sobota 15. února 2014

Film na víkend - The Encounter - Setkání

Dnes jsem si vzpomněla na tento film. Patří k těm, ke kterým se člověk rád po čase vrátí. Nemusíte být křesťané, abyste vnímali poselství tohoto filmu.

Více o filmu

Uprostřed noční bouřky nachází pět cizinců útočiště v opuštěné restauraci. Arogantní podnikatel (Steve Borden), osamělá svobodná žena (Jaci Velazquez), pár na pokraji rozvodu, a mladá uprchlice. Majitel jim však slouží nejen chlebem. Tento geniální hostitel (Bruce Marchiano) zná všechna jejich tajemství a má odpovědi na všechny problémy - stačí mu věřit. Je to zázračné setkání, které všechny přítomné poznamená.


Zdroj: ČSFD.cz


www.spokojeny-zivot.cz

foto: zdroj interne



pátek 14. února 2014

Z poradny - pozice matky versus partnerky

Dobry den Jolana,
dakujem Vam za Vasu odpoved, ano mate pravdu co pisete, casto chodim na Vasu stranku a ucim sa od Vas.
Zaujalo ma, ze mate partnera z inej kultury, ten moj je tiez z Karibskej oblasti. Chcem sa Vas opytat ako si poradit s tym, ze ludia s touto kulturou su vacsinou naviazani tak silno na svoju povodnu rodinu hlavne matku, ze ako partnerka na takej pozicii nikdy nebudem. Je to smutne a hlavne velmi vycerpavajuce takto bojovat o miesto ktore by malo samozrejme patrit Vam. Mozno o to este tazsie ked zijete daleko od svojho domova a Vas partner je jediny clovek ku ktoremu mate blizko.
Dakujem za cas ktory ste si zobrali na precitanie mojich riadkov.

Dobrý den S.,

o pozici ve vztahu se bojovat nemusí. Vy jdete do vztahu s vaší kulturou, s vašimi očekáváními o vztahu a partner také tak. 
Toto nemá s tím, že máte partnera z Karibiku, nic společného. Podobné problémy mají ženy po celém světě. Je fakt, že v Karibiku mají lidé jiný vztah k matkám, nejen muži. Mají celkově jiný vztah k pojmu a významu rodiny. Rodina je tam to nejdůležitější.
S mým manželem jsme založili vlastní rodinu. Já respektuji, že on má své potřeby a že se liší od mých potřeb. Stejně tak on respektuje ty moje. O to přeci jde - umět se vzájemně přijímat takoví, jací jsme.

Do pozice, o které píšete, se usazujete tím, že věříte že to tak je a chováte se podle toho. Zkuste se zamyslet co přesně vám vadí a proč vám to vadí.  Žádná pozice vám nebude dána samozřejmě. Vy sama rozhodnete o to, jakou pozici máte. Pokud se vám ta nynější nelíbí, můžete to kdykoliv změnit.

Teplo domova vytváří hlavně žena. Milující žena. Aby takovéto teplo mohla vytvářet, potřebuje se mít ráda. Žena si má dopřát i něco pro sebe, aby byla vyrovnaná a mohla udržovat teplo rodinného krbu. Upínání se na jednoho člověka přináší velké zklamání, protože on se nikdy nebude chovat tak, jak vy byste chtěla. Vy se máte jen naučit mít ho ráda takového jaký je a věnovat se svým zálibám. Pokud je ještě nemáte, tak si nějaké najděte. Hledejte to, co vás těší, co vám přináší radost.

Zkuste si se svým přítelem vyjasnit co se vám líbí a co nelíbí. Ale bez zášti, bez výčitek. Řekněte mu co přesně vám vadí a proč vám to vadí. Vadí vám, že nemáte stejnou pozici jako jeho matka? Takovou ani nikdy mít nemáte. Vy jste jeho žena. Nebo máte představu, kterou jste pravděpodobně převzala od svých rodičů o tom, jakou pozici by měla žena mít a nemáte takovou? 

Ať už je to co vás trápí cokoliv - jen vy to můžete změnit. Nikdy není pozdě na změnu, nikdy není pozdě začít. Stačí udělat první krok.

Ano, žít daleko od své domoviny je těžké. Vždy něco ztrácíme ale něco nového získáváme. Můžeme se zaměřit na to, co máme teď a nedívat se zpět a litovat, co jsme ztratili.

Hezký den,
Jolana


foto: zdroj internet

Tip na film nejen na víkend - Jedlá zahrada

Můj dárek pro vás na Valentýna - tip na film, který je mojí srdeční záležitostí. Když jsem jej viděla před víc jak rokem poprvé, neměla jsem o permakultuře tušení. Od té doby jsem shlédla víc filmů a hledala informace o tom, jak jednoduše zahradničit a přitom se zbytečně nenadřít.

Sama prozatím zahradu nemám, pěstuju jen za oknem a na balkoně.

Téma permakultury se mi moc líbí, postupně vložím víc tipů na zajímavé filmy, tak se těšte, sledujte, sdílejte :)



zde video - Alys Fowler - Edible Garden / Jedlá zahrada

www.spokojeny-zivot.cz

foto: zdroj internet



čtvrtek 13. února 2014

Tip na víkend - Cesta do lesa

Ráda bych vás upozornila na zajímavý film, na který jsem narazila dnes. Jmenuje se Cesta do lesa a tentokrát žádné zahraničí, tento film je z ČR.

Film mě příjemně překvapil, ukazuje stránky naší společnosti, které se v jiných filmech moc neukazují. Pokud si film chcete koupit, můžete tak udělat zde.




Hezký nejen víkend,


www.spokojeny-zivot.cz

Foto: zdroj internet

středa 12. února 2014

Bojíte se smrti?

Pokud se bojíte smrti, pak vás mohu uklidnit, že jste na tom podobně jako většina z nás. I já se smrti dlouho bála. Abychom lépe pochopili čeho se vlastně bojíme, musíme na začátek...

Když jsme se narodili, prošli jsme procesem smrti i zrození. Smrti v tom slova smyslu, že jsme ukončili jednu etapu našeho bytí a zrození v tom smyslu, že jsme se přerodili do nové podoby. Představit si náš život před narozením a po narození můžeme na následujícím příkladu - Nacházíte se v jedné místnosti. Otevíráte dveře, vcházíte do druhé místnosti a jakmile jste tam, dveře se zavírají. Jste to stále vy, jen jste popošli o kousek dál, jste teď někde jinde...

Tak nějak vnímám naše bytí já. Jako dítě jsem se rozvzpomínávala na minulé životy, ale protože mluvit o takových věcech vyvolávalo v lidech smíšené pocity a protože o tom nemluvilo mnoho lidí, přijala jsem za své, že si to jen fantazíruju a že bude lepší, abych o tom nemluvila, jinak mě okolí nepřijme.

Vzpomínám si na období, kdy jsem byla ještě hodně malá a nechápala jsem, proč lidé plačou, když říkají, že někdo zemřel. Nechápala jsem tu jejich bolest, nevěděla jsem, co je špatného na tom, že někdo odešel někam jinam. Jak jsem později pochopila - lidé plakali, protože se domnívali, že smrtí člověka končí jeho existence. Domnívali se, že jejich milovaný blízký odešel navždy, nikdy ho už neuvidí, nikdy ho už neuslyší, je pryč, definitivní konec.

Dožadovala jsem se vysvětlení co to vlastně smrt je a dospělí mi to neuměli vysvětlit. Pořád mi říkali, že jsem ještě malá a že to pochopím, až budu větší. A měli pravdu.

Moje pochopení přišlo o nějaký rok později, nevím jestli mi bylo 5 či 6, ale myslím, že jsem ještě nechodila do školy. Byla jsem u babičky na prázdninách. I stalo se, že odešla její kamarádka, zemřela a měla pohřeb. Babička mě tedy vzala s sebou. Pak mám střih a pamatuju si místo, že kousek dál je místnost, kde je rakev s nebožkou a kdo chce, může se na ni jít podívat. Chtěla jsem. Ale nesměla jsem. Když jsem viděla ty lidi jak vychází z oné místnosti a cítila jejich bolest, začala jsem přijímat jejich pravdu o smrti jako o něčem tak hrozném, že se na to dítě ani nemůže jít podívat. 

Před lety jsem měla možnost poznat smrt z jiné perspektivy. Žila jsem v Dominikánské republice, kde je zcela běžné, že když člověk zemře, jeho rodina si ho odveze z nemocnice domů, tam ho umyje, tělo se natře jakousi vonnou emulzí, aby se potlačil pach smrti, tělo se obleče do nejlepších šatů, nebožtíka učešou, prostě dají ho "do gala" a to všechno proto, aby se s ním mohli přijít lidé rozloučit. Je zcela běžné, že s nebožtíkem se loučí nejen jeho úzká rodina, ale i všichni známí, příbuzní z desátého kolena, sousedi, celá vesnice. Čím víc lidí ho znalo a mělo rádo, tím víc lidí se s ním přijde rozloučit. Lidé spolu pobudou, vypijí šálek čaje nebo kávy, sní nějaké občerstvení. Toho všeho jsou přítomny i děti. Od malička jsou v kontaktu s mrtvým člověkem a smrt berou jako běžnou součást života.

V době, kdy jsem tam žila, pro mě bylo nepředstavitelné, že bych se šla na nebožtíka podívat. Měla jsem z něj strach. Nevím přesně z čeho, vždyť mi už nijak nemohl ublížit. Taky nevím nakolik jsou v nás programy z různých hororů a filmů o obživlých mrtvolách, z pohádek a příběhů, které nás mají postrašit, abychom byli "hodní". Myslím, že i to hraje značnou roli v našem strachu. Vše to, co jsme převzali od svých rodičů a ti zase od jejich rodičů. Všechny ty strachy máme na sobě nabalené, obklopují nás a dokud je nezpracujeme, smrti se budeme bát.

Jako děti se smrti nebojíme, to až poté, když v nás rodiče tento strach pěstují sérií hrozeb co všechno by se nám mohlo stát a jejich prožíváním odchodu jejich blízkých vezmeme za své, že smrt je něco tak strašného, ohavného a hrůzostrašného, že se toho máme a musíme celý život bát.

Všichni jednou zemřeme. Tedy - naše fyzická těla. Všichni si jednou přejdeme z jednoho pokoje do druhého a zavřou se za námi dveře. Pokud pochopíme a přijmeme fakt, že smrtí fyzického těla nic nekončí, můžeme se od tohoto strachu oprostit.

Já jsem svůj smír se smrtí prožila před lety, když zemřela moje teta. Měla jsem ji opravdu moc ráda. Když přišel opět okamžik, kdy byla úzká rodina vyzvána, aby se s ní šla rozloučit, chtěla jsem jít taky. Jsem moc ráda, že mi bylo dovoleno vejít a s tetou se rozloučit. Tenkrát, v ten den, kdy jsem položila ruku na její srdce, jsem vnímala, že ona už v tom těle není. Přede mnou ležel pouhý oděv. Vím, že pro mnohé je čtení těchto řádek těžké. I pro mě není jednoduché sdílet mé nejniternější pravdy a strachy s vámi. Dělám to proto, abych vám ukázala, že můžete své životy změnit.

V ten den jsem se vrátila zpět do dětství. Vzpomněla jsem si na tu malou holčičku, která neměla ponětí o smrti a která se chtěla jít podívat na nebožku a nemohla. Trvalo mnoho let, kdy jsem se smrti bála. Zcela zbytečně. Když se zrodíme, jsme tu proto, abychom zažívali, ne abychom se strachovali. Strach nás brzdí v prožívání. Proč se bát něčeho, co stejně jednoho dne přijde? Proč se bát, když stejně nic nemohu ovlivnit? Své životy dostáváme. Jsou to velké dary od našeho Stvořitele. On nám život dá a on rozhodne, kdy přichází čas, abychom přešli o kousek dál. Kdyby nebyla smrt, přestali bychom se vyvíjet. Ustrnuli bychom v jednom bodě. 

Život má mnoho kapitol. Každá kapitola je jeden lidský život. Když končí kapitola, není to špatně. Končí, aby mohla začít další. A když skončí celá kniha, dostáváme dárek. Jsme tak daleko, že už nemusíme přicházet znovu a znovu, abychom se učili, protože už umíme, co jsme se naučit měli a můžeme postoupit dál. Můžeme se vrátit ke Zdroji. Ke Stvořiteli. K Bohu.

Ať už se mnou souhlasíte či nikoliv, mým úmyslem není vnutit vám mou pravdu. Pro mě pochopení, že život smrtí nekončí byl vysvobozením. Pro mě pochopení strachu ze smrti bylo přínosem a jeho zpracování mi přineslo širší úhel vnímání. Nebudu vám lhát, že nepláču když vidím smrt. Ano, moje fyzické tělo pláče, nebrzdím jeho projev a ani necítím potřebu to dělat. Ale tam uvnitř vím, že kdo pláče je mé ego. A tak ho nechávám projevit se. Nebráním mu, ale ani nepřijímám jeho strach. 

Naše Vyšší podstata se smrti nebojí, protože ví, že jsme světelné energetické bytosti. Fyzická těla jsou naším doplňkem pro život na planetě Zemi. Zde tělo potřebujeme, a tak ho dostáváme, a to po dobu vlastní potřeby. Naše fyzická těla nám umožňují fyzické prožívání. To světelná neboli energetická bytost nemá. Oblékáme se do svých těl, abychom mohli zažívat prožívat tento fyzický svět. Abychom mohli jíst, spát, milovat se, rodit se a umírat. Naše světelné tělo je nesmrtelné. Energii nelze zničit, lze ji pouze přetransformovat. Ego ale umírá se smrtí fyzického těla, a proto se snaží v nás vyvolat strach. Čím víc o nás rozhoduje naše vlastní ego, tím větší strach ze smrti máme.

Své strachy můžete zpracovávat. Existuje mnoho technik jak si se svým strachem poradit. Vybírejte tu, která je vám nejbližší, tu kterou cítíte jako tu svoji.

Pro konzultace mne můžete kontaktovat zde, případně se přihlásit na některý z mých seminářů.

Přeji vám krásný a naplněný život,

Jolana
www.spokojeny-zivot.cz



 fotografie: zdroj internet


úterý 11. února 2014

Audio - Jak přijmout své vnitřní dítě


Moji milí čtenáři a posluchači, dnes je tomu přesně rok, co jsem nahrála první audionahrávku, založila web a nazvala jej Nová cesta. Přesně před rokem začala moje cesta k vám.....a ke mě samé. Dovolte mi, abych se s vámi opět podělila o informace, které ke mě přicházejí. Jsem pouhým zprostředkovatelem, lekce, které učím jsou mými vlastními lekcemi a vše, co zde dělám, dělám hlavně proto, že to tak sama cítím, že to tak vnímám a že to přesně takhle potřebuji.
Děkuji vám, že jste se staly mou součástí. Všichni, kdo sem zavítali, sem byli vedeni, stejně jako jsem byla vedena já k vám, protože jsme se navzájem potřebovali.

Na úvod videa malé poděkování a vysvětlení vám všem, po kterém následuje velmi důležitá nahrávka (pro mě důležitá byla).





Mějte se krásně, mějte se báječně, užívejte si život, protože od toho tady jsme:) Máme zažívat, prožívat a užívat si každou vteřinu našich životů.

Na zdraví,
s láskou Jolana





fotografie: zdroje morguefile.com a internet

pátek 7. února 2014

Zdraví jako lék

Zvykli jsme si často mluvit o svých neduzích, o nemocech a všem co s nimi souvisí. Už od malička jsme udržovaní ve strachu z nemoci, která nemá nic jiného na práci, než na nás číhat na každém kroku, aby udeřila, když nebudeme dostatečně pozorní a nebudeme mít všechna očkování. Bojíme se stát v tramvaji vedle člověka, který kašle nebo kýchá, abychom se nenakazili. "Dej pozor, abys něco nechytla" nebo "raději k ní nepůjdu, ještě bych to od ní chytla" a podobné hlášky zná asi každý z nás.

Zkusme se na to podívat z trochu jiné strany. Pozapomeňme na chvíli, že jsme neustále krmeni reklamami na všechny zázračné léky, které nám pomohou od hemeroidů, pastilkám proti pálení žáhy, lékům na prostatu či preventivním vyšetřením rakoviny.

Naše těla jsou dokonalá. Umí se uzdravit z každé nemoci. Jejich naprogramování je dokonalé, vždyť jsou přímo od "Vývojáře". Základním stavem našich těl je zdraví. Je to jejich primární nastavení a kdykoliv se od tohoto primárního nastavení odchýlíme, jediným záměrem našeho těla je navrátit se opět ke zdraví.

Proč to tedy nefunguje? Proč když onemocníme nejsme hned zdraví? Odpověď je jednoduchá. Zapomněli jsme, že to dokážeme. Zapomněli jsme, že základem je zdraví, zapomněli jsme důvěřovat v dokonalost Stvořitele a v to, že se naše těla umí uzdravit sama. Čekáme na zásah zvenčí a tím bereme sami sobě příležitost uzdravit se zevnitř.

Pokud dáme svým tělům důvěru a čas, sami se uzdraví. Z každé rýmy, z každé chřipky a i z každé rakoviny se tělo léčí samo. Iluze, že nás léčí lékař či chemické léky, jsme podlehli proto, že jsme se naučili předávat zodpovědnost za své zdraví druhým. Je to stejné, jako když pilot přepne na autopilota. Dokud řídí pilot sám, ví že má zodpovědnost za každý krok, za každou páčku, ví že může měnit výšku a rychlost. Pokud předá řízení autopilotovi, může sedět a nic nedělat. Ale taky nemůže nic změnit, pokud se mu něco nelíbí. To vše se děje do té doby, než dozrajeme do stavu, kdy už nechceme jet na autopilota, kdy vnímáme, že když řídíme, máme sice zodpovědnost, ale kdykoliv se nám něco nelíbí, můžeme to sami změnit.

 Naše těla se naučila "jen tak sedět a nic nedělat", ale není to jejich prvotním záměrem. To, proč jsme dospěli do stádia, v jakém jako lidstvo jsme, je souhra mnoha okolností. Žili jsme nevědomě, proto jsme nemohli měnit své životy k obrazu svému. Proto jsme měli pocit, že se nám děje nespravedlnost, nebo že jsme DOSTALI nějakou nemoc. Když žijeme vědomě, víme že se děje jen to, co připustíme a pokud máme dostat něco, co nechceme, můžeme to jednoduše nepřijmout. Stačí říct NE, děkuji.

Umění žít vědomě se pěstuje. Nejdřív je zaseto zrníčko, pak klíčí, povyroste a pokud je zaléváno pravidelně a dostatečně, prospívá, roste a je každým dnem větší a silnější. Pokud občas pozapomeneme zalít, hned vidíme na rostlince, že jí chybí vláha. Pokud se naučíme nahlížet sami na sebe tímto způsobem, stane se pro nás běžnou praxí rozpoznat nemoc již v začátku, ve chvíli kdy stačí "zalít vodou" a kytička je po chvilce opět plná energie.

Semínko nepotřebuje, aby mu někdo "zvenčí" řekl co z něj vyroste, kdy má růst, jak bude rostlina velká, kdy bude plodit a kdy uschne. Semínko má celý program v sobě již od prvopočátku. V malém semínku je celý velký strom. Vše je již prvotně naprogramováno a je to dokonalé takové, jaké to je.
 
Je jednoduché čekat pomoc zvenčí, čekat že zdraví přijde samo a my pro to nebudeme muset nic udělat. Volba je na každém z nás.Kdo chce, může čekat. Ale kdo už čekat nechce, může začít sám na sobě pracovat. Protože jen to, co získáme svou vlastní pílí umíme ocenit a kdykoliv opětovně použít. Kdo čeká na pomoc zvenčí, je odkázán na druhé. Kdo hledá pomoc sám v sobě a naučí se krok za krokem jak si své zdraví udržovat, může svou znalost použít kdykoliv znovu. Buď sám pro sebe nebo pro pomoc druhým.

Není stejné dostat pecen chleba nebo umět chleba upéct, vědět z jakého je zrna, jak zrno získat, zasadit, pěstovat a sklidit.


Jolana Dominguez



fotografie: morguefile.com

I negativní situaci lze přetavit ve prospěch

Kdyby vám před covidem někdo řekl, že přijde doba, kdy bude zakázáno volně dýchat, jít si pro rohlíky bez respirátoru nebo se volně projít t...