tam ho umyje, tělo se natře jakousi vonnou emulzí, aby se potlačil pach smrti, tělo se obleče do nejlepších šatů, nebožtíka učešou, prostě dají ho "do gala" a to všechno proto, aby se s ním mohli přijít lidé rozloučit. Je zcela běžné, že s nebožtíkem se loučí nejen jeho úzká rodina, ale i všichni známí, příbuzní z desátého kolena, sousedi, celá vesnice. Čím víc lidí ho znalo a mělo rádo, tím víc lidí se s ním přijde rozloučit. Lidé spolu pobudou, vypijí šálek čaje nebo kávy, sní nějaké občerstvení. Toho všeho jsou přítomny i děti. Od malička jsou v kontaktu s mrtvým člověkem a smrt berou jako běžnou součást života.

V době, kdy jsem tam žila, pro mě bylo nepředstavitelné, že bych se šla na nebožtíka podívat. Měla jsem z něj strach. Nevím přesně z čeho, vždyť mi už nijak nemohl ublížit. Taky nevím nakolik jsou v nás programy z různých hororů a filmů o obživlých mrtvolách, z pohádek a příběhů, které nás mají postrašit, abychom byli "hodní". Myslím, že i to hraje značnou roli v našem strachu. Vše to, co jsme převzali od svých rodičů a ti zase od jejich rodičů. Všechny ty strachy máme na sobě nabalené, obklopují nás a dokud je nezpracujeme, smrti se budeme bát.

Jako děti se smrti nebojíme, to až poté, když v nás rodiče tento strach pěstují sérií hrozeb co všechno by se nám mohlo stát a jejich prožíváním odchodu jejich blízkých vezmeme za své, že smrt je něco tak strašného, ohavného a hrůzostrašného, že se toho máme a musíme celý život bát.

Všichni jednou zemřeme. Tedy - naše fyzická těla. Všichni si jednou přejdeme z jednoho pokoje do druhého a zavřou se za námi dveře. Pokud pochopíme a přijmeme fakt, že smrtí fyzického těla nic nekončí, můžeme se od tohoto strachu oprostit.

Já jsem svůj smír se smrtí prožila před lety, když zemřela moje teta. Měla jsem ji opravdu moc ráda. Když přišel opět okamžik, kdy byla úzká rodina vyzvána, aby se s ní šla rozloučit, chtěla jsem jít taky. Jsem moc ráda, že mi bylo dovoleno vejít a s tetou se rozloučit. Tenkrát, v ten den, kdy jsem položila ruku na její srdce, jsem vnímala, že ona už v tom těle není. Přede mnou ležel pouhý oděv. Vím, že pro mnohé je čtení těchto řádek těžké. I pro mě není jednoduché sdílet mé nejniternější pravdy a strachy s vámi. Dělám to proto, abych vám ukázala, že můžete své životy změnit.

V ten den jsem se vrátila zpět do dětství. Vzpomněla jsem si na tu malou holčičku, která neměla ponětí o smrti a která se chtěla jít podívat na nebožku a nemohla. Trvalo mnoho let, kdy jsem se smrti bála. Zcela zbytečně. Když se zrodíme, jsme tu proto, abychom zažívali, ne abychom se strachovali. Strach nás brzdí v prožívání. Proč se bát něčeho, co stejně jednoho dne přijde? Proč se bát, když stejně nic nemohu ovlivnit? Své životy dostáváme. Jsou to velké dary od našeho Stvořitele. On nám život dá a on rozhodne, kdy přichází čas, abychom přešli o kousek dál. Kdyby nebyla smrt, přestali bychom se vyvíjet. Ustrnuli bychom v jednom bodě. 

Život má mnoho kapitol. Každá kapitola je jeden lidský život. Když končí kapitola, není to špatně. Končí, aby mohla začít další. A když skončí celá kniha, dostáváme dárek. Jsme tak daleko, že už nemusíme přicházet znovu a znovu, abychom se učili, protože už umíme, co jsme se naučit měli a můžeme postoupit dál. Můžeme se vrátit ke Zdroji. Ke Stvořiteli. K Bohu.

Ať už se mnou souhlasíte či nikoliv, mým úmyslem není vnutit vám mou pravdu. Pro mě pochopení, že život smrtí nekončí byl vysvobozením. Pro mě pochopení strachu ze smrti bylo přínosem a jeho zpracování mi přineslo širší úhel vnímání. Nebudu vám lhát, že nepláču když vidím smrt. Ano, moje fyzické tělo pláče, nebrzdím jeho projev a ani necítím potřebu to dělat. Ale tam uvnitř vím, že kdo pláče je mé ego. A tak ho nechávám projevit se. Nebráním mu, ale ani nepřijímám jeho strach. 

Naše Vyšší podstata se smrti nebojí, protože ví, že jsme světelné energetické bytosti. Fyzická těla jsou naším doplňkem pro život na planetě Zemi. Zde tělo potřebujeme, a tak ho dostáváme, a to po dobu vlastní potřeby. Naše fyzická těla nám umožňují fyzické prožívání. To světelná neboli energetická bytost nemá. Oblékáme se do svých těl, abychom mohli zažívat prožívat tento fyzický svět. Abychom mohli jíst, spát, milovat se, rodit se a umírat. Naše světelné tělo je nesmrtelné. Energii nelze zničit, lze ji pouze přetransformovat. Ego ale umírá se smrtí fyzického těla, a proto se snaží v nás vyvolat strach. Čím víc o nás rozhoduje naše vlastní ego, tím větší strach ze smrti máme.

Své strachy můžete zpracovávat. Existuje mnoho technik jak si se svým strachem poradit. Vybírejte tu, která je vám nejbližší, tu kterou cítíte jako tu svoji.

Pro konzultace mne můžete kontaktovat zde, případně se přihlásit na některý z mých seminářů.

Přeji vám krásný a naplněný život,

Jolana
www.spokojeny-zivot.cz

 fotografie: zdroj internet

Ego a jeho nástrahy

Ptáte se na ego. Vnímám, že toto téma vás zajímá a pro některé z vás je trochu záhadou...

Ego máme všichni. Je to "součást" našeho vybavení. Ego má mnoho podob. Dokáže se obléknout za cokoliv a kohokoliv. 

Na jedné straně se mluví o zbavování se ega, na druhé se ho zbavit nemůžeme, dokud tu jsme...protože součástí výbavy pro přežití v hmotném, tedy fyzickém světě, tak jak ho známe, je ega zapotřebí.

Ego máme všichni jen v různých "hladinách". Ego je naše vlastní identita. Je to naše jméno. Moje ego se jmenuje Jolana. V těle, které používám v tomto životě, je moje ego Jolanou. V minulém životě bylo někým jiným a v příštím životě bude opět někým jiným. Ego je jako šaty. Odložíme ho, když ho nepotřebujeme a opět oblékneme, když je ho třeba. Naše duše - naše Božská jiskra, Bůh v nás, naše životní energie, naše energetická těla....(stále mluvím o tom stejném jen s jinými názvy) je něco, co si neseme stále s sebou. Ze života do života. V každém prožitém životě se na naše energetická těla nabalí další energie. Proto je možné si vzpomenout na minulý život (je li to nutné - což ale většinou není). Tato energetická těla (naše duše) je nesmrtelná, tedy přechází po každém ukončeném životě dál.

Energie se nedá zničit, dá se pouze přetvořit. Ego se zničit dá, ego umírá spolu s fyzickým tělem. Právě ego stojí za naším strachem ze smrti, protože ví, že přijde jeho konec. Pokud víme a věříme, že naše energetická těla jdou dál, že pro nás nic nekončí, smrti se nebojíme. Lidé, kteří prodělali klinickou smrt, hovoří o svém zážitku z jiné perspektivy. Odkládají strach ze smrti, protože ví, že pokračují dál.

Když to řeknu hodně zjednodušeně...tak naše ego spolu s fyzickým tělem jsou jako šaty. Teď máme na sobě oblečení. Jsme oblečeni do svého jména. Když oblečení sundáme a odložíme, pro nás už toto oblečení není potřeba, posunuli jsme se dál. To ale neznamená, že už neexistujeme. Když se převlékáme z role do role (přecházíme z jednoho života a narodíme se do druhého), naše duše to vnímá. Na energetické hladině jsme si toho vědomi. Prozatím nepotřebujeme pamatovat si naše "bývalá oblečení", proto jakmile se narodíme, začneme zapomínat kdo jsme a proč jsme přišli. O tom ale teď psát nebudu...

Vybavení pro život máme všichni stejné. Opět bych použila přirovnání...jsme jako počítače. Máme tvar, máme formu. A máme programy. Jsou programy, které už máme uvnitř (to jsou přejatá schémata chování - to, co si neseme z našeho rodu ) a pak jsou programy, které se do nás nahrávají od okamžiku zrození do této formy, kterou jsme právě teď a tady. Čím víc jsme ponořeni do víry, že toto je naše realita, tím víc tomu věříme. Pokud uvěříme, že my jsme pouze tou hmotou, kterou můžeme vidět svýma očima, pak tomu tak je. V takovém případě jsme v moci našeho ega. To právě ego je za každým strachem. Když jsme šťastní a smějeme se, užíváme si přítomný okamžik s přáteli, rodinou, nebo i sami a zažíváme něco velmi příjemného, je to moment, kdy se nám podařilo se z ega vymanit. Ne, že by zmizelo, je stále s námi, ale v ten okamžik nemá otěže.

Čím častěji přebíráme zodpovědnost nad svým životem, čím víc vnímáme, že svůj život si utváříme sami, tím méně síly naše ego má. Zpracování strachů je jedním ze způsobů, jak ego odkládat. My nejsme loutkami v divadle a nemusíme čekat, co se stane. My jsme tvůrci svého života. Pokud jsme v zajetí svého ega, máme strach, jsme loutkami. Loutka nemá svobodnou vůli, loutka může dělat pouze to, co rozhodne ten, který ji drží v rukou.

Každý jsme občas loutkou, ač málokdo si to přizná. Není podstatné rozebírat jak často jí kdo je, jak silné kdo má ego. Jde pouze o uvědomnění. Každé ego má svůj "poločas rozpadu", každý jdeme svým vlastním tempem. Nemusíme se srovnávat, kdo je na cestě dál a kdo teprve začíná. To opravdu není podstatné.

Mým úmyslem je pouze přiblížit vám můj úhel pohledu, to jak vnímám ego já. Nikoho nenutím, aby se mnou souhlasit, každý sám si rozhoduje o tom, čemu chce věřit, co utváří jeho realitu. Já vám pouze předkládám svůj úhel pohledu,  to, jak to vnímám já. Ale nevím, jak to pochopíte vy....Je jedno, co kdo říká, každý člověk to vnímá podle své vlastní úrovně....každý to vnímá podle svých zkušeností, podle svých přejatých schémat chování (to co se v dětství a mládí naučil).

Ego je velmi dobrý učitel. Ego nám ukazuje lekce a udržuje nás stále ve střehu. Když jsme v rovnováze, jsme vyrovnaní, spokojení, užíváme si život v přítomném momentu, pak je ego mimo hru. Tam, kde je rovnováha, pro něj není místo. Je v modu "stand by". Stačí, abychom se něčím nechali vykolejit...a už je tu, aby nám ukázalo, že nejsme v rovnováze.

Už delší dobu jsem cítila touhu zkusit přejít přes žhavé uhlíky. Jednou už jsem málem jela na seminář, ale moje Vyšší Já mě zastavilo.

Nebránila jsem se, jen jsem vnímala, že asi nepřišel ten správný okamžik a pokud to mám absolvovat, tak přijde jindy a jinde....

Po čase se naskytla další příležitost a ta touha to udělat byla opět tu....a takhle se to párkrát opakovalo. Stále častěji jsem nad tím uvažovala a stále víc příležitostí se ukazovalo.

Jak jsem psala už dříve - nejsem člověk, který by chodil často na semináře a kurzy. Jsem samouk. Jdu podle intuice, co vnitřně cítím, že je pro mě dobré, to dělám. Vše si potřebuju odžít "na své kůži". Pokud se to naučit nedokážu, pak to nepotřebuju....

Opět se blíží další přechod žhavého uhlí. Už už jsem se přihlásila a opět...nic. Dnes, když jsem se sprchovala, to přišlo. Opět vize a s ní i vysvětlení....

Konečně jsem pochopila, proč jsem neměla absolvovat přechod přes žhavé uhlí (alespoň ne teď).

Pochopila jsem, že to moje ego mě tlačilo, abych to uskutečnila. To moje ego si potřebovalo dokázat, že to dokáže..

Vnímala jsem tu hru uvnitř své hlavy, kde to mé ego na mě zkoušelo přes pýchu, hrdost a zkusilo i přes strach. NIC.

Tak, jak to vešlo, tak to vyšlo. Jako vlna v moři. Vidíte, že přichází, přijde, projede kolem vás a je pryč.....(příklad se žhavými uhlíky byl pouhým příkladem, není to nic cíleného proti tomuto rituálu, pokud sami cítíte, že to máte absolvovat, pak to je vaše cesta).

Není třeba se snažit nemít ego. To ani není možné. Jak jsem psala - ego je součástí každého člověka, je to součást naší výbavy pro život zde. Ale můžeme rozhodnout, kolik si ho do života vpustíme. Zda mu dáme celé otěže, zda mu je občas půjčíme, nebo zda ho máme "stand by" a jen občas vykoukne, aby nás přezkoušelo, zda jsme v rovnováze....

Mé ego - miluji tě. Děkuji ti. Že jsi. Že mi dovoluješ být vědomá. Žít vědomě. Vnímat moc nad svým životem...

S láskou, Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

fotografie: zdroj internet

Lákadla na duchovní cestě - na co si dát pozor - můj úhel pohledu

Nástrah, které nás na duchovní cestě potkávají, je opravdu mnoho. V dnešní době je přístup k informacím velmi jednoduchý, už nemusíme hledat ty správné knihy, stačí "brouzdat" po internetu a najít nějaké "moudré" informace.
Internet je velmi mocná zbraň. Dá se použít k dobru, ale i ke škodě. Jeho výhody všichni známe - rychle, během krátké chvilky, máme přístup k velkému počtu informací. Nevýhodou je, že některé informace jsou nepravdivé, zkreslené a zavádějící. Proto jediný způsob, jak si být jistý, je opět návrat k nám samým. Pouze naše intuice nám napoví, co je pro nás to nejlepší, která informace je ta "pravá". Jakmile cítíme tlak, strach...tak pryč. Alespoň protentokrát. Informace nemusí být nesprávná, ale v dané situaci není k našemu růstu. Strach zablokuje intuici a těžko se budeme orientovat.

Bůh nás stvořil jako dokonalé bytosti, k obrazu svému. Dal do našich srdcí klíč ke všemu vědění. Ukryl ho tam, kde ho málokdo hledá, a tak všichni lítáme a hledáme všude okolo a zeptat se nás samých nám připadá přinejmenším hloupé. Avšak vše je obsaženo v nás samých. Naše Vyšší Já nás dovede ke všemu. Naše Vyšší Já nás připojí k Vesmírnému internetu....

Na duchovní cestě jsem potkala hodně lákadel. O některých z nich vám povím v tomto blogu, taky vysvětlím, proč v nich vidím "nebezpečí" a proč se jich vyvarovat. Předem podotýkám, že toto není útok na kohokoliv, kdo tyto praktiky používá. Pokud to tak cítíte, pak je to to pravé ořechové pro vás. Pokud ale máte pochybnosti, pak čtěte dál....a ještě malý dodatek - toto je můj úhel pohledu, takto to vidím a vnímám já.

Jako jedno z velkých lákadel pro mě bylo Reiki. Vím, že hodně lidí i z mého okruhu známých a přátel, absolvovalo zasvěcení. Já ne. Ačkoliv články o reiki zněly velmi silně, moje vnitřní nastavení říkalo NE. Tenkrát jsem nevěděla proč, ale protože jsem se naučila poslouchat svou intuici, na žádný kurz jsem se nepřihlásila.
Dnes "vidím", proč jsem tenkrát nechtěla "zkrátit" svou duchovní cestu pomocí Reiki. Někdy to, co vypadá jako "zkratka" je ve skutečnosti slepá ulička a naše cesta se díky ní ještě o kus prodlouží.
 Povím vám to na příkladu, aby to bylo názornější....

Pokud máme elektronický přístroj, který je schopný fungovat při 110 V, můžeme beze strachu a obav pouštět elektrickou energii o tomto výkonu do přístroje. Vše klape, není žádný problém. Takové přístroje se používají například v Americe. Je běžné, že zásuvky tam i v Karibiku jsou pro přístroje na 110 voltů. Tady v ČR máme zásuvky na 220 V. Pokud vezmeme výrobek určený pro český trh, taky funguje bez problému.  Pokud budeme chtít použít americký výrobek v Evropě, tak ho spálíme....Jeho výkon je pouze 110 V. My ho ale můžeme upravit, a to pomocí transformátoru (technici mi snad prominou, jestli to po technické stránce není zcela korektní, používám to pouze pro příklad, pochopení....). Pak můžeme bez obav použít přístroj na 110V v zásuvce na 220V.....Bez transformátoru dojde k poškození výrobku.

Představme si naše vlastní těla. Každé tělo je na jiné hladině vibrací, každé je schopné přijímat a zpracovávat jinou hladinu energie. Každé tělo nejlépe ví, jaký má limit a co může přijímat. Při přirozeném vzestupu, tedy pokud jdeme přirozenou cestou duchovního poznání, naše tělo se postupně upravuje, zvedá svoje vibrace a je schopné přijímat stále "silnější" energii. Pojme vždy jen tolik, kolik je schopné zpracovat. Naše tělo to ví nejlépe, řídí ho naše Vyšší Já. Duchovní cesta je pak naším "transformátorem".

Při zasvěcení Reiki záleží jednak na tom, zda zasvěcení provádí dotyčný proto, aby se hlavně obohatil, nebo zda má zájem pomáhat druhým. Pokud chce opravdu pomáhat, pak pozná, kdo na zasvěcení není připravený. I tak je podle mě zasvěcení zbytečné. Pokud vaše tělo umí přijímat tyto vysoké energie, pak k němu přijdou v okamžiku, kdy bude schopné s nimi pracovat. K čemu je vám vysoká energie, pokud nevíte, jak ji využívat? Kdo ještě nemá dostatečné znalosti, může uškodit sobě i druhým.

Schopnost pracovat s energií Reiki má každý člověk. Je to dar, který k nám přijde v ten správný okamžik. Až jsme připravení, sami se napojíme a již víme, jak energii využívat ku prospěchu sebe i ostatních. Pokud již připravení jsme a zasvěcení podstoupíme, zbytečně nám unikne, že jsme sami svou vlastní pílí došli tak daleko a "výkony" připisujeme na úkor zasvěcení.

Člověk, který na tak silnou energii připravený není a násilím si ji v těle vzbudí, jednak ji neumí zpracovat, druhak si může ublížit na těle, protože tělo není schopno energii pojmout a "přebytek" se někam musí schovat...a tak může vzniknout deformace uvnitř nebo i vně těla. (Vzpomeňme si, že pokud přístroj na 110 V nemá transformátor, tak ho 220V poškodí!)

Dalším bodem v neprospěch Reiki je i to, že s jeho pomocí můžeme zasahovat druhým lidem do života. Můžeme tak činit v dobré víře, i tak pokud nechtě poškodíme druhé lidi, poneseme tento "hřích" na svých bedrech...

Vím, že některým se moje slova líbit nebudou a kdo již Reiki podstoupil, může cítit strach. VŽDY je tu řešení. Zpět se nic vzít nedá, ale vše se děje z nějakého důvodu. Proto nezoufejte a pracujte na sobě dál a zvažujte vše, co budete s Reiki dělat, velmi pečlivě. Zde platí staré přísloví "dvakrát měř a jednou řež".

Dalším lákadlem na duchovní cestě je chtění vědět, co bude až....chtění znát budoucnost. A tak navštěvujeme kartářky, sami zkoušíme výklad karet různého typu, děláme si rozbory dle čísel, postavení hvězd....I k těmto technikám jsem vždy cítila respekt. Viděla jsem jejich potenciál, ale opět mi moje Vyšší Já říkalo NE.

Chtění vědět, co bude v budoucnu, máme od pradávna. Proč? Protože jsme svět vnímali ze 3D. Vnímali jsme minulost, přítomnost a budoucnost, neviděli jsme jednotu. Nechápali jsme, že jsme tvůrci svým osudů. Proto jsme chtěli vědět, co nás v životě ještě potká a zda se tomu můžeme vyhnout. Pokud věříme, že vše, co se děje, se děje z důvodu, ne náhodně, že vše je dokonalé a správné tak, jak se to děje a vše nás obohacuje, pokud se naučíme na každé situaci vidět to pozitivní a naučíme se vnímat jednotu, přestaneme se vnímat jako jedinec se jménem a ucítíme svou Duši, pak pochopíme, že není důvod být zvědavý. Budeme si vychutnávat každý přítomný okamžik, budeme žít přítomností a vědět, že to, jak žije, vytváří naši budoucnost. Budeme dbát na čistotu svých myšlenek, protože chápeme, že to co zasadíme také sklízíme. K čemu je pak potřeba vědět, co budeme sklízet? Přeci když zasadíme rajčata, víme že sklidíme rajčata. Když zasadíme mrkev, víme že sklidíme mrkev. Nepotřebujeme se ptát druhých lidí, co budeme sklízet.

Vědomé žití nám umožňuje tvořit náš vlastní život. Můžeme chodit ke kartářkám, ptát se co nás čeká a nemine....

Povím vám jednu příhodu. Mám přítelkyni, která má ráda tarot. Stále mi říkala o jeho možnostech a kladech a já si uvědomila, že pokud tarot odsuzuji jako "špatné", že se vlastně odděluji. Nechala jsem projít svým tělem toto uvědomnění  a řekla si, že ho tedy vyzkouším a třeba pochopím, proč k němu vnitřně cítím odpor. A tak se i stalo, karty mi byly vyloženy 2x. Nejdřív jsem nevěděla, na co se ptát...Pak jsem se tedy zeptala co mi karty chtějí říct a karty mluvily o manželovi. Další výklad jsem na rady dam, které ho dělaly, dala konkrétní dotaz. Proběhl výklad. Karty byly vyloženy naopak a výsledek byl "negativní". Při výkladu jsem pocítila strach a napětí. Co mi řeknou? Co když je to pravda?Co když se tak stane?
Dnes už chápu, jak se cítí člověk, který jde ke kartářce. Je pln očekávání, v podstatě chce slyšet ale jen dobré zprávy a má strach z těch špatných. Pokud vám řeknou dobré zprávy, jste rádi, pokud ne, žijete pak v obavě, aby se výklad opravdu nestal vaší realitou. Došla jsem k závěru, že o tyto pocity nestojím a pochopila jsem, proč pro mě výklad není vhodný. Vždyť já tvořím mou budoucnost, proč bych se jí měla bát? Stejně každé rozhodnutí, které je třeba udělat, musím rozhodnout já....

Například - půjdu ke kartářce s dotazem, zda se mám rozvést, zda mám koupit pozemek, zda mám změnit práci....a kartářka mi řekne to, co vidí....pak se ale stejně musím rozhodnout já sama....Nebude pro mě pak rozhodnutí ještě těžší? Protože pokud se v budoucnu naskytnou problémy, mohu si myslet, že jsem se tak rozhodla na základě karet a ne na základě své intuice.....a jsme opět tam, kde na začátku....věřme své intuici, pouze naše intuice nás dovede bezpečně "do přístavu".....

Všechna tato "lákadla" na duchovní cestě v nás vyvolávají dojem "zkratky". Chceme se dostat na vyšší duchovní stupeň nějakou zkratkou, rychleji. Ego v nás vyvolává toto chtění. Na duchovní cestě se učíme ego ovládat a chtění přetvořit na přijímání všeho. Ve skutečnosti nás tato lákadla ve vývoji brzdí, protože přirozený duchovní vývoj je ten nejdokonalejší. Pokud máme přímku z bodu A do bodu B.....jaká může být zkratka? Vždyť nejkratší cesta je po přímce...proto jakákoliv zkratka se stává oklikou....Duchovní cesta na první pohled vypadá jako něco, co potřebuje hodně času a energie. Když vám řeknu, že vše, co dnes vím, mě stálo 25 let hledání, bude se vám to zdát jako hodně času. Jenže během těch 25 let jsem prožila spoustu prožitků, které mi žádné knihy nevynahradí. Číst knihy a poslouchat vzdělávací videa aniž bychom to prožívali je nám k ničemu. Teorie bez praxe bude vždy jen teorií.....Duchovní cesta není módní výstřelek, je to způsob života, kdy nás konzumní styl života již neuspokojuje a hledáme něco hlubšího.....

Přeji vám krásný den,

Jolana
www.spokojeny-zivot.cz

fotky: zdroj internet