Přijetí je základem všeho

Přijetí je základem všeho. 

Přijetí je láska.

Když přijímáš, stáváš se celkem.
Když odporuješ, odděluješ se.

Také se to dá nahradit slovy pozitivní a negativní. Co je pozitivní, je sjednocující, co je negativní je oddělující. Lidé si často při slově negativní vybaví něco, co znamená, že to je špatně. Tak to ale není, to rozlišení slouží pouze k tomu, aby bylo jasné, jaký "náboj" tam je.

Přeprogramování myšlenek v podstatě probíhá na bázi přijímání, protože jen to, co vlastníme, můžeme změnit. Pokud vnímáme, že to, co se nám děje, je výsledkem náhod, chování druhých lidí, že je důsledkem činnosti druhých lidí, tak vnímáme sebe jako oběť, která je dána napospas chování a myšlení druhých. V takovém světe se myšlenky ovládají těžko. Když přijmeš, že vše, co se děje, je výsledek tvých myšlenek a tvého jednání (to bývá ta nejtěžší část, nějtěžší pro naše ego), pak si uvědomuješ že vše, co se ti děje, sis svým způsobem způsobila, přitáhla sis to svým myšlením (a to může být právě díky nevědomému myšlení).
Začneš nacházet myšlenky, se kterými se neztotožňuješ a začneš je pouštět (odpouštět si) a nahrazuješ je pozitivní, tedy sjednocující vazbou.

V každé situaci je volba. I když to někdy vypadá černě a máme pocit, že se nám děje bezpráví, vždy můžeme najít cestu ven. Jen ji potřebujeme začít hledat.
U mě například byla spousta lítostí. Bylo mi líto, že můj tatínek umřel. Bylo mi líto, že jsem nevystudovala vysokou školu. Taky mi bylo líto, že jsem nikdy nedokázala zhubnout a být štíhlá. Bylo mi líto, že nemám dost peněz, abych mohla mít to, po čem toužím.

Ve skutečnosti to všechno byly projevy ega. Ego potřebuje vlastnit. Duši je jedno, jestli mám dům nebo tatínka na živu. Duše se raduje z každé přítomné chvíle - jako malé dítě. Teď si hraje, raduje se. Teď jí, raduje se. Jde se houpat, raduje se. Nelituje, že už nedělá to, co dělalo před chvílí...

.....psáno jako dodatek k reakci na článek...

www.spokojeny-zivot.cz

 

Nepotřebuješ důvěru, nepotřebuješ hojnost, nepořebuješ víru!

PAMATUJ!

Nemusíš se učit důvěře. Nemusíš se učit důvěřovat. Ty už umíš důvěřovat dokonale. 100% tvého času důvěřuješ. Vždy, všude, za každých okolností důvěřuješ, že něco je pravda. Tvým problémem není, že by ses měl naučit důvěřovat. Problém je čemu důvěřuješ, čemu věříš. V tom je rozdíl.

Nepotřebuješ důvěru, nepotřebuješ hojnost, nepořebuješ víru! 

Ty už důvěřuješ dostatečně, nakolik budeš kdy potřebovat. Tvá víra už je dostatečně silná, nakolik potřebuješ. Tvoje důvěra už je natolik dostatečná, nakolik budeš kdy potřebovat.

Tvůj problém není v tom, že by ses měl učit hojnosti, že se máš naučit důvěřovat a věřit, tvým záměrem je přestat věřit v nedostatek. Přestaň důvěřovat v nedostatek. Přestaň mít hojnost nedostatku! Protože to je to, co máš. Protože ty nemůžeš postrádat hojnost, ty můžeš pouze mít hojnost nedostatku. VŽDY MÁŠ HOJNOST!

Zaměř se na to, co opravdu chceš, ne na to, co nechceš. Protože to, na co se zaměříš, se stane tvou realitou.

Když se zaměříš na to, že nevíš co máš dělat, budeš mít hojnost nevědění co máš dělat. Zastav to! Změň směr svých myšlenek. Zaměř se na to, co dělat chceš. Vždy víš, co opravdu chceš dělat. Dovoluješ si to ale? Dovolíš si dělat to, co chceš dělat? Proč věříš tomu, že to, co bys chtěl dělat, dělat nemůžeš? Co tě udržuje ve vibraci "nemůžu"?


Jolana Dominguez
www.spokojeny-zivot.cz¨

(část je volný překlad některých myšlenek z videa Bashar - Time maschine)
foto: morguefile.com

O vztazích (nejen) v rodině

Kdo by neřešil v dnešní době vztahy! Slyšíme to ze všech stran, v tomto roce a nejen v něm potřebuje dočistit své vztahy. Ty, které se nás nejvíc dotýkají, jsou vztahy v rodině.

Abychom vztahy mohli pročistit, je třeba si uvědomit, že se nacházíme přesně v té situaci, kterou jsme si svým předchozím jednáním a smýšlením vytvořili. Často tvoříme vztahy na základně naučených, převzatých automatických scénářů. Reagujeme tak, jak jsme se to už v dětství naučili. Vzpomeňme si, jak malé děti imitují rodiče, jak napodobují starší sourozence. Jak malé děti vzhlíží ke svým rodičům. Pro děti jsou rodiče často přímo nadlidští, dokonalí, pro děti jsou jejich rodiče "malí Bohové".

Děti nepochybují o správnosti jednání svých rodičů a automaticky přebírají to, co jim rodiče předkládají. Rodiče často dětem předávají schémata chování automaticky, nezamýšlejí se nad tím, že i "špatné zvyky" děti přetahují, že svým životním postojem a způsobem života předávají dětem to nejzákladnější.

Když mě moje vlastní dítě něčím rozčiluje, zastavím se (v myšlence) a poté přehrávám v hlavě proč mě to rozčiluje. Co z chování mého dítěte ve mě rozehrálo strunu nespokojenosti? Co mi moje vlastní dítě zrcadlí? Druhé vidíme zcela jasně, máme je naproti sobě, často nás to vede k tomu, abychom chování druhých hodnotili a posuzovali. Sami sebe vidíme "v lepším světle", omlouváme své chyby, protože víme, že jsme jednali z neznalosti a zapomínáme, že druzí jsou na tom úplně stejně.

Pokud chceme sami sebe vidět, potřebujeme na to zrcadlo. Tam vidíme naši fyzickou stránku. Naše nitro pak vidíme skrze lidi okolo nás. Nezáleží na tom, co nám říkají, ale na tom, co my při tom cítíme. Co nás rozčiluje, co nás uspokojuje, co se nám líbí a nelíbí. To vše je odraz našeho nitra. Lidé okolo nás nám slouží jako "zrcadla našeho nitra".

Když banánovník vyroste, přijde okamžik, kdy mu začne narůstat obrovský květ. Jak tento květ dorůstá a zraje, opadávají velké okvětní lístky a začínají dorůstat minibanány. Postupně začnou tvořit trsy a plní se a dorůstají do své velikosti. Stále ještě nejsou jedlé, je třeba dát jim čas, aby se "naplnily". Poté se celý trs uřízne a zavěsí se na balkoně naopak, takže ta část která byla dole, je nahoře.

Banány však nezrají všechny současně. Nejdřív uzraje jeden, pak začne uzrávat další a postupně je jich víc a víc zralých a když dojde k "bodu zlomu", zbytek banánů dozrává společně s malým rozmezím několika dnů.

Stejné je to i s námi lidmi. Jsme v různých stádiích vývoje a vždy je to tak správně. Stejně jako banány dozrávají postupně, i my "dozráváme" postupně. Je potřeba "kritické množství lidí", aby došlo k tomu, že "zbytek" společnosti pochopí a přijme nějakou informaci. Vzpomeňme si na historii, kde Země byla placatá. Všeobecná pravda hovořila o placaté Zemi a kdo tvrdil něco jiného, byl považován za blázna.

Naše pravdy se stále přetváří. Je to způsobeno naším vývojem. Vždy jsme schopni přijmout jen určitou část. Jakmile je dostatečné množství stejně smýšlejících lidí, je pravda přijata i zbytkem lidstva.

Včera jsem narazila na toto video, prosím podívejte se na něj, má i české titulky, je krátké a výstižné.

Aby naše vztahy mohly dobře fungovat, je potřeba, abychom všichni začali sami u sebe. Pokud změním své chování, umožním tím, aby se i ke mě mohli lidé chovat jinak. Pokud rodič vidí "chybu" svého dítěte, pak je chyba v něm. Změnou chování rodiče může nastat i změna v chování dítěte, protože jak už jsme si řekli, dítě přebírá vše od rodičů automaticky. Čím menší dítě je, tím snazší a rychlejší je jeho změna. Ani rodiče starších dětí nemusí zoufat, změna nastane vždy, jen to bude trochu déle trvat.

Co je důležité si uvědomit je též svobodná vůle každého člověka. Já jako jedinec mám "právo" vždy měnit jen sama sebe a dávat příklad těm ostatním. Už není ale na mě hodnotit a posuzovat, zda druzí přebírají to, co jim nabízím, protože stejně jako já mám vůli měnit svůj život, mají tuto vůli i ostatní. I oni jsou v určitém stadiu vývoje a kdybych se snažila o změnu jejich charakteru, narušovala bych tím jejich nastavení. Já z vnějšku můžu mít dojem, že vím, co je pro ně nejlepší, ve skutečnosti to ale ví každý člověk sám nejlépe. Každý má v sobě část Boha, každý má přístup k "univerzální pravdě". Pod nánosem starých zlozvyků se nám stává, že ačkoliv se chceme změnit, nejde nám to. Stále se vracíme ke starým zvykům. To proto, že je máme opravdu hluboce zakořeněné.

Vzpomeňme si, že už odmalička nasáváme jako houby "moudra" svých rodičů a učitelů, přebíráme to, co je nám předkládáno jako pravda. Jsou to ale jen postoje a pravdy druhých lidí, to k čemu oni ve svém vývoji došli.

Já jako rodič mohu změnit chování svého dítěte nejlépe tím, že mu budu nejlepším možným příkladem. Pokud má dítě problémy s nadváhou, budu se stravovat zdravě, konzumovat hodně ovoce a zeleniny, sportovat a předávat mu "ten nejlepší program" pro udržení kondice. Pokud ho dítě hned nepřevezme, nevadí. Zapíše se mu to do paměti a jednou se k tomuto programu může navrátit, protože uvidí náš příklad a to, jak jsme v kondici a spokojení.

Pokud má moje dítě problém s ovládáním a je roztěkané, v prvé řadě se potřebuji naučit ovládat já sama, abych mu mohla být příkladem. My rodiče často po dětech chceme něco, čeho sami nejsme schopni. Chceme po dítěti, aby něco dělalo bezchybně, přitom sami bezchybní nejsme. Chceme, aby nebylo zapomnětlivé, ale kolikrát zapomínáme my rodiče? Zde opravdu vždy jdu do hloubky sama u sebe a když se mi "nelíbí" něco na mém dítěti, hledám sama ve svém nitru, kde mu předávám chybné chování.

Dalším "faktorem" je to, co dítěti předáváme vědomě, to co mu říkáme. Tady opět můžeme udělat velký pokrok, pokud si s dítětem sedneme a budeme mu vše trpělivě vysvětlovat. I my bychom chtěli, aby s námi ostatní byli trpěliví a láskyplní.

Velmi podobné je to i v partnerských vztazích. Partner, kterého jsme si k sobě vybrali, není náhodný. Je to člověk, který nám umožňuje zpracovat stránky našeho nitra, které jsme ještě zcela nepřijali. To, co nám zobrazuje, je přesně to, co ještě neumíme. Stejně tak jsme nápomocní my pro druhého. V partnerském soužití dochází k hádkám, kde jeden vyjde jako vítěz a druhý jako poražený. Byl to boj jednoho ega proti druhému, kde jedno ego vyhrává a druhé prohrává. Pro zdravý vztah je důležité pochopit, že jakmile se do diskuze zapojí ega, dojde k boji. Kde je boj, tam je i vítěz a poražený. Pokud chceme mít láskyplný vztah, potřebujeme se naučit řešit naše neshody bez boje.

Podívejme se na stolní hru, třeba "člověče nezlob se". Představme si, že hrajeme dva 10 her a v těch 10 hrách vyhrál náš protihráč. Budeme mít stále chuť hrát znova? Pokud jsme vyhráli přibližně stejněkrát, pak chceme hrát? Když stále vyhráváme, jsme spokojení?

Zde můžeme rozkrýt vše základní o "bojích ve vztahu". Tam, kde je to "půl na půl" je vztah, kde sice dochází k bojům, ale nacházejí se kompromisy. To už je pokrok. Stále ale dochází k bojům.

Ideální vztah, to kam spějeme, je to, že si s druhým budeme moci pohovořit o našich pocitech a názorech bez boje. Jde to. Je třeba to ale často cvičit. A jak na to? Jediná možnost je odstranění ega. Bez předsudků, bez kritiky. Já sdílím svůj názor a přijímám názor druhého člověka jako jeho pravdu. Nekritizuju ji, chápu, že pro něj je to jeho realita, že je to jeho pravda a pokud bych se mu snažila vnutit svůj vlastní názor, bude to ten druhý chápat jako útok a začne se bránit. A tím už začne hra ega proti egu, tedy boj.

Psát o vztazích se dá dlouho, myslím, že to základní jsem sdělila, případné dotazy ráda zodpovím. Napsala jsem jen krátké možnosti, samozřejmě je toho mnohem víc co by stálo za zmínku. To zase někdy příště.

Krásný den a slunce v duši :)

Jolana
www.spokojeny-zivot.cz
fotky: zdroj internet

Proč upustit od starého způsobu myšlení....

Děkuji několika mým blízkým dušičkám, které mi předložili velmi důležité téma....Vlastně jsem o tom ani nepřemýšlela... a vtom začli přicházet informace.....a tak dovolte abych předala co přišlo.....

V životě prahneme po příjemných zážitcích. Vybíráme si situace, které v nás navozují příjemné pocity. Vědomě volíme raději to, co známe, často se zaměřujeme na druhé, abychom neřešili sami sebe....

Kdykoliv se k nám blíží změna, přemýšlíme jak to udělat, aby se ona změna nemusela stát. Často volíme změnu sami u sebe jen aby situace zůstala tak, jak je...protože pokud bychom zvolili změnu celé situace, byli bychom donuceni vystoupit z bezpečné zóny a vstoupit do neznáma...

Odmala se učíme, že jistota je to "dobré" a nejistota to "špatné". Učíme se vzorce, založené na těchto dvou zásadách a pak je během života neustále uplatňujeme....To už není vědomé, toto je nevědomé jednání. Automatické. Vezmeme pár příkladů.

Takový pejskař....Každý den jde alespoň 3x s pejskem na procházku. Možnosti jsou omezené, pokud nevyjíždíte dál z domova, každý den se vám naskytne možnost....jít doleva? jít doprava? a my volíme....Tady to ještě děláme vědomě....Kdo má pejska už dlouho tak určitě zažil moment, kdy vyjde ven a nechce se mu přemýšlet na kterou stranu se vydat...nechá psa, ať si vybere... a jdete...často přemýšlíme o něčem svém, nevnímáme stromy okolo, kytky okolo, jsme ve své hlavě....rozebíráme co se stalo, co se stane....a nejsme v přítomnosti...."vždy, když jedeme automaticky, nejsme v přítomnosti".... a "vždy když jsme v přítomnosti, žijeme vědomě"....

Proč se stále obáváme změn? Třeba manželství....co vše jsme ochotni a schopni vydržet v manželství, a to i přesto, že jsme týráni, podváděni, ponižováni a jinak snižováni....A proč to děláme? Protože jsme se naučili vydržet to, co známe, abychom nemuseli vystoupit ze zaběhlého chodu a vstoupit do nové, nepoznané zóny...
Víme, co opouštíme ale nevíme, co nás čeká pokud to opustíme....

Jednáme dle zásady "lepší vrabec v hrsti než holub na střeše"....Jsme spokojeni s málem....a tento scénář si převádíme do celého života. A pak, kdykoliv nastane změna, kdykoliv přijde něco nového, bojíme se....Protože nevíme, co přijde.... a naučili jsme se, že neznámo je nebezpečné.....

Toto nemá co dočinění s reálným nebezpečím, kde podvědomě, instinktivně cítíme nebezpečí.....kdo žije intuicí, ví, že srdce ho vždy bezpečně dovede do přístavu. Ale kdo se rozhoduje na základě strachu, vypíná intuici a řídí se mozkem....Intuice dokáže jít dál než mozek...možnosti mozku jsou omezené, ale intuice - to je napojení na vyšší energie, na naše vyšší já, na Božské energie....

Příklad další komfortní zóny je zdraví. Často volíme tabletku na bolest hlavy, protože jsme se to naučili. Nepřemýšlíme jinak...proč nás vlastně hlava bolí a co nám tato bolest má předat....důvody jsou různé, může to být nadměrné přemýšlení nad nějakým problémem, dehydratace organismu....stačí vypít dvě sklenice vody najednou a hned uvidíme, zda to byl nedostatek vody.... Bolest hlavy může být i zprávou, že nejednáme  v souladu se sebou samými...například nám někdo vypráví o svojí složité životní situaci, jaký je chudák, jaká je to vlastně oběť....a nás začne po čase bolet hlava....to je signál toho, že si nehlídáme svou energii a ten druhý nám ji bere...je to opět zpráva pro nás - jednak hlídat si svou energii a druhak - můžeme se naučit rozpoznat, kdy druhý opravdu potřebuje pomoc a kdy si chce jen "ucucnout naší energie", protože to je způsob, který se naučil a jak to dělá, velmi často nevědomě.....


Může to být jakýkoliv zdravotní problém, ať něco banálního nebo něco vážného, až životně důležitého....vždy je tu informace pro nás. Nemoci jsou z emocí, nemoc je vždy ukazatelem nesouladu našeho těla fyzického a naší mysli a srdce....Pokud jednáme automaticky, předáváme zodpovědnost za své zdraví druhým - lékařům, léčitelům, bylinám, homeopatii...Jestliže si svou lekci bereme a chápeme, co nám nemoc chtěla říct a rozhodneme se vědomě posílit energii v daném místě nějakou "berličkou", pak nemoc splnila svůj účel. Pokud tak neučiníme, lékař atd. nám "pomůže", odstraní "problém" ale protože jsme nepochopili, že je třeba jednání a myšlení změnit, neodešli jsme bohatší o informaci, kterou nám tělo chtělo předat a celé se to bude opakovat....na jiném místě těla a hlavně...SILNĚJI.....Vždy když nenasloucháme svému tělu, ono se ozve znovu, ale musí se ozvat silněji, protože minule jsme ho neslyšeli. Ozve se silněji a na citlivějším místě, abychom si toho konečně začli všímat.....

Chceme být zdraví za každou cenu. Naučili jsme se, že jakmile cítíme fyzické příznaky nemoci, jdeme k lékaři a necháme si předepsat nějaký "lék". Proč ležet v posteli s angínou 2 týdny, když si můžeme dát antibiotika a chodit do práce? Nechápeme, že když jsme nemocní, máme zklidnit své tělo. Chceme jet na plný výkon. Nemoc se pak často vrací znova a my se divíme, proč nejsme vyléčení, když jsme dostali antibiotika...Zapomínáme, že lékař nám bylinky nepředepíše, protože z těch nemá provize, protože to ho na fakultě nenaučili...On dělá to, co si on sám myslí, že je to nejlepší. Ve škole, která učí jednotě myšlení se ani nic jiného naučit nemohl....Jedná podle své mysli, ne podle toho, co mu říká jeho srdce (až na několik výjimek)

Vyjít z pohodlí a začít prožívat "nepříjemné okamžiky" je to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat. Jakmile to začneme praktikovat, zjistíme, že tu vlastně nejde ani tak o příjemno a nepříjemno... ale o to, že když se něčeho bojíme, tak k sobě tu emoci ani nepustíme. Strach nás sevře a my ani nevíme, jaké to je cítit tu danou emoci. I strach je třeba nechat proznít tělem, procítit ho a vnímat, kde a jak ho cítíme....

K našim fyzickým tělům nám chybí manuál, návod na použití. Pracně se celý život učíme formou zkoušek a omylů. Přitom procesy v našem těle jsou jasné, vše je dokonale vymyšlené. Stačí naučit se zacházet se svým vlastním tělem, naučit se vnímat, co nám chce sdělit. Začít žít vědomě, protože pouze člověk, který žije vědomě, je schopen vystoupit ze své zóny pohodlí, ze zaběhlých automatických  reakcí a začít jednat vědomě. Pokud cítím strach a nebráním se mu, dovolím mu, aby se projevil, tak mnou projede jako vlna...a jak vstoupí, tak opět vystoupí a já jsem opět schopna vnímat srdcem a skrze své pocity rozkódovat důležité informace. Pokud strachu nedovolím, aby se projevil, držím ho od sebe, tak jednak on se neztratí, bude stále se mnou a druhak mi brání v napojení na intuici, protože odmítáním strachu jsme odděleni...Odmítáním čehokoliv se oddělujeme z jednoty...

Nejtěžší je, když máme odpovědnost za druhé, za děti. Protože pokud se mýlíme sami za sebe, víme, že to odneseme my sami, ale co pokud se mýlíme u dítěte a nesprávným rozhodnutím mu zkomplikujeme život? I tady jako všude jinde platí - rozhodujme se srdcem. Rozhodujme se pocitem, který přichází, protože jen pocit, který vnímáme skrze srdce nám předá zprávu přímo ze Zdroje, od Boha, od Vesmíru.....vše ostatní je jen používání prostředníků. A čím víc prostředníků je ve spojení, tím spíš dochází k omylům. Mozek je dokonalý nástroj, díky naší mysli můžeme měnit svět. Síla myšlenky je obrovská.... A co teprve síla srdce, které je 5000x silnější? (a i kdyby to bylo jen 5x......stále je silnější)....


Když jsem byla mladší a hledala Boha, vyzkoušela jsem různé náboženství, navštívila jsem kostely....vyslechla kázání..... a odešla domů s myšlenkou, že stále nenacházím to, co hledám.....až jsem to jednou nalezla....Přišla jsem na to, že opravdová víra nás v ničem neomezuje. V kostele bylo vždy nějaké omezení, něco co se přikazovalo a něco co se ne(s)mělo....ale na spojení s Bohem nepotřebujeme nic víc než otevřenou mysl a víru....Netřeba kostely, chrámy a kláštery....Bůh je v našem srdci....Máme ho tam všichni kousek a když otevřeme své srdce, tak se propojíme se zbytkem....

www.spokojeny-zivot.cz