Jak v partnerském vztahu porozumět tomu druhému aneb proč mi partner vůbec nerozumí

Vztahy jsou jako stíny, provázejí nás každý den, v každý okamžik a všude. Vztahů se nedá zbavit. Můžeme na chvíli "zhasnout" a nabýt dojmu, že "nejsou". Na chvíli prožít iluzi okamžiku, že vše je dokonalé.

Zkusme si tedy na chvíli zkusit představit, že naše vztahy jsou dokonalé. Druzí se k nám chovají tak, jak si to přejeme. Tedy i my se k druhým chováme tak, jak si přejí oni. Nejsou rozepře, nepochopení, všichni si všech váží. Proč to tak není i v reálném životě?

Velkým nepřítelem vztahů je tvoření si domněnky (představy), že druzí přemýšlí a konají stejně jako my. Je to ten největší omyl vztahů. Jsme rozdílní jako otisky našich prstů. Očekávat, že druhý mě bude chápat jenom proto, že si to přeju, mě povede pouze do stavu, kdy budu litovat samu sebe, že mi druzí nerozumí a utápět se v slzách jak je svět nespravedlivý.

Přicházíme z různých poměrů, z různých rodin. Dokonce i sourozenci stejných rodičů jsou mnohdy zcela rozdílní. Jak fyzicky, tak uvnitř. Děti mívají pocit, že jim rodiče nerozumí a rodiče si zoufají ze svých dětí. Partneři nechápou potřeby druhého. A to jsme jen uvnitř jedné rodiny. Jak lze tedy očekávat, že širší okolí bude chápat co potřebujeme a dávat nám to?

Zkuste si vzít papír a z přední strany napsat seznam všech vlastností, které tvoří ideální vztahy a na zadní stranu napsat všechny ty, které by do ideálních vztahů patřit neměli. A pak se na seznamy podívejte nestranným pohledem a zvažte, které z těch kladných sami aplikujete a kolik z těch "záporných" u sebe vnímáte.

Když se oprostíme od očekávání toho, že druzí by se ke mně měli chovat nějakým způsobem, svět je hned jednodužší. Nemusíme posuzovat chování druhých lidí, ať už vůči nám nebo jiným navzájem. Stačí jen pozorovat.

Abychom mohli zlepšit kvalitu svých vztahů k jiným, nejprve se podívejme na svůj vztah k sobě samým. Když zapracujeme na zlepšení vztahu k sobě, automaticky se začnou zlepšovat i vztahy s druhými.

• Nakolik se máme rádi? Protože pokud chceme, aby nás druzí milovali, umíme milovat sami sebe?
• Umíme se přijímat takoví jací jsme? Bez sebekritiky? Jen vnímat jací jsme bez jakéhokoliv posuzování a hodnocení?
• Oceňujeme to, čeho jsme dokázali? Vnímáme své úspěchy jako lekce, které už umíme a neúspěchy jako učivo, které je jen třeba zlepšit?
• Jsme k sobě shovívaví? Umíme sami nad sebou "přimhouřit oko", když se nám něco nedaří?
• V klidu a rozvážně se umíme nasměrovat na to, co je potřeba a přestat se soustředit na neúspěchy?
• Chováte se k sobě s respektem? Vážíte si sami sebe? Věnujete sami sobě dostatek času a zájmu?
• Nakolik nasloucháte svým potřebám? Co děláte pro to, abyste byli sama se sebou spokojenější? 
• Věnujete se dostatečně tělu a ostatním potřebám? Nakolik umíte pokrýt své vlastní potřeby a co ještě potřebujete od druhých?

Druzí lidé se k nám mohou chovat pouze tak, jak se my dokážeme chovat sami k sobě. Kdo sám sebe ponižuje, nemůže čekat, že ho druzí budou oceňovat. Nejprve z nás musí vyjít to, co bychom chtěli dostat. Když bych to přirovnala k penězům, tak nejprve musíme peníze dávat, abychom je dostávali.

Systém, ve kterém jsme vyrůstali, v nás mohl vyvolat dojem, že nejprve dostanu a pak dám. Když mě druzí budou mít rádi, budu je mít taky ráda. Ten, kdo mě nemá rád, toho taky nebudu mít ráda. Jenže tento systém je postaven na nesprávných základech. Nejde nejprve sklízet a pak sázet.

Když se naučíme porozumět sami sobě, začneme více chápat druhé. Naučíme se být k sobě shovívaví a nebudou nám tolik vadit chyby druhých, protože budeme chápat, že stejně jako my se jen učí to, co ještě tak dobře neumí. K čemu nám pomůže zlobit se na druhé nebo na sebe, že něco neumíme? Vždyť od narození se učíme. Všechno jednou zkoušíme poprvé. Něco je pro nás jednodužší, jiné těžší.

Buďme tedy láskyplní, vstřícní, shovívaví, chápající, plně a bezpodmínečně přijímající sami k sobě. Tím se tato informace "otiskne" do naší energie. Každý z nás neustále vyzařuje do svého okolí svou energii. Právě tím, na jakou vibraci se naladí, určuje, jaká energie se k němu bude vracet.

Cokoliv, co potřebujeme od druhých, ve skutečnosti nedáváme sami sobě. Proto máme potřebu to dostávat od druhých. A když to nedostaneme, zlobíme se na ně. Pokud už se na druhé nechcete zlobit a chcete své vztahy zlepšit a zkvalitnit, zamyslete se nad tím, jaký vztah k nim vedete, co do vztahu dáváte, co už umíte, co se potřebujete naučit a co jen zlepšit.

Nebuďte k sobě příliš přísní, ale buďte důslední. Přílišná přísnost svazuje, ale důslednost napomáhá vývoji.

Naším cílem je stát se plnohodnotnou bytostí. Nebýt na ničem a na nikom závislí. To ale neznamená izolaci od druhých. Ba naopak, všichni spolu tvoříme jeden velký celek. Když jsme celiství, vnímáme, kde celistvost není a pomáháme ji tam vnést. Vyrovnaná matka vytváří příjemné prostředí uvnitř rodiny, harmonický vztah k manželovi a dětem, teplo domova. Lidé v jejím okolí, kteří díky ní mohou prožívat spokojenost, tuto spokojenost šíří dále.

Zkuste si vpomenout, jak se cítíte v přítomnosti někoho, kdo je spokojený a vyrovnaný a jak se cítíte v přítomnosti člověka, který je nespokojený. Ke kterému si chcete přisednout? Kterým z nich chcete být? A proč?

Vše je propojené a spojené. Spokojení lidé vytvářejí spokojené vztahy. A tak - pro někoho paradoxně - odpověď na otázku jak v partnerském vztahu porozumět tomu druhému a proč mi partner nebo druzí nerozumí je skryta v nás samých. Stačí porozumět sami sobě.

V diskuzi pod článek můžete psát své postřehy či dotazy na konkrétní situace, kde si nevíte rady nebo potřebujete "posvítit" na to, kde je problém. Také je možné se přihlásit na semináře, kde se tématu vztahů věnuji.

Přeji vám, aby se vám dařilo být ochotnými naslouchat si vždy, všude a bezpodmínečně.


S láskou Jolana
www.spokojeny-zivot.cz

foto: zdroj morguefile.com

Proč si stále vybíráme "nesprávného" partnera aneb kdy potkám někoho "normálního"?

Jak často slýchám ve svém okolí o případech, kde má někdo velkou smůlu, protože potkává jen ty nesprávné partnery. Ženy, které mají muže, co je ponižují, týrají (fyzicky nebo/i psychicky), zesměšňují, kteří je podvádějí s milenkami, anebo ženy, kterým partneři utíkají, kterým se nedaří najít si někoho na stálo...anebo i naopak muži, kteří řeší takovéto situace se svými partnerkami.

Ptají se, co dělají špatně, kde je ta chyba, že se jim stále děje to stejné dokola. Sotva vyjdou z jednoho těžkého vztahu, jsou v dalším....Ptají se: "Co dělám špatně?"

Abychom mohli nahlédnout pod pokličku, poslouží nám k tomu tento příklad, který se někomu opravdu stal...

Paní přišla s tím, že si stále nemůže najít normálního muže. Každý ji jen využívá. Ona se tak snaží, aby to klapalo, ze začátku je to pěkné, ale po čase se ten muž přestane snažit, na vztahu pracuje jen ona, čím míň toho on dělá, tím víc toho dělá ona. Nikdo to neocení, všichni to, co ona dělá, považují za samozřejmost. Děti jsou už velké, ale ani změna partnera nepomohla. Je to v bledě modrém to stejné... Sama uklízí, on jí nepomůže, ona vaří, pere, žehlí, nakupuje, on si po práci roztáhne noviny a čte si. Ona by potřebovala, aby si s ní povídal, aby se jí věnoval, mluvil s ní, jde jí vlastně jen o tu komunikaci a trochu pomoci v domě, ale nedočká se ničeho. Jediné, co ji drží, jsou zvířata, která mají.
Někdy se pohádají, pak se to na chvilku zlepší, ale za pár dní je to tam, kde to bylo. Ta žena trpí samotou.
Bývalý partner ji využíval finančně, ona táhla z větší části bydlení a jídlo, on jí občas trochu přispěl, ale jí to nestačilo, potřebovala víc, on však své peníze dával svým příbuzným. Ze začátku jí je nabízel, ale ona se styděla si o ně říct a přijímat je, a tak jí je už sám nenabízel. Povídal si s ní, ale finančně na tom byli špatně.

Tak bych mohla psát stále dokola. Ta žena prošla několik vztahů a v každém ji ten partner nějakým způsobem využíval a zneužíval její dobroty, ochoty a lásky.

Když se nám cokoliv děje stále dokola, je to známka toho, že jsme nepochopili lekci. Když žák nepochopí učivo, musí ho stále opakovat, dokud se ho nenaučí. Stejně tak je to s námi se všemi. Díky vztahům se učíme vycházet s druhými. Díky tomu se učíme, kde máme ještě nedostatky.

Někteří lidé mají tendence se litovat, pokud se jim to stejné děje stále do kola. Nevnímají, že si to něčím zapříčiňují sami. Viní z toho svět, Boha, partnera, všechny ostatní. Je snadnější střelit na druhé, než na sebe a přiznat, že si takové věci způsobujeme sami.

Abychom se z matrixu stále se opakujících a naklonovaných situací mohli dostat, potřebujeme si připustit, že si to způsobujeme sami. Způsobujeme si to nevědomým jednáním. Reakcemi a naučenými vzorci chování. Kdysi v dětství jsme odkoukali, jak se rodiče chovali k sobě a k nám a také k druhým a tyto vzorce jsme do sebe nasákli jako houby vodu po dešti, aniž bychom analyzovali, co je pro nás přínosné, a co ne. Naučili jsme se reagovat automaticky, aniž bychom zvážili každou situaci zvlášť.

Moment, kdy připustíme, že jsme si to způsobili sami, nám umožní začít zvažovat, co ve svém životě ještě chceme mít a co ne. Nemusíme si automaticky přivlastňovat vše, co dělali naši rodiče. Můžeme mít vlastní názory.

Pocity jsou jazykem duše. Umožní nám lépe se navázat sami na sebe a začít vědomě zvažovat, které pocity máme, proč, které jsou nám příjemné a ty nepříjemné přetvořit na neutrální a nahradit příjemnými.

Prvním pravidlem je tedy přijetí. Přijetí, že vše, co se nám děje, se nám děje proto, že jsme žili ne-vědomě.
Druhým pravidlem je odpuštění. Odpustíme sami sobě, že jsme chybovali, že jsme žili nevědomě a automaticky. Přestaneme se na sebe zlobit a odpustíme si. Také odpustíme všem těm, co nám ublížili. A proč? Protože v křivdě se nám nežije příjemně. Odpuštění je proces. Nějaký čas to bude trvat, než si odpustíme. Než odpustíme těm ostatním. Stačí, když s tím začneme a budeme na sobě pracovat.
Mnohým se to zdá těžké. Mají pocit, že když by odpustili, znamená to, že by souhlasili se vším tím špatným, co se stalo. Jiným se odpuštění zdá být lehké. Během chvilky řekli, že odpustili. A za pět minut už opět mluví o někom v negativní emoci a barvitě líčí, jaký je ten druhý člověk darebák a co jim všechno udělal.

Odpustit je akt, který musí být upřímný a musí jít od srdce. Jinak neproběhl. Představte si dřez na nádobí plný špinavé vody. Když jen řeknu, že vodu vypouštím, voda nevyteče. Aby odtekla, musím vytáhnout špunt a vyčistit sítko, které je zanesené zbytky jídla. Teprve pak může voda odtékat a dřez se vypustí. Vypuštěný je, až když v něm není žádná voda. My jsme odpustili, až když v nás není žádná zloba.

Vědomé žití přináší do našeho života radost a spokojenost. Samozřejmě můžeme dále žít tak, jak jsme žili doposud. Nemusíme nic měnit, ale kde neproběhne změna, je vše při starém. A tak těm, kteří opravdu chtějí změnit své vztahy, se to podaří, až něco začnou dělat jinak. Ženy, kterým bylo ubližováno, si začnou vážit samy sebe. Ženy, které se bály ozvat, musí začít komunikovat tak, aby partner slyšel, to znamená bez výčitek. Vysvětlit tomu na druhé straně, že to, jak žijeme teď mi nedělá dobře, že tak nejsem šťastná a že potřebuji, aby se to změnilo tak a tak. Když dokážete druhému vše říct, aniž byste na něj útočili výčitkami, snáze porozumí.

Ale co je asi nejdůležitější - je NEČEKAT. Nečekat, že druhý se změní rychleji, než my sami. Nečekat, že to někdo udělá za nás. Nečekat, že se to časem změní samo. Nezmění. Pokud nám něco vadí a my nejsme spokojení, tak ta změna musí vyjít z nás a od nás. Tedy nejprve my se změníme. Pak ta naše změna nastartuje změny v našem okolí.

Žena, která táhne sama celou domácnost a muž ji nepomáhá, se potřebuje naučit věnovat čas také sama sobě, investovat čas do sebe, rozdělit práci mezi ostatní členy rodiny. Nečekat, že je to napadne samotné. Kdo jednou začal lenošit, sám od sebe nevstane. Ale pokud manžel uvidí, že jídlo samo nepřistane na talíři, že je potřeba ten talíř umýt, jídlo nakoupit, navařit, nachystat, pak si začne ženy více vážit. Aby si ale ženy mohl vážit, potřebuje cítit, že si ta žena váží sama sebe! Žena, která samu sebe staví až na poslední místo v rodině, tak ale nečiní. Protože kdyby tak činila, věděla by, že jen žena, která se cítí dobře a je plná síly, může vytvářet příjemný rodinný krb a rozdávat lásku, která se jí bude vracet.

Na závěr zmíním ještě jednu věc - každý vztah tvoří dva. Oba dva se přišli do vztahu učit. Každý do něj vstupuje s tím, co umí i s tím co neumí. Pokud něco neumí, nemá cenu to druhému vyčítat. Je třeba jej motivovat, ukázat mu, jak se to dělá, aby se to mohl naučit. Přicházíme z rodin s rozdílnou výchovou, rozdílným způsobem uvažování a jinými vzorci chování. Každý to měl doma "trochu jinak". Proto je důležité, abychom si své vlastní rodiny nastavili tak, aby to vyhovovalo oběma stranám. A to můžeme docílit pouze vzájemnou láskyplnou komunikací.

Pokud máte konkrétní dotazy, můžete je psát pod článek, přihlášku na semináře získáte zde.

Přeji příjemný čas, s láskou Jola.

www.spokojeny-zivot.cz

Jak se osvobodit od zklamání se z lidí, situací, míst...

Určitě to všichni znáte....někam se těšíte, někdo vám vykreslil nějaké místo, úžasná dovolená, těšíte se, všechno sbaleno a vy přijedete a zažijete zklamání...Nebo se těšíte na nějakou situaci, třeba na setkání s přáteli, plánujete, nemůžete se dočkat a když přijedete, opět zažíváte zklamání....A co třeba partner...seznámíte se, zažíváte nejkrásnější chvíle svého života, ale po čase opět přichází - zklamání. 

Místa nejsou taková, jaká jsme si je představovali, situace nedopadnou tak, jak jsme chtěli a lidé se nechovají tak, jako dřív, nejsou takoví, jaké bysme je chtěli mít....

Zklamání můžeme zažít pouze pokud očekáváme. Pokud pojedeme na nějaké místo a vytvoříme si v mysli "vzor" jak to místo bude vypadat...většinou zažijeme zklamání. Každý člověk vnímá jiným způsobem, má jinou představivost, každý má trošku odlišné nároky, každý hledáme něco jiného...Jeden má rád klid, druhý zase upřednostňuje ruch města, někdo si rád pospí, jiný si raději posedí s přáteli u vínka až do noci...

A co teprve partneři, přátelé, kolegové, známí...nebo třeba i virtuální přátelství nebo seznámení s nějakým člověkem přes psaní po internetu...máme nějakou představu a v reálu pak zažíváme zklamání, při psaném projevu byl ten člověk dokonalý a pak...když ho poznáme, zjišťujeme, že je to přece jen jinak...

To všechno si způsobujeme tím, že očekáváme. Aniž bychom si to plánovali, máme v sobě spuštěné "automatické programy". Fantazie je krásná, ale záleží na tom, jak se používá. Může posloužit dobru, stejně tak vytvoří zklamání. 

Když je venku šero, prší, je zima a většina lidí si stěžuje na počasí, já se usmívám, protože vnímám sluníčko, které většina přes mraky nevidí. Vnímám déšť, který zavlažuje půdu a bez kterého bychom neměli potravu. Vnímám zimu, kdy si příroda potřebuje odpočinout, aby se na jaře opět mohla probrat a rozkvést do krásy. Každé počasí může být krásné, pokud se tak rozhodneme. Na všem můžeme najít nějaké plus. To je příklad toho, jak nám představivost poslouží k dobru.

V dětství jsem prožila jedno obrovské zklamání. Stěhovali jsme se do jiného města. Byt jsem neviděla, znala jsem ho jen z vyprávění. Podle mých nejbližších to bylo krásné místo. Do té doby jsem vyrůstala v krásném místě, v domě se zahradou na malém městě. Milovala jsem to místo. Pak nastal čas změny. Do té doby jsem velkoměsto moc neznala, nevěděla jsem, jak vypadají byty v panelácích, nevěděla jsem, že byt, kam jsme se stěhovali, byl oproti jiným světlý, prostorný, hezký a blízko k přírodě. Pro mě to bylo malé, škaredé, vysoko a příroda daleko...Zažila jsem obrovské zklamání, nový domov se mi vůbec nelíbil, nemohla jsem si zvyknout. To vše jsem zažila proto, že jsem nový byt znala jen z vyprávění druhých, kteří do popisu vnášeli svoje pocity, svoje iluze a své představy. 

Už jako dítě jsem se naučila moc se netěšit, když jsme někam jeli, moc neočekávat, když jsme ve škole psali písemku. Naučila jsem se být lhostejnější, neočekávat tolik výsledek. Protože pokud to nedopadlo tak, jak bych při očekávání chtěla, zklamání by bylo daleko menší. To neznamená, že bych neměla ambice. Jen jsem se naučila věci dělat proto, že jsem chtěla nebo musela. Bez očekávání. Pokud něco udělat chci, tak to udělám. A je mi jedno jaký bude výsledek. Do svého úsilí dám maximum, udělám to jak nejlépe umím. Stejně tak pokud jsem něco udělat "musela". Pokud mi byl dán úkol, naučila jsem se ho "mít ráda", dělat ho s chutí a naplno.

Když děláme to, co děláme, s chutí, láskou a s naplněním, když do své činnosti dáme maximum, nemusíme očekávat. Nemusíme čekat na reakce dalších, na posouzení nakolik se naše činnost líbí druhým. Myslím, že toto je i důvod, proč mě nebaví hry, kde se hraje na vítěze, soutěže o nejkrásnější výtvor, o nejchytřejšího žáka, o cokoliv nej....Pokud má kapacita je dána, abych uměla vařit na dvojku, vědomí, že někdo vaří líp mi na sebevědomí nijak nepřidá. Jediné, co si můžu říkat je, že jsem na tom ještě celkem dobře, protože jsou lidé, kteří to neumí ani na dvojku. Kdybych potřebovala ke svému výkonu názor druhých, motivaci ve formě lepšího výkonu jako umí někdo jiný, kdo vaří na jedničku, pak bych zažívala frustraci, protože nejsem dost dobrá, mé sebevědomí by utrpělo a pokud bych lepšího výkonu opravdu dosáhla, pak opět s obavami co na to řeknou "ti ostatní". 

Jak se tedy můžeme osvobodit od zklamání v životě? Řešení je velice jednoduché a přitom velice obtížné...Naučme se vše co děláme dělat s radostí, dělat sami pro sebe, aniž bychom potřebovali ohodnocení od druhých. Dělat věci z lásky je rozdílné jako dělat věci pro ocenění.

V době, kdy jsem začala vyrábět šperky, jsem byla nadšená. Ze začátku mi to šlo velmi dobře, rychle jsem se učila nové techniky, bavilo mě to, nechtěla jsem dělat nic jiného. O to větší radost byla, když někdo projevil o mé šperky zájem a koupil si je. Na serveru, kde jsem začala prodávat, byla veliká konkurence. Spousta profesionálů, lidí, kteří se výrobou šperků živí, dělají to roky, mají kurzy, spoustu praxe. Já začala vyrábět z nadšení, prostě mě to bavilo. Moje první prodané šperky nebyly zdaleka tak dokonalé, jako spousta dalších, které se neprodaly. Cenou to nebylo, myslím, že moje cena byla v normě, ani příliš levné, ani předražené. Ohodnocená práce, čas a materiál. Tak akorát.....Pak přišel "hlad"....začala jsem vyrábět proto, abych prodala....a ejhle...najednou, když moje technika byla mnohem lepší, měla jsem velký výběr, si mé výrobky kupovalo stále míň lidí....Čím míň lidí si něco koupilo, tím větší zklamání jsem zažívala...

Dnes už to vnímám zcela jinak. Chápu, že v době, kdy jsem začínala, jsem to dělala s láskou, bez očekávání a pro radost. To, že jsem prodala, byl takový bonus. Vysílala jsem do vesmíru lásku a radost a to stejné se mi vracelo. Pak ale došlo k přeladění, začala jsem vysílat očekávání a obavy, zda prodám v tak velké konkurenci a stejné se mi začalo vracet...Už tam nebylo tolik radosti, protože radost byla nahrazena očekáváním.

Toto schéma platí v jakékoliv oblasti, popsala jsem to, co jsem zažila. Je jedno, co děláme. Důležité je s jakým záměrem, s jakým pocitem to děláme. Protože to co vysíláme se nám vrací. Jsme velké energetické magnety. Energie, která z nás vychází, se k nám vrací.

Pokud zažíváte zklamání v životě, zkuste přehodnotit svůj život, zkuste se na něj podívat "jinýma" očima. Proč ta zklamání zažíváte? S jakými pocity jste do procesu vstoupili? Jaké byly vaše záměry?

A teď k partnerům...a "zklamáním z lidí"....Jsem žena, tedy podám svou ženskou stránku...Proč je žena zklamaná z muže? Co od něj očekávala? Každý vyrůstá v jiném prostředí, má v sobě nahrána jiná schémata myšlení. Naši rodiče se chovali různě. Pokud žena očekává od muže nějakou reakci a on ji neudělá, žena zažije zklamání. Žena se pak zlobí na muže. Jenže to zklamání nevyvolal muž, byla to ženina představa o partnerovi. Ona si vytvořila představu o tom, jakého chce mít muže a když je muž jiný, žena zažívá zklamání. Pokud se žena naučí brát svého partnera takového jaký je, nebude ho posuzovat, porovnávat, očekávat, pak nemusí zažít zklamání. 

Pokud muž udělá něco, co se ženě nelíbí nebo neudělá to, co ona by chtěla, aby on udělal, má žena dvě možnosti....může být obětí a může být tvořitelem. Pokud se naštve, bude se cítit ublíženě, zažije zklamání, pak je v roli oběti. Nemá na výběr. Pokud se rozhodne s mužem promluvit a vysvětlit si to, co od něj potřebuje, pak je tvořitelem. Vytváří si svůj život sama. Nepotřebuje očekávat, protože ví, že sama tvoří. Sama si určuje cestu, kterou půjde. Vždy je tu volba, vždy je tu možnost rozhodnutí vědomě přejít jinam, pokud nám stávající situace nevyhovuje.

Zklamání je pocit, který jsme se naučili v dětství. Se zklamáním se nerodíme. Je to schéma, které je hluboko v nás. Zbavit se očekávání je možné soustavnou prací na nás. Vědomým rozhodováním. Vědomým odstraňováním starých nepotřebných programů a vytvářením nových programů. Takových, které nám vyhovují.

V dětství se učíme prožít zklamání, když pod stromečkem nenajdeme ty dárky, které bychom chtěli, nebo když nedoneseme ze školy známky, které by chtěli vidět rodiče...Očekávání plodí zklamání....Kde není očekávání, není zklamání....

Pamatujte...očekávání => zklamání => role oběti
                    láska => radost => role tvořitele

Náš život je takový, jaký si ho uděláme. Jsme tím, čemu věříme.

Přeji vám krásný den,
Jolana
www.spokojeny-zivot.cz

fotografie: zdroj internet
                Jolana D.

O vztazích (nejen) v rodině

Kdo by neřešil v dnešní době vztahy! Slyšíme to ze všech stran, v tomto roce a nejen v něm potřebuje dočistit své vztahy. Ty, které se nás nejvíc dotýkají, jsou vztahy v rodině.

Abychom vztahy mohli pročistit, je třeba si uvědomit, že se nacházíme přesně v té situaci, kterou jsme si svým předchozím jednáním a smýšlením vytvořili. Často tvoříme vztahy na základně naučených, převzatých automatických scénářů. Reagujeme tak, jak jsme se to už v dětství naučili. Vzpomeňme si, jak malé děti imitují rodiče, jak napodobují starší sourozence. Jak malé děti vzhlíží ke svým rodičům. Pro děti jsou rodiče často přímo nadlidští, dokonalí, pro děti jsou jejich rodiče "malí Bohové".

Děti nepochybují o správnosti jednání svých rodičů a automaticky přebírají to, co jim rodiče předkládají. Rodiče často dětem předávají schémata chování automaticky, nezamýšlejí se nad tím, že i "špatné zvyky" děti přetahují, že svým životním postojem a způsobem života předávají dětem to nejzákladnější.

Když mě moje vlastní dítě něčím rozčiluje, zastavím se (v myšlence) a poté přehrávám v hlavě proč mě to rozčiluje. Co z chování mého dítěte ve mě rozehrálo strunu nespokojenosti? Co mi moje vlastní dítě zrcadlí? Druhé vidíme zcela jasně, máme je naproti sobě, často nás to vede k tomu, abychom chování druhých hodnotili a posuzovali. Sami sebe vidíme "v lepším světle", omlouváme své chyby, protože víme, že jsme jednali z neznalosti a zapomínáme, že druzí jsou na tom úplně stejně.

Pokud chceme sami sebe vidět, potřebujeme na to zrcadlo. Tam vidíme naši fyzickou stránku. Naše nitro pak vidíme skrze lidi okolo nás. Nezáleží na tom, co nám říkají, ale na tom, co my při tom cítíme. Co nás rozčiluje, co nás uspokojuje, co se nám líbí a nelíbí. To vše je odraz našeho nitra. Lidé okolo nás nám slouží jako "zrcadla našeho nitra".

Když banánovník vyroste, přijde okamžik, kdy mu začne narůstat obrovský květ. Jak tento květ dorůstá a zraje, opadávají velké okvětní lístky a začínají dorůstat minibanány. Postupně začnou tvořit trsy a plní se a dorůstají do své velikosti. Stále ještě nejsou jedlé, je třeba dát jim čas, aby se "naplnily". Poté se celý trs uřízne a zavěsí se na balkoně naopak, takže ta část která byla dole, je nahoře.

Banány však nezrají všechny současně. Nejdřív uzraje jeden, pak začne uzrávat další a postupně je jich víc a víc zralých a když dojde k "bodu zlomu", zbytek banánů dozrává společně s malým rozmezím několika dnů.

Stejné je to i s námi lidmi. Jsme v různých stádiích vývoje a vždy je to tak správně. Stejně jako banány dozrávají postupně, i my "dozráváme" postupně. Je potřeba "kritické množství lidí", aby došlo k tomu, že "zbytek" společnosti pochopí a přijme nějakou informaci. Vzpomeňme si na historii, kde Země byla placatá. Všeobecná pravda hovořila o placaté Zemi a kdo tvrdil něco jiného, byl považován za blázna.

Naše pravdy se stále přetváří. Je to způsobeno naším vývojem. Vždy jsme schopni přijmout jen určitou část. Jakmile je dostatečné množství stejně smýšlejících lidí, je pravda přijata i zbytkem lidstva.

Včera jsem narazila na toto video, prosím podívejte se na něj, má i české titulky, je krátké a výstižné.

Aby naše vztahy mohly dobře fungovat, je potřeba, abychom všichni začali sami u sebe. Pokud změním své chování, umožním tím, aby se i ke mě mohli lidé chovat jinak. Pokud rodič vidí "chybu" svého dítěte, pak je chyba v něm. Změnou chování rodiče může nastat i změna v chování dítěte, protože jak už jsme si řekli, dítě přebírá vše od rodičů automaticky. Čím menší dítě je, tím snazší a rychlejší je jeho změna. Ani rodiče starších dětí nemusí zoufat, změna nastane vždy, jen to bude trochu déle trvat.

Co je důležité si uvědomit je též svobodná vůle každého člověka. Já jako jedinec mám "právo" vždy měnit jen sama sebe a dávat příklad těm ostatním. Už není ale na mě hodnotit a posuzovat, zda druzí přebírají to, co jim nabízím, protože stejně jako já mám vůli měnit svůj život, mají tuto vůli i ostatní. I oni jsou v určitém stadiu vývoje a kdybych se snažila o změnu jejich charakteru, narušovala bych tím jejich nastavení. Já z vnějšku můžu mít dojem, že vím, co je pro ně nejlepší, ve skutečnosti to ale ví každý člověk sám nejlépe. Každý má v sobě část Boha, každý má přístup k "univerzální pravdě". Pod nánosem starých zlozvyků se nám stává, že ačkoliv se chceme změnit, nejde nám to. Stále se vracíme ke starým zvykům. To proto, že je máme opravdu hluboce zakořeněné.

Vzpomeňme si, že už odmalička nasáváme jako houby "moudra" svých rodičů a učitelů, přebíráme to, co je nám předkládáno jako pravda. Jsou to ale jen postoje a pravdy druhých lidí, to k čemu oni ve svém vývoji došli.

Já jako rodič mohu změnit chování svého dítěte nejlépe tím, že mu budu nejlepším možným příkladem. Pokud má dítě problémy s nadváhou, budu se stravovat zdravě, konzumovat hodně ovoce a zeleniny, sportovat a předávat mu "ten nejlepší program" pro udržení kondice. Pokud ho dítě hned nepřevezme, nevadí. Zapíše se mu to do paměti a jednou se k tomuto programu může navrátit, protože uvidí náš příklad a to, jak jsme v kondici a spokojení.

Pokud má moje dítě problém s ovládáním a je roztěkané, v prvé řadě se potřebuji naučit ovládat já sama, abych mu mohla být příkladem. My rodiče často po dětech chceme něco, čeho sami nejsme schopni. Chceme po dítěti, aby něco dělalo bezchybně, přitom sami bezchybní nejsme. Chceme, aby nebylo zapomnětlivé, ale kolikrát zapomínáme my rodiče? Zde opravdu vždy jdu do hloubky sama u sebe a když se mi "nelíbí" něco na mém dítěti, hledám sama ve svém nitru, kde mu předávám chybné chování.

Dalším "faktorem" je to, co dítěti předáváme vědomě, to co mu říkáme. Tady opět můžeme udělat velký pokrok, pokud si s dítětem sedneme a budeme mu vše trpělivě vysvětlovat. I my bychom chtěli, aby s námi ostatní byli trpěliví a láskyplní.

Velmi podobné je to i v partnerských vztazích. Partner, kterého jsme si k sobě vybrali, není náhodný. Je to člověk, který nám umožňuje zpracovat stránky našeho nitra, které jsme ještě zcela nepřijali. To, co nám zobrazuje, je přesně to, co ještě neumíme. Stejně tak jsme nápomocní my pro druhého. V partnerském soužití dochází k hádkám, kde jeden vyjde jako vítěz a druhý jako poražený. Byl to boj jednoho ega proti druhému, kde jedno ego vyhrává a druhé prohrává. Pro zdravý vztah je důležité pochopit, že jakmile se do diskuze zapojí ega, dojde k boji. Kde je boj, tam je i vítěz a poražený. Pokud chceme mít láskyplný vztah, potřebujeme se naučit řešit naše neshody bez boje.

Podívejme se na stolní hru, třeba "člověče nezlob se". Představme si, že hrajeme dva 10 her a v těch 10 hrách vyhrál náš protihráč. Budeme mít stále chuť hrát znova? Pokud jsme vyhráli přibližně stejněkrát, pak chceme hrát? Když stále vyhráváme, jsme spokojení?

Zde můžeme rozkrýt vše základní o "bojích ve vztahu". Tam, kde je to "půl na půl" je vztah, kde sice dochází k bojům, ale nacházejí se kompromisy. To už je pokrok. Stále ale dochází k bojům.

Ideální vztah, to kam spějeme, je to, že si s druhým budeme moci pohovořit o našich pocitech a názorech bez boje. Jde to. Je třeba to ale často cvičit. A jak na to? Jediná možnost je odstranění ega. Bez předsudků, bez kritiky. Já sdílím svůj názor a přijímám názor druhého člověka jako jeho pravdu. Nekritizuju ji, chápu, že pro něj je to jeho realita, že je to jeho pravda a pokud bych se mu snažila vnutit svůj vlastní názor, bude to ten druhý chápat jako útok a začne se bránit. A tím už začne hra ega proti egu, tedy boj.

Psát o vztazích se dá dlouho, myslím, že to základní jsem sdělila, případné dotazy ráda zodpovím. Napsala jsem jen krátké možnosti, samozřejmě je toho mnohem víc co by stálo za zmínku. To zase někdy příště.

Krásný den a slunce v duši :)

Jolana
www.spokojeny-zivot.cz
fotky: zdroj internet

Jak jsem se dostala k automatické kresbě a k čemu ji využívám....

Ještě donedávna jsem netušila, co vlastně automatická kresba je...
Asi před rokem jsem cítila, že bych se automatickou kresbou měla zabývat. Přitahovala mě. Hledala jsem kurz, který bych absolvovala, abych pochopila, jak se dělá a k čemu je dobrá... Na internetu jsem hledala, co bych potřebovala.... v podstatě jen pastelky alespoň v základních barvách a spoustu bílých papírů...

Jsem člověk mnoha aktivit a pokud svůj záměr nezrealizuju hned, je odsunut do přihrádky "možná někdy jindy". Pokud se jedná o něco, co opravdu vnitřně cítím, že je pro mě důležité, tak se k tomu vrátím...

Automatickou kresbu jsem začala nedávno, v únoru, opět silně pociťovat. Přemýšlela jsem, kde najít ten správný kurz pro mě... aby tam byl opravdu někdo, kdo se to naučil "přímo od Zdroje" a ne nějaký "rádoby odborník"...

Ale pro koho se rozhodnout? Bylo to dilema...
Jednou večer u mě byla známá na konzultaci a hovor se "náhodou" stočil na automatickou kresbu. Vůbec si nepamatuju, co přesně jsem jí říkala...Náš hovor se potom stočil zpět k jejímu problému. Když odcházela, otočila se a "jen tak mimochodem" mi řekla, abych vzala pastelky a papír a začla kreslit. Ať to zkusím. Třeba mi to půjde a nebudu ani žádný kurz potřebovat...

Pár dnů mi ten její názor stále "hlodal" v hlavě...Vlastně - proč ne? Proč to nezkusit? Ale jak budu vědět, co ten nákres znamená? Automatická kresba je většinou tak nejasná....Ona mi tenkrát řekla... ale budeš vědět...

Většinu rozhodnutí ve svém životě dělám intuitivně. I tady zapracovala intuice. Jednoho dne jsem cítila, že mám zkusit automatickou kresbu, že ji pochopím. Tak jsem ji namalovala. A ta kresba ke mě začala promlouvat. Cítila jsem tak nějak vnitřně, co jednotlivé nákresy znamejí.

S každou další kresbou se zlepšuje moje interpretace. Kresba není moje. Já pouze propůjčuju svou ruku. Výběr pastelek i toho, co se bude na papíře dít, jde mimo mě. Moje ruka je pouze prostředníkem k vytvoření díla "někoho jiného". Nevím, kdo je ten, kdo moje kresby maluje. Vím jen to, že ví kde co namalovat a radí mi, jak kresby pochopit.... S automatickou kresbou je to jako s elektřinou - není třeba vědět, jak funguje. Důležité je, že funguje :)

Jsem vděčná mé známé za to, že řekla ve správný čas ta správná slova. Jsem vděčná sama sobě za to, že jsem si dala šanci vyzkoušet sama něco, o čem jsem ani netušila, že bych mohla umět. Jsem vděčná tomu, kdo vede moji ruku a pomáhá mi pochopit, jak fungují energetické pochody v nás.

Hodně už toho chápu, ale stále zůstává hodně k pochopení. Díky automatickým kresbám se mi podařilo rozkrýt nejen přítomnou situaci ve vztazích, ale i to, kam se ubírat v budoucnosti. Je i prostředníkem k pochopení, kde na těle máme fyzické bloky, kterým energetickým místem neprochází energie tak, jak by měla a na co se mám soustředit, abych pomohla mým klientům rozkrýt stávající problémy.

Automatická kresba je úžasný instrument... Je to velký dar, který můžeme využívat ku prospěchu. Pokud máte zájem o vykreslení vašeho vztahu, potřebuji znát vaše jména, příjmení, datum a místa narození, typ vztahu. Pokud znáte hodinu narození, ještě lépe.

Proč potřebuji znát všechny tyto údaje? To proto, že abych mohla automatickou kresbu uskutečnit, napojuji se na energii dané osoby. Při nepřesných údajích se napojím na nesprávnou energii...Jak to funguje už jsem zjistila...Jedna paní mi předala nedostatečné informace, nechtěla prozradit, v jakém typu vztahu je s danou osobou, neznala jsem ani místo narození... Podle roku narození obou žen jsem si vydedukovala, že se jedná o matku a dceru a místo na tchýni jsem se napojila na matku... :) Jsem ráda, že jsem měla možnost tuto zkušenost zažít. Protože teď už vím, jak důležité je vědět přesné údaje... :) Naštěstí maminku jsem popsala prý na 100%, a tak bylo hned jasné, co se vlastně stalo.

Mám své etické zásady, a tak prosím, abyste mě nežádali, zda je vám manžel či manželka nevěrný...Takovéto informace opravdu nesděluji... Pro tento případ mám se svým průvodcem dohodu...aby mi sděloval pouze to, co mohu s klidným svědomím sdělit dál a aby bylo rozkryto jen to, co rozkryto být má...

www.spokojeny-zivot.cz

Ženský kruh - harmonizace ženských energií

Vítám vás na dalším blogu, věnovanému ženským kruhům. Bližší informace o tom, co kruh je a proč je dobré se ho účastnit, naleznete v tomto blogu.

První kruh, který byl zdařilejší, než jsem si vůbec uměla představit, probíhal v Olomouci v krásném Centru Vitality. Bylo to opravdu velmi emotivní.

Další ženský kruh bude probíhat v Brně v Centru Ren Slunce (bývalý Dvojpaprsek). Dnes jsem si byla osobně prostory prohlédnout. Jsou úplně jiné než v Olomouci...To místo je opravdu energeticky velmi zvláštní. Protože jsem do centra dorazila o něco dřív, stála jsem venku před vchodem asi 20 minut a prohlížela si budovy, sochy v horní části... Toto místo je stvořené pro řešení vztahů a harmonizaci ženských energií. Bylo rozhodnuto.

Co nás čeká a nemine...
Bude vytvořen kruh přátelství, podpory, harmonie, sdílení, opory. Je třeba zažehnout plamen ženství a usměrnit mužské energie, které nás obklopovaly na každém kroku. Už od školy nás učily užívat spíš levou hemisféru (mužskou energii). A tak jsme se naučily víc se spoléhat na rozum než na intuici.

Nadešel čas navrátit se k ženství. Je čas dát ženám jejich ženské energie zpět, vysvětlit jim důležitost harmonie mezi ženskou a mužskou energií. Protože jen harmonie energií může vést k harmonii ve vztahu. A žena, která je v harmonii, je přínosem nejen pro svou rodinu, ale i pro celou společnost.

Věnujme samy sobě jedno sobotní dopoledne. V kruhu zažijeme posunování energie od jedné ženy k další. Budeme se též věnovat vztahům, ať manželským nebo v rodině. Ukážeme si, na jak jednoduchých přincipech vztahy fungují a jak ovlivňují vztahy naše zdraví.

Co budeme potřebovat? Předně si vezmeme svoje papuče, pantofle, domácí obuv, která je pro nás pohodlná. Židle jsou k dispozici, ale můžeme sedět i na podlaze. Můžeme si vzít sebou svou karimatku, svíčky, drahé kameny, talismany, pohodlné oblečení, nějakou svačinu a něco k pití. V centru máme možnost uvařit si kávu nebo čaj.

Kdy a kde? Centrum Slunce, Schodová 2, Brno, od 9.00 do 13.00, příspěvek 500 Kč (závazná rezervace proběhne po zaplacení zálohy 250 Kč - rezervace na mailu jola.domin@gmail.com)

Těším se na vás všechny.

www.spokojeny-zivot.cz