Proč si stále vybíráme "nesprávného" partnera aneb kdy potkám někoho "normálního"?

Jak často slýchám ve svém okolí o případech, kde má někdo velkou smůlu, protože potkává jen ty nesprávné partnery. Ženy, které mají muže, co je ponižují, týrají (fyzicky nebo/i psychicky), zesměšňují, kteří je podvádějí s milenkami, anebo ženy, kterým partneři utíkají, kterým se nedaří najít si někoho na stálo...anebo i naopak muži, kteří řeší takovéto situace se svými partnerkami.

Ptají se, co dělají špatně, kde je ta chyba, že se jim stále děje to stejné dokola. Sotva vyjdou z jednoho těžkého vztahu, jsou v dalším....Ptají se: "Co dělám špatně?"

Abychom mohli nahlédnout pod pokličku, poslouží nám k tomu tento příklad, který se někomu opravdu stal...

Paní přišla s tím, že si stále nemůže najít normálního muže. Každý ji jen využívá. Ona se tak snaží, aby to klapalo, ze začátku je to pěkné, ale po čase se ten muž přestane snažit, na vztahu pracuje jen ona, čím míň toho on dělá, tím víc toho dělá ona. Nikdo to neocení, všichni to, co ona dělá, považují za samozřejmost. Děti jsou už velké, ale ani změna partnera nepomohla. Je to v bledě modrém to stejné... Sama uklízí, on jí nepomůže, ona vaří, pere, žehlí, nakupuje, on si po práci roztáhne noviny a čte si. Ona by potřebovala, aby si s ní povídal, aby se jí věnoval, mluvil s ní, jde jí vlastně jen o tu komunikaci a trochu pomoci v domě, ale nedočká se ničeho. Jediné, co ji drží, jsou zvířata, která mají.
Někdy se pohádají, pak se to na chvilku zlepší, ale za pár dní je to tam, kde to bylo. Ta žena trpí samotou.
Bývalý partner ji využíval finančně, ona táhla z větší části bydlení a jídlo, on jí občas trochu přispěl, ale jí to nestačilo, potřebovala víc, on však své peníze dával svým příbuzným. Ze začátku jí je nabízel, ale ona se styděla si o ně říct a přijímat je, a tak jí je už sám nenabízel. Povídal si s ní, ale finančně na tom byli špatně.

Tak bych mohla psát stále dokola. Ta žena prošla několik vztahů a v každém ji ten partner nějakým způsobem využíval a zneužíval její dobroty, ochoty a lásky.

Když se nám cokoliv děje stále dokola, je to známka toho, že jsme nepochopili lekci. Když žák nepochopí učivo, musí ho stále opakovat, dokud se ho nenaučí. Stejně tak je to s námi se všemi. Díky vztahům se učíme vycházet s druhými. Díky tomu se učíme, kde máme ještě nedostatky.

Někteří lidé mají tendence se litovat, pokud se jim to stejné děje stále do kola. Nevnímají, že si to něčím zapříčiňují sami. Viní z toho svět, Boha, partnera, všechny ostatní. Je snadnější střelit na druhé, než na sebe a přiznat, že si takové věci způsobujeme sami.

Abychom se z matrixu stále se opakujících a naklonovaných situací mohli dostat, potřebujeme si připustit, že si to způsobujeme sami. Způsobujeme si to nevědomým jednáním. Reakcemi a naučenými vzorci chování. Kdysi v dětství jsme odkoukali, jak se rodiče chovali k sobě a k nám a také k druhým a tyto vzorce jsme do sebe nasákli jako houby vodu po dešti, aniž bychom analyzovali, co je pro nás přínosné, a co ne. Naučili jsme se reagovat automaticky, aniž bychom zvážili každou situaci zvlášť.

Moment, kdy připustíme, že jsme si to způsobili sami, nám umožní začít zvažovat, co ve svém životě ještě chceme mít a co ne. Nemusíme si automaticky přivlastňovat vše, co dělali naši rodiče. Můžeme mít vlastní názory.

Pocity jsou jazykem duše. Umožní nám lépe se navázat sami na sebe a začít vědomě zvažovat, které pocity máme, proč, které jsou nám příjemné a ty nepříjemné přetvořit na neutrální a nahradit příjemnými.

Prvním pravidlem je tedy přijetí. Přijetí, že vše, co se nám děje, se nám děje proto, že jsme žili ne-vědomě.
Druhým pravidlem je odpuštění. Odpustíme sami sobě, že jsme chybovali, že jsme žili nevědomě a automaticky. Přestaneme se na sebe zlobit a odpustíme si. Také odpustíme všem těm, co nám ublížili. A proč? Protože v křivdě se nám nežije příjemně. Odpuštění je proces. Nějaký čas to bude trvat, než si odpustíme. Než odpustíme těm ostatním. Stačí, když s tím začneme a budeme na sobě pracovat.
Mnohým se to zdá těžké. Mají pocit, že když by odpustili, znamená to, že by souhlasili se vším tím špatným, co se stalo. Jiným se odpuštění zdá být lehké. Během chvilky řekli, že odpustili. A za pět minut už opět mluví o někom v negativní emoci a barvitě líčí, jaký je ten druhý člověk darebák a co jim všechno udělal.

Odpustit je akt, který musí být upřímný a musí jít od srdce. Jinak neproběhl. Představte si dřez na nádobí plný špinavé vody. Když jen řeknu, že vodu vypouštím, voda nevyteče. Aby odtekla, musím vytáhnout špunt a vyčistit sítko, které je zanesené zbytky jídla. Teprve pak může voda odtékat a dřez se vypustí. Vypuštěný je, až když v něm není žádná voda. My jsme odpustili, až když v nás není žádná zloba.

Vědomé žití přináší do našeho života radost a spokojenost. Samozřejmě můžeme dále žít tak, jak jsme žili doposud. Nemusíme nic měnit, ale kde neproběhne změna, je vše při starém. A tak těm, kteří opravdu chtějí změnit své vztahy, se to podaří, až něco začnou dělat jinak. Ženy, kterým bylo ubližováno, si začnou vážit samy sebe. Ženy, které se bály ozvat, musí začít komunikovat tak, aby partner slyšel, to znamená bez výčitek. Vysvětlit tomu na druhé straně, že to, jak žijeme teď mi nedělá dobře, že tak nejsem šťastná a že potřebuji, aby se to změnilo tak a tak. Když dokážete druhému vše říct, aniž byste na něj útočili výčitkami, snáze porozumí.

Ale co je asi nejdůležitější - je NEČEKAT. Nečekat, že druhý se změní rychleji, než my sami. Nečekat, že to někdo udělá za nás. Nečekat, že se to časem změní samo. Nezmění. Pokud nám něco vadí a my nejsme spokojení, tak ta změna musí vyjít z nás a od nás. Tedy nejprve my se změníme. Pak ta naše změna nastartuje změny v našem okolí.

Žena, která táhne sama celou domácnost a muž ji nepomáhá, se potřebuje naučit věnovat čas také sama sobě, investovat čas do sebe, rozdělit práci mezi ostatní členy rodiny. Nečekat, že je to napadne samotné. Kdo jednou začal lenošit, sám od sebe nevstane. Ale pokud manžel uvidí, že jídlo samo nepřistane na talíři, že je potřeba ten talíř umýt, jídlo nakoupit, navařit, nachystat, pak si začne ženy více vážit. Aby si ale ženy mohl vážit, potřebuje cítit, že si ta žena váží sama sebe! Žena, která samu sebe staví až na poslední místo v rodině, tak ale nečiní. Protože kdyby tak činila, věděla by, že jen žena, která se cítí dobře a je plná síly, může vytvářet příjemný rodinný krb a rozdávat lásku, která se jí bude vracet.

Na závěr zmíním ještě jednu věc - každý vztah tvoří dva. Oba dva se přišli do vztahu učit. Každý do něj vstupuje s tím, co umí i s tím co neumí. Pokud něco neumí, nemá cenu to druhému vyčítat. Je třeba jej motivovat, ukázat mu, jak se to dělá, aby se to mohl naučit. Přicházíme z rodin s rozdílnou výchovou, rozdílným způsobem uvažování a jinými vzorci chování. Každý to měl doma "trochu jinak". Proto je důležité, abychom si své vlastní rodiny nastavili tak, aby to vyhovovalo oběma stranám. A to můžeme docílit pouze vzájemnou láskyplnou komunikací.

Pokud máte konkrétní dotazy, můžete je psát pod článek, přihlášku na semináře získáte zde.

Přeji příjemný čas, s láskou Jola.

www.spokojeny-zivot.cz

Jak uskutečnit své sny a plány aneb plujete po proudu nebo proti?

Máme své touhy, svá přání, představy o tom, jak by měl vypadat náš život. Někomu se daří více, jiným méně, uskutečnit to, co žije v našich představách.

Zkuste si alespoň na chvíli představit, že můžete mít cokoliv na světě. Rozum má tendence nám "vysvětlit" na co dosáhneme a co je mimo naše možnosti. Protože se od malička učíme řídit se logikou, rozumem, používat hlavu, můžeme nabýt dojmu, že v životě lze uskutečnit jen to, co nám naše "hlava" dovolí.

Když se od ní alespoň na chvilku odpojíme a dovolíme si alespoň v představách to, co by jinak neprošlo, zjistíme, že většinou nemáme problém představit si krásný velký dům, silné auto, partnera, děti, dovolenou u moře či cokoliv jiného. V momentě, kdy si "pouze" představujeme, dáváme si svobodu a odkládáme omezení. Jaký by byl život, pokud bychom se naučili žít podle svých představ?

Pro realizaci jakýchkoliv představ je třeba:

• propustit přesvědčení, že je možné pouze to, co umím a vím

•  vědět, co chci uskutečnit - uvědomit si, o co mi jde

• oprostit se od očekávání pozitivního výsledku

• přestat soustředit pozornost na to, co nechci

• přijmout, že každý výsledek mne posouvá vpřed

V životě poznáme, zda plaveme proti proudu nebo ne. Pokud jsme zvolili cestu plnou překážek, kde se nic nedaří, věci se jen komplikují, není nám přáno se v dané oblasti prosadit či uskutečnit svůj cíl, je nače si uvědomit, kterým směrem plaveme?

Cesta plná překážek nemusí vždy znamenat, že jdeme proti proudu. Poznáme to tak, že o něco velmi usilujeme proto, že potřebujeme určitý druh uspokojení. Je to cesta, která není vedena srdcem, ale egem. Pokud jdeme cestu srdce - intuice - vnímáme, že to, co máme udělat, je potřeba udělat, pokorně to přijímáme a vydáváme se na cestu, i když víme, že nebude vždy jednoduchá. Cesta ega se pozná tak, že trpíme, pokud nedosahujeme toho, co jsme si vytyčili.

Život nám přináší vše, co potřebujeme. Čím víc se necháme unášet proudem, tím rychleji se dostaneme k tomu, po čem toužíme. Paradoxně čím rychleji nám přestane záležet na výsledku, tím rychleji se tak stane.

A tak, pokud si nejsme jisti, zda se nacházíme ve správné řece - můžeme na chvíli vylézt z řeky, posadit se a jen tak být. Nádech, výdech, klid, relax. Žádné myšlenky, žádné touhy. V takovém stavu plynutí přecházíme do stavu splynutí a podvědomě vnímáme, kam máme jít, kterým směrem plavat...

Jsou dvě cesty - jedna je plná dřiny, utrpení, strádání, nepříjemných pocitů a zklamání. I když plaveme usilovně proti proudu, časem se unavíme a proud nás začne strhávat opačným směrem. Pokud vstoupíme do pokory - to znamená, že přestaneme kopat, zoufat, přijmeme, že to tak má být, o to rychleji si uvědomíme, že jsme jen plavali proti proudu a změníme směr.

Druhá cesta vede po proudu, nejen, že se posouváme vlastním úsilím, ještě nám na cestě pomáhá proud řeky. S minimálním úsilím dosahujeme velkých výsledků.

Učili jsme se, že velkých výsledků docílíme jen velkým úsilím, proto se "plavání proti proudu" stalo zvykem. Momentem, kdy si uvědomíme, že lze vědomě volit, na co zvykneme, lze odstranit ty zvyky z našeho života, které neodpovídají tomu, kdo jsme a kam jdeme a nahradit je zvyky novými.

Tak, jako je to s každým zvykem - je třeba si na něj zvyknout. S čištěním zubů jsme se nenarodili. S umýváním rukou po návštěvě toalety taky ne. V pravé podstatě se rodíme čistí, bez jakýchkoliv zvyků, bez omezení. V dětství jsme ochotni uvěřit "na Ježíška", "na Boha", na upíry, víly, strašidla. Malé děti dokáží uvěřit čemukoliv. To výchova, naše okolí a naše vůle přizpůsobit se nám umožní zvyknout si na něco jako na "normální" a na jiné jako na "špatné a nevhodné".

Uvnitř sebe jsem vždy cítila, že je možné cokoliv pro kohokoliv, ale ne každý touží po tom stejném a ne každý je ochoten udělat to, co je třeba, k dosažení potřebného výsledku. Naučili jsme se říkat, že něco neumíme, jen proto, že jsme to ještě nevyzkoušeli, nikdy nedělali nebo zkusili jen výjimečně. Pro evropana vypadá čínština velmi složitě a většina lidí si neumí představit, že by se někdy mohla čínsky naučit. Ale pro člověka, který se v Číně narodil, nepřicházím vůbec v úvahu si připustit, že by se jazyk nenaučili.

Vždy záleží na tom, co připustíme jako možné. Můžeme vstoupit pouze do těch místností, kde sáhneme na kliku a otevřeme dveře...

Přeji vám ochotu mít pevnou vůli a radost z toho, co děláte :)

Krásný den všem, Jolana
www.spokojeny-zivot.cz

Nástrahy na duchovní cestě

Kdo na sobě začal už pracovat, tak ví, že prvním krokem ke změně je uvědomnění. Jakmile si uvědomíme, že jsme to my, kdo tvoří náš život a že jen my ho můžeme měnit, vykročili jsme na naší cestě směrem vpřed.

Někdo tuto naši cestu ke světlu, k pochopení, k sjednocení, nazývá duchovní cestou, někdo je proti tomuto názvu. Mě se tento název líbí, proto ho používám. Srdce cítí kam jít, duše to vnímá a předá to tělu, které to zrealizuje :)

Když začneme vědomě rozhodovat, co do svého života vpustíme a co ne, dostáváme se do zvláštní synchronicity, do stavu, kdy vše dává víc smysl, všechno na sebe tak nějak podivně navazuje....je až k neuvěření, jak je to naplánované....Člověku se ani nechce věřit, že  Bůh by mohl nějakému jednomu jednotlivci věnovat tolik pozornosti, aby mu nachystal v životě tolik dokonalosti...Cítíme to tak proto, že ještě nevidíme naši plnou jednotu, nevidíme, že jsme součástí jednoho velkého celku a že je třeba věnovat každé jeho součásti stejnou pozornost, protožekaždá jedna malá část je propojena s celkem.

Jak stoupáme stále výš a výš na naší cestě a stále vidíme víc souvislostí, začne se nám naše cesta opravdově líbit. Přicházíme na další úžasné souvislosti, všechno je báječné a my se cítíme stále jistější a jistější. Jak je to vše krásně naplánované, stačí se nechat unášet proudem....dokud se nezačne projevovat ego....Ego poznáme velmi jistě, protože když posloucháme své ego a dáváme mu víc prostoru než by mělo dostat, hned se to projeví....Začneme si myslet, jak jsme úžasní. To je v pořádku do té doby, pokud tuto svou úžasnou stránku přijímáme s pokorou, protože víme, že jsme součástí něčeho mnohem většího, že jsme součástí Božího plánu. Když tohle zapomeneme a začneme se chovat, jednat a cítit jako "vyvolení", "dokonalí", začneme se pyšnit, jak nám to jde a kam už jsme došli a zapomeneme, že jsme byli vedeni.....tak následuje pád.

Velikost pádu je přímo závislá na míře našeho "naparování", na síle, kterou jsme svému egu propůjčili. Ego je úžasnou váhou. Učí nás jak se udržovat v rovnováze. Kdykoliv se vychýlíme....hned je tu ego, aby nám hlásnou troubou oznámilo, že jsme v nerovnováze....Bez ega by to pro nás bylo mnohem těžší...jak bychom věděli, že něco už je mimo pokoru? Jak bychom poznali, že přestáváme vnímat dokonalost vesmírných zákonů a začínáme pyšnět?

Pokud jsme opravdu bystří a stále si udržujeme rovnováhu, všimneme si včas, že se ego projevuje. Jsme stále bystří a v této bystrosti nás udržuje naše pokora....Pokud pokoru neprocítíme dostatečně hluboce, už je tu ego a šup....zkouší naši pokoru :)

Zásady, které dodržujeme na duchovní cestě:

• víra....bez víry by to pro nás nebylo možné. Víra v Boží plán, víra v nás, víra v to, že vše se stane jak má a že vše je dobré tak, jak to přichází
• vděk...bez vděku by to taky nešlo...být vděčný za to, co přichází a za to co přijde, protože věřím, že vše má svůj smysl a že vše je správně tak jak je a bude to pro můj osobní růst
• láska...je to, co nás drží...láska Boha ke mě, láska mě ke všem živým bytostem, pochopení propojení se světem...
• obdiv nad dokonalostí všeho a všech...obdiv nad tím, jak dokonalý a krásný je strom, květina, pták, kočka...obdiv jak dokonalý je člověk....obdiv nad dokonalostí stvořitelova díla a plánu
• děkovat za vše, co k nám přichází, děkovat za každou lekci, která přišla, za každý pád, za vše...to příjemné i to méně příjemné, protože vím, že vše je v můj prospěch 
• soucítit se všemi živými bytostmi, soucítit s naší planetou...ale pozor, nezaměňovat s lítostí...protože ten kdo lituje, již kritizuje...ale kdo soucítí, dokáže se vcítit do pocitů a potřeb druhých ale je stále pozorovatel
• důvěra....v sebe samé...sebe-důvěra, důvěra že co se má stát se i stane a že to bude pro nás přínosem. 

Kritika je něco, co se nám stále plete do cesty, ať víc či míň.... Na míře kritiky poznáme, jak moc už jsme pochopili a co ještě pochopit potřebujeme...Kritika je úžasné měřítko. Dokud stále rozlišujeme mezi dobrým a zlým, pokud jsme stále v dualitě, pak máme potřebuj kritizovat....Jakmile pochopíme, že vše je v určitém stádiu svého vývoje a že je to správně tak, jak to je...jakmile věříme, že to, co se nám děje, je odrazem minulých činů a to jak žijeme teď je naše budoucnost, přestaneme mít potřebu kritizovat kohokoli nebo cokoli. Už nemusíme kritizovat vraha za to, že vraždil, protože chápeme, že on si vraždit zvolil...potřeboval prožít jaké to je vraždit...a přestaneme litovat jeho obět, protože chápeme, že i ona si svým způsobem zvolila být zavražděna, protože ona na jisté úrovni svolila k tomu být prostředníkem těchto pocitů...Byla natolik ušlechtilá, že svolila, že dá příležitost vrahovi k tomu, aby pochopil jaké to je....

Kritizujeme, protože nechápeme jednotu. Nevidíme, že vše je propojené a že někdy potřebujeme zažít to, kým nejsme abychom pochopili, kým jsme...Vše máme obsaženo v sobě...a my rozhodujeme, co je aktivní a co je pasivní...ale vše je v nás. Každý z nás může být vrahem, ale záleží na podmínkách...Proto odsuzováním vraha odsuzujeme i malou část nás samých....

A protože my jsme tvůrci našeho života, mějme na paměti, že to, co si přejeme, to co vyzařujeme, se k nám vrátí...Vrací se něco, co se nám nelíbí? Zvažme, co jsme vyslali....Přijměme to, co přichází bez kritiky a hodnocení. Přijměme vše jako to nejlepší pro nás....Věřme své intuici, důvěřujme sami sobě. Naše srdce nás díky naší důvěře a víře bezpečně dopraví "do přístavu"....

www.spokojeny-zivot.cz