Proč je důležité vyjadřovat vlastní pocity a potřeby

Pocit frustrace a vnitřní nespokojenosti a nenaplnění není výsadou žen. Tyto pocity zažívají miliony lidí všude ve světe. Dříve jsem se vnímala jako jedinec, který zažívá těžké chvilky. Myslela jsem si, že mé problémy nikdo jiný nechápe, že to, co se mi děje, je svým způsobem nespravedlivé a chtěla jsem to změnit.

Začala jsem hledat jak změnit svou frustraci na pocit uspokojení ze sebe samé, jak mít dobrý pocit z toho, co právě dělám, jak si věřit a jak umět uspokojit své potřeby.

Znáte pocit, že vás nikdo nemá rád, že vás nikdo nechápe, máte pocit, že jste outsider, člověk který nezapadá do žádné kolonky, v každé společnosti jste mimo, protože témata o konzumním způsobu života vám nic neříkají? Vidíte jak druzí dělají něco špatně a chcete jim poradit a místo toho jste za toho špatného vy? Že chcete změnit svět k lepšímu, ale nikdo vám nenaslouchá, všem se to zdá být jedno?  Pokud jste si zodpověděli alespoň na jednu otázku ano, pak víte, jak jsem se cítila.

To všechno jsem jako mávnutím kouzelného proutku změnila. Pochopila jsem totiž princip, na kterém funguji. Pochopila jsem jaký myšlenkový vzorec mě ve starých pocitech udržoval, změnila jsem ho a vytvořila jsem vlastní myšlenkový vzorec, který mi vyhovuje.

Cítit vnitřní naplnění, mít radost sama ze sebe, mít dobrý pocit ze všeho co dělám i když se mi to vždy nepodaří na jedničku - to je moje dnešní realita. Naučila jsem se přeladit.

Pochopila jsem, že vše, co nás obklopuje, vše co tvoří naši vlastní realitu, je neutrální. Každá daná situace nemá předem dáno, zda je "dobrá či špatná", "pozitivní či negativní". Ač to často vypadá, že něco je vyloženě negativní a něco je vyloženě pozitivní, opravdu vše je neutrální. Každý člověk sám udává, jak na něj situace působí, zda ji vnímá pro sebe přínosnou nebo ne.

Zjistila jsem, že je pro mě těžké říkat co chci. Odešla jsem z bývalé práce a chtěla si hledat novou, ale bylo těžké najít práci, která by odpovídala mým požadavkům. Věděla jsem jistě, co už dělat nechci, ale nebyla jsem si jistá, co vlastně dělat chci. Nevěděla jsem na co se zaměřit, kterým směrem jít, co je to správné, co mám dělat.

Je těžké jít za svým cílem, když nevíme, co naším cílem je. Nejprve je potřeba si uvědomit, o co usilujeme. Pak se můžeme vydat tím směrem. 

Když nevíme, co chceme, nejlepší je začít tím, co nás nejvíc baví. Dělat to, co nás těší, baví a naplňuje, co nám pomůže naladit se na vibrační hladinu tvořivosti. Když tvoříme, jsme tvořitelé. Možná hned napoprvé nepoznáte, co vlastně dělat chcete. Je úplně jedno čím začnete. Jakmile děláte, co vás těší a děláte to tak dlouho, dokud vás to těší, sami pocítíte, zda u té činnosti setrváte nebo vás napadne jiná činnost, která vás těší víc. A tak se postupně dostanete až tam, kam jste chtěli - dozvíte se, co chcete.

Vždy jsem si myslela, že jsem otevřená a nemám problém s tím říct, co chci. Moje upřímnost mi bývala vytýkána jako nedostatek. Zvláštní - protože pokud se zeptáte lidí, co jim nejvíce vadí, většina řekne, že lež.
Říct upřímně svůj názor jsem uměla, ale říct, co opravdu chci byl trošku problém. Bála jsem se reakcí svého okolí, bála jsem se zda mě budou přijímat a mít rádi, i když jim řeknu něco, co se jim třeba nebude líbit. A tak jsem si nechávala líbit to, co se mi nelíbilo. A to až do bodu, kdy jsem si uvědomila, že druzí lidé sami nepochopí co chci, že jim to budu muset říct, anebo budu odsouzená celý život žít ve frustraci z toho, že manžel nepozná co mám ráda, že neví jakou květinu mi dát, že ho nenapadne mi nějakou koupit, že si nevzpomene na mé narozeniny, že v práci nikdo neocení mou práci, protože se neumím vychválit a svou práci prezentovat, že děti budou opakovat ty stejné chyby, protože jim neukážu, jak to mají dělat "správně" - tedy přínosně pro ně...

Kdo neumí říct, co má rád, má problém i v sexu. Ten druhý může poznat co se vám líbí, ale taky nemusí. Většinou se řídíme tím, co nám samotným dělá dobře a to pak děláme tomu druhému. Jenže už tady narazíme na první úskalí - muž má jiné potřeby než žena. Muž je energeticky úplně někde jinde. Tak, jako muž neví, jaké to je být ženou, neví žena, jaké to je být mužem. Aby vztah fungoval po všech stránkách, je důležité mít bezbariérovou komunikaci. Možnost říct, co potřebuji, co mám ráda, umět naslouchat potřebám partnera.

Hovor o intimních stránkách sexuálního života bývá pro mnoho lidí ožehavé téma, právě proto, že se bojí vyjádřit upřímně své potřeby. Často se soustředíme na to, co se nám nelíbí, říkáme partnerovi, co dělat nemá, ale už zapomínáme říkat, co dělat má, co se nám líbí. Partner může pak být frustrovaný, protože nabyde pocitu, že nic nedělá dobře.

Řekla jsem STOP všem svým myšlenkovým hrám, které mě udržovaly v pozici chudáka. Začala jsem komunikovat na jiné úrovni - vyjadřuji své potřeby, sdílím své pocity a hlavně - NIC si neberu osobně z toho, co mi říká druhý člověk. Každý vyjadřuje svou realitu, každý má svou vlastní pravdu, protože se na ni dívá svýma očima, očima člověka se specifickými potřebami. Když ve škole zbývá 5 minut do zazvonění konce hodiny, jeden žák může sedět a netrpělivě čekat, kdy zazvoní, aby už byla přestávka, zatímco druhý by chtěl, aby minuty plynuly pomaleji, protože dopisuje písemnou práci. Žena, která nechtěně otěhotněla, vidí své těhotenství jako problém, zatímco žena, která roky usiluje o otěhotnění by byla v sedmém nebi, kdyby jí její těhotenský test ukázal pozitivní výsledek.

Vždy je to jen o úhlu pohledu, nic není takové, jaké se na první pohled zdá.

Nebojte se říct si o to, co potřebujete. Když to neřeknete vy, kdo to udělá za vás? Když to neřeknete teď, tak kdy bude lepší příležitost? Ta správná chvíle je vždy. Vždy můžete změnit své myšlenkové pochody tak, aby vám bylo dobře, abyste byli vnitřně naplnění, uspokojení, šťastní a tvořili si takový život, v jakém vám je nejlíp.

Někdy si zažíváme těžké chvíle, někdy sejdeme z cesty a zažíváme přesně to, co nechceme. I to je správně. Krátká odbočka nás pomůže rychleji nasměrovat zpět na správnou cestu.

Žádná změna nenastane sama od sebe, je potřeba nejprve vědět, co chceme, a pak udělat potřebnou akci - neboli teorie bez praxe bude vždy jen teorií.

Ať se vám hezky tvoří vaše realita a zažíváte přesně to, co potřebujete :)

Jolana
www.spokojeny-zivot.cz

foto: zdroj morguefile.com

Z poradny - Jak může obyčejný člověk žít přítomností?

Dobrý den Jolanko,

děkuji Vám za odpověď:) Napsala jste to velmi pěkně a trefně.

Napadlo mě k té Vaší odpovědi, že vlastně tím jak si člověk začne uvědomovat vše co dělá, začne i lépe absolutně přijímat vše a všechny tak jak je a jsou..:)

Tím.."jak je možné, že někteří lidé to mají automaticky, jako vy..."...jsem myslela, nejen intuici, ale všechno, ty všeobecné "pravdy", o kterých píšete a mluvíte...a já když je čtu a poslouchám, jako byste mi mluvila z duše, ale přesto, to "všechno" nemám v sobě tak automatické, NEŽIJI TO, a ne proto, že bych nechtěla, nejde mi to. 

Také zjišťuji, že lidé jako vy, kteří provozují terapeutickou činnost, web stránky atd., všichni tvrdí, že "uvědomění, pravda, láska..." nevím jak to přesně nazvat, je potkalo ve většině případů jako následek klinické smrti nebo už jako děti na sobě pozorovaly, že se liší od ostatních dětí např. svými " nadpřirozenými " schopnostmi apd. A tak mě z toho přepadá lehký smutek, že nikdo z těch duchovních učitelů není obyčejný člověk, který je naštvaný na celý svět, že chodí do práce, že mu nestačí peníze na měsíc, kterého potkám v tramvaji... nebo jako já nevyspalá někdy vystresovaná matka na MD:)  

Uvedu pár jmen duchovních učitelů jestli znáte : Teal Scott, Thu-Hien, Kateřina Karaimi Motyčková, Miguel Ruiz, Kataryna Lone Mytna, Leila Lee, Ernestina Velechovská atd...- ti všichni zažili to, o čem píšu výše.

Nevím jestli mi teď rozumíte, co přesně mám na mysli??? Jestli obyčejný člověk, smrtelník, chlápek z tramvaje, opravdu může dosáhnout takového stavu jako oni??? Pokud ano JAK?? Když jim to bylo dáno v podstatě jako dar??

Předem Vám děkuji za odpověd.

Přeji Vám krásné dny plné sluníčka i v tomto počasí:) 

S pozdravem

K. F.

PS: Jste úžasná a vaše stránky stejně tak:)

Milá K.,

chápu, co mi chcete říct a odpovím tak, jak to vidím já...

Sama sebe vnímám jako úplně obyčejného člověka. Nemám něco navíc, co jiní nemají. Jsem stejný "model" jako vy. To, jak se vnímám, je odrazem mých minulých životů, mých osobních cest, mých poznání a toho, jak se na svět dívám. To, kde jsem teď, byl postupný proces. Krůček za krůčkem...Uvedu příklad:

Učitel - řekněme třeba na základní škole - má takové znalosti, aby mohl děti, které do školy přijdou, naučit to, co sám ví. Děti, když do školy vstoupí, neumí psát, počítat ani číst, odmocňovat, násobit, dělit, nerozumí fyzice, geometrii, atd...Jakmile děti začnou do školy chodit, každý den mají příležitost naučit se od svých učitelů víc a víc. Stejně, jak se tomu učili i jejich učitelé. I oni byli dětmi, chodili do první třídy, na střední školu a pak na vysokou. Byl to pro ně postupný proces. Během studia "dozrály" k rozhodnutí, že by rádi předali to, co znají, jiným a rozhodnou se vědomě býti učiteli.

A tak začnou svou kariéru. Jejich rukama projde mnoho dětí, ale ne všechny se stanou učiteli, protože ne všechny děti cítí a vnímají, že se mají učiteli stát. Učitel není nadčlověkem, není jiným "modelem" člověka, než ty děti, které se rozhodnou pro jinou kariéru.

Nemohu mluvit za druhé, které jste jmenovala, tedy opět sama za sebe...To, co jsem se naučila, vnímám jako něco, co bych ráda předávala dál. Vše, co znám, jsem si sama prožila a postupně dospěla k rozhodnutí dělat to, co dělám. Vědomě jsem se rozhodla být duchovním učitelem. Je mnoho duchovních učitelů na různých úrovních.

Když se řídíme intuicí, vnímáme hlas svého srdce, které nám ukáže, co je pro nás to nejlepší. Není zapotřebí, abychom byli všichni duchovními učiteli. Prozření může přijít kdykoliv během života, někdo to vnímá už od dětství, jiný později, někdo v jiném životě...Nevíme, kolik životů za sebou kdo z nás má, kolik vědomostí už nabral. Důležité je, že až "dozrajeme", pochopíme.

Není potřeba, abyste od mala cítila, že jste výjimečná, nebo abyste zažila klinickou smrt. I obyčejní lidé mohou být duchovní. Každý nemusí být Picasso, Rembrandt nebo Beethoven či Mozart. Nebo Karel Gott či Lucie Bílá.

Každý sám za sebe má "něco svého", něco co ho dělá šťastným. Kdo dělá to, co ho činí šťastným, užívá si život plnými doušky. Jsou lidé, kteří o duchovnu teoreticky neví nic, ale prakticky ho žijí. Jsou šťastní, milují bezpodmínečně, užívají si život, žijí přítomností, vychutnávají si to, co právě dělají. Nepotřebují hledat teorii. Jsou dál. Aniž by to tušili, jsou víc duchovní než ti, co o duchovnu jen mluví a zůstávají u teorií.

Vše k nám přijde vždy v pravý čas. Tak, jako jste si "přitáhla" web Nové cesty, si přitáhnete vždy to, co v dané období potřebujete.

My lidé jsme jako sad plný jabloní. Některé stromy plodí dřív, jiné později. Jablka dozrávají postupně, až když přijde jejich čas. Být netrpělivý, protože jsem "teprve" tam, kde jsem je stejné, jako kdyby se jablko na sebe zlobilo, že ještě nedozrálo. Až přijde jeho čas, dozraje....stejně jako my všichni :)

Přeji vám krásný čas,

Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

fotky: zdroj internet