Zvykli jsme si často mluvit o svých neduzích, o nemocech a všem co s nimi souvisí. Už od malička jsme udržovaní ve strachu z nemoci, která nemá nic jiného na práci, než na nás číhat na každém kroku, aby udeřila, když nebudeme dostatečně pozorní a nebudeme mít všechna očkování. Bojíme se stát v tramvaji vedle člověka, který kašle nebo kýchá, abychom se nenakazili. "Dej pozor, abys něco nechytla" nebo "raději k ní nepůjdu, ještě bych to od ní chytla" a podobné hlášky zná asi každý z nás.
Zkusme se na to podívat z trochu jiné strany. Pozapomeňme na chvíli, že jsme neustále krmeni reklamami na všechny zázračné léky, které nám pomohou od hemeroidů, pastilkám proti pálení žáhy, lékům na prostatu či preventivním vyšetřením rakoviny.
Naše těla jsou dokonalá. Umí se uzdravit z každé nemoci. Jejich naprogramování je dokonalé, vždyť jsou přímo od "Vývojáře". Základním stavem našich těl je zdraví. Je to jejich primární nastavení a kdykoliv se od tohoto primárního nastavení odchýlíme, jediným záměrem našeho těla je navrátit se opět ke zdraví.
Proč to tedy nefunguje? Proč když onemocníme nejsme hned zdraví? Odpověď je jednoduchá. Zapomněli jsme, že to dokážeme. Zapomněli jsme, že základem je zdraví, zapomněli jsme důvěřovat v dokonalost Stvořitele a v to, že se naše těla umí uzdravit sama. Čekáme na zásah zvenčí a tím bereme sami sobě příležitost uzdravit se zevnitř.
Pokud dáme svým tělům důvěru a čas, sami se uzdraví. Z každé rýmy, z každé chřipky a i z každé rakoviny se tělo léčí samo. Iluze, že nás léčí lékař či chemické léky, jsme podlehli proto, že jsme se naučili předávat zodpovědnost za své zdraví druhým. Je to stejné, jako když pilot přepne na autopilota. Dokud řídí pilot sám, ví že má zodpovědnost za každý krok, za každou páčku, ví že může měnit výšku a rychlost. Pokud předá řízení autopilotovi, může sedět a nic nedělat. Ale taky nemůže nic změnit, pokud se mu něco nelíbí. To vše se děje do té doby, než dozrajeme do stavu, kdy už nechceme jet na autopilota, kdy vnímáme, že když řídíme, máme sice zodpovědnost, ale kdykoliv se nám něco nelíbí, můžeme to sami změnit.
Naše těla se naučila "jen tak sedět a nic nedělat", ale není to jejich prvotním záměrem. To, proč jsme dospěli do stádia, v jakém jako lidstvo jsme, je souhra mnoha okolností. Žili jsme nevědomě, proto jsme nemohli měnit své životy k obrazu svému. Proto jsme měli pocit, že se nám děje nespravedlnost, nebo že jsme DOSTALI nějakou nemoc. Když žijeme vědomě, víme že se děje jen to, co připustíme a pokud máme dostat něco, co nechceme, můžeme to jednoduše nepřijmout. Stačí říct NE, děkuji.
Umění žít vědomě se pěstuje. Nejdřív je zaseto zrníčko, pak klíčí, povyroste a pokud je zaléváno pravidelně a dostatečně, prospívá, roste a je každým dnem větší a silnější. Pokud občas pozapomeneme zalít, hned vidíme na rostlince, že jí chybí vláha. Pokud se naučíme nahlížet sami na sebe tímto způsobem, stane se pro nás běžnou praxí rozpoznat nemoc již v začátku, ve chvíli kdy stačí "zalít vodou" a kytička je po chvilce opět plná energie.
Semínko nepotřebuje, aby mu někdo "zvenčí" řekl co z něj vyroste, kdy má růst, jak bude rostlina velká, kdy bude plodit a kdy uschne. Semínko má celý program v sobě již od prvopočátku. V malém semínku je celý velký strom. Vše je již prvotně naprogramováno a je to dokonalé takové, jaké to je.
Je jednoduché čekat pomoc zvenčí, čekat že zdraví přijde samo a my pro to nebudeme muset nic udělat. Volba je na každém z nás.Kdo chce, může čekat. Ale kdo už čekat nechce, může začít sám na sobě pracovat. Protože jen to, co získáme svou vlastní pílí umíme ocenit a kdykoliv opětovně použít. Kdo čeká na pomoc zvenčí, je odkázán na druhé. Kdo hledá pomoc sám v sobě a naučí se krok za krokem jak si své zdraví udržovat, může svou znalost použít kdykoliv znovu. Buď sám pro sebe nebo pro pomoc druhým.
Není stejné dostat pecen chleba nebo umět chleba upéct, vědět z jakého je zrna, jak zrno získat, zasadit, pěstovat a sklidit.
Jolana Dominguez
fotografie: morguefile.com
