Víte proč je třeba kontrolovat myšlenky?

Byly doby, kdy mi kontrola mých vlastních myšlenek přišla absurdní a nemožná. Fakt, že jsem nebyla schopná je všechny kontrolovat mě utvrzoval v tom, že je to nemožné (vlastně jsem neuměla kontrolovat skoro žádné). Kdo by mohl kontrolovat tak rychlý a hustý provoz?

Pamatuju se na čas, kdy jsem vyžadovala, aby mé okolí bylo shovívavé k mému způsobu vyjadřování a aby tolerovalo to, že jsem si nehlídala pusu. Je rozdíl mezi upřímností, pravdomluvností a netaktností. Já tento rozdíl nevnímala. Kde jinde než před svými blízkými bych měla mít právo mluvit co chci a nemuset se hlídat a kontrolovat? Ano, to byl můj způsob uvažování.

Dnes když se setkávám s lidmi, kteří uvažují podobně, shovívavě se uvnitř usměju a vzpomenu si na tuto fázi svého bytí. Nesoudím ani nehodnotím, chápu je. Protože jsem si to sama prožila. Šla jsem jejich cestu a dnes už vím, že nejen že je možné své myšlenky kontrolovat, je to dokonce velmi důležité. Vlastně to nejdůležitější co je.

Když někdo začne své myšlenky kontrolovat, chce výsledky. Alespoň já to tak měla. Jak jsem s něčím začala, po čase jsem začala být netrpělivá, protože jsem neviděla postup natolik výrazný, aby mě to posílilo v pokračování. Chtěla jsem to umět hned. Chtěla jsem umět ovládat svou mysl, umět nejen své myšlenky řadit, ale i kontrolovat a umět si dopředu rozmyslet, co si vlastně budu myslet. Ano, je to možné.

Čím víc jsem se kontrolou své mysli zabývala, tím víc mi bylo jasné, jak je to důležité a jak se myšlenky postupně redukovaly. Už jich nebylo tak obrovské množství. Postupně jich bylo míň a míň a mě stále zbývalo víc času na to, abych si je třídila.

Cvičení dělá mistra. Platí to i v tomto případě. Čím víc jsem se tříděním myšlenek zabývala, tím lepší jsem se stávala. A pak přišel základní předěl - naučila jsem se na myšlenky nazírat jako pozorovatel - jako někdo, kdo k nim nemá žádný postoj. Někdy to trvalo jen malý okamžik, ale už jen tento maličkatý okamžik mi dal příležitost rozmyslet si, zda se mi tato myšlenka líbí a chci ji vlastnit či nikoliv.

Postupem času jsem zjistila, že velkou část svých myšlenek nepotřebuji. Měla jsem v hlavě spoustu názorů druhých lidí. Těch, od nichž jsem se učila. A většina těchto názorů mě brzdila ve vývoji. Jak jsem to poznala? Protože mi nedávaly křídla. Názory, které mě snižovaly a dávaly mi pocit, že nejsem dost dobrá, jsem začala odkládat.

Proč bych neměla být dost dobrá?
Proč bych nemohla být dost krásná?
Proč bych neměla být dost chytrá?
Proč si nezasloužím mít to, co potřebuji a po čem toužím?

Ve svém nitru jsem našla spoustu hloupých myšlenek. A tak jsem je vyhodila. Naučila jsem se je vyhazovat jako odpad do koše. Tak jednoduché to je.

Čím méně na něčem lpíme, tím jednodušeji se od toho oprostíme.

Někdy mi něco nešlo. Cítila jsem, že to není k mému prospěchu, a přesto jsem se toho nedokázala zbavit.
A tak jsem si řekla "no a co, zvládnu to někdy příště".

Když ego na něčem lpí, nechce to pustit. A my trpíme.

Trpíme proto, že cítíme, že to není naše, ale nejsme připraveni pro to udělat vše potřebné. Nechceme to pustit. A tak si to držíme, i když nás to nepovznáší, i když nám to není ku prospěchu. Bojíme se, co se stane, až to pustíme. Bojíme se té změny. Protože by to znamenalo jít někam, kde jsme ještě nebyli, jít někam, kde to neznáme.

Ve svém jádru je to strach. Bere na sebe jakoukoliv podobu, většinou nevidíme a nechápeme, že je to jen některý z našich strachů, který máme. A tak si ho držíme.

Mám strach...Vidíte? Máme ho. Propustit ho jde snadno a přece tak těžko. Snadno, protože se to může odehrát kdykoliv a rychle ale těžko, protože nejsme připraveni ho pustit. Svým způsobem si ho hýčkáme.

Někteří lidé jsou přesvědčeni, že čím zdravěji budou jíst, tím zdravější bude jejich tělo. Dělají vše, co mohou, jí podle nejnovějších trendů zdravé výživy, cvičí, a přesto onemocní.
To proto, že nehlídají své myšlenky.
Nevědí jak moc je důležlité své myšlenky hlídat a určovat, které si vpustíme dovnitř a které nikoliv.

Každá myšlenka je forma energie. Tato energie je neustále s námi, chodí s námi, spí s námi. Nemůžeme se jí zbavit. Energii nelze zničit, lze ji ale přetvořit.

Každá energie může být ku prospěchu, stejně tak může ublížit. Když se naučíme ji správně využívat, už nám nebude ubližovat. Proto je velmi důležité naučit se své myšlenky ovládat.

Ač to pro někoho může znít absurdně - každá myšlenka je důležitá. Každá naše myšlenka, kterou vyšleme, je tu. Je s námi. Přispívá do kolektivního myšlení.
Můžeme léčit. Sebe i planetu. Můžeme ubližovat. Sobě i planetě.

Vše je ve volbě. Každý den, v každý okamžik - volíme. Je na nás, pro co se rozhodneme.

Mějte krásný den plný příjemných myšlenek - pokud si tak přejete.

S láskou Jolana
www.spokojeny-zivot.cz


foto: zdroj morguefile.com

Jak být šťastný a radovat se ze života

Jak být šťastný? Někteří čekají, že budou šťastní, až budou mít peníze, až budou mít partnera, až budou mít rodinu, až budou mít práci....těch až je opravdu mnoho a mohou se různě kombinovat. Takový člověk, který čeká, až se stane něco, co ho k prožitku štěstí dovede, bude čekat celý život. Protože jakmile dosáhne "mety", která mu štěstí měla zprostředkovat, přijde meta druhá, třetí....a člověk si po mnoha letech uvědomí, že štěstí není závislé na materiálních hodnotách....

Štěstí je vnitřní pocit, je to prožitek, ke kterému se dostaneme pouze jednou cestou. Ta cesta ke štěstí je velmi krátká a jednoduchá, právě proto se většina lidí ubírá cestou dlouhou a trnitou....Něco tak "hodnotného" se přeci nemůže získat tak jednoduše a rychle....

Štěstí je stav, do kterého se dostaneme během velmi krátkého okamžiku. A protože je to pocit, dostaneme se k němu přes naše srdce. Cesta ke štěstí vede přes vděčnost. Když jsme vděční, vnímáme, kolik toho už máme a že jsme vlastně velmi obdarováni. Někteří lidé mají pocit, že toho mají málo a že není za co být vděčný.

Děkovat bychom měli  za vše a stále. Nic není samozřejmostí. Na světě jsou miliony lidí, kteří nemají stejné podmínky. A i přesto dokážou být vděční. Když si nevážíme darů, které dostáváme, většinou nastane "krizový okamžik", který nás na to upozorní (třeba autonehoda, vážná nemoc, krize).

Je dobré naučit se být vděční. Těch důvodů k vděku je bezpočet - být vděční za život, za zdraví, za děti, rodinu, přátele, jídlo, bydlení, za šaty, peníze, ....za každý nový den...

Šťastní může být doslova během vteřiny, protože pokud jsme opravdu vděční, vidíme ty tisíce důvodů k dalšímu vděku, cítíme to obrovské štěstí, které nás zaplavuje, vnímáme slunce, přírodu, vodu, zvířata, ostatní lidi jako součást sebe sama a vnímáme každý přítomný okamžik, který v nás pocit štěstí stále zesiluje.

Člověk, který vnímá pocit štěstí, je šťastný. Takový člověk se dokáže radovat ze všeho a může vykonávat jakoukoliv práci, aniž by se z tohoto stavu vytrhl. Jsem šťastná, když jdu do práce, jsem šťastná když jdu z práce, dokonce jsem šťastná, když si s manželem vyměňuju názory a jsem šťastná, když cítím, že mé ego se hlásí ke slovu...protože vím, že i to, že jsem nějakou lekci "nezvládla" je díky mému egu, které mi tento nedostatek ukázalo. Proto mohu být šťastná. Už vím, kde je třeba ještě něco doladit.

Když budete šťastní, připravte se, že vás lidé okolo budou považovat za podivína, blázna nebo vás osočovat, že to jen hrajete...protože oni tento stav ještě neznají a zatím nevěří, že je to opravdu možné. Jejich ego jim brání, aby tuto myšlenku přijali za svou a bude je nabádat, aby nevěřili. A ani nemusí...jak vždy říkám, nepředávám univerzální moudro, jen můj úhel pohledu....

Každý člověk jednou dojde do stavu absolutního štěstí a návratu ke "zdroji", jen každý svým tempem a ve svém čase.

Přeji vám krásný čas,

Jolana
www.spokojeny-zivot.cz

fotky: zdroj internet

Nedočkavost, zvědavost a očekávání - proč se jich vyvarovat

Jedním z dalších témat, které bych ráda probrala, je NEDOČKAVOST. Myslím, že velká většina z nás je občas nedočkavá. Jako příklad nedočkavosti uvedu třeba

• přijímací zkoušku na školu nebo jakýkoliv test ve škole, kde čekáte na "výsledek" (zvládl jsem to?...)
• těhotenský test (která žena si tohle během života alespoň jednou nezažila....)
• přijímací pohovor do nové práce (vezmou mě, nevezmou....?)

Příkladem zvědavosti může být kterýkoliv okamžik našeho života, kde něco děláme s "očekáváním". Neděláme to tedy proto, že chceme, ale proto, že se to od nás očekává, že to dělat "musíme" nebo máme, děláme to proto, že máme pocit, že tohle se přeci takhle dělá.....

Proč je nedočkavost "překážkou" v našem životě? Nedočkavost vyjadřuje nespokojenost s tím, co je, co je dané, co už máme, to co je nám dáváno. Nedočkavost vyjadřuje stav našeho ega, které by chtělo něco jinak a není si jisté, jestli to dopadne k jeho spokojenosti.

V ideálním stavu, kdy už umíme řešit své bloky a další nevytváříme, víme a chápeme, že vše, co se děje, se tak děje z nějakého důvodu. Věříme, že "náhody" neexistují a umíme přijímat vše, co příchází, jako to nejlepší pro nás, BEZPODMÍNEČNĚ. Jsme v pozici lásky, která vnímá vše jako své blaho, jsme láskou, jsme Bohem. My jsme Bohem tak jako tak, ale při bezpodmínečném přijímání jsme Bohem vědomým. Cítíme Boha v sobě. Vnímáme ho. Nepochybujeme.

Kde jsou pochyby, tam je i zvědavost. Zvědavost nám ukazuje, kde máme ještě "mezery", na co se můžeme zaměřit, abychom se posunuli o stupínek výš....

Malé dítě rádo zkoumá nové oblasti, to na první pohled může jako zvědavost vypadat, ve škutečnosti to je zvídavost, díky které se naučí všechno to, co se naučit potřebuje. Pod pojmem zvědavost je ale něco jiného - je to stav nespokojenosti. Kdo je zvědavý, není spokojení s tím, co je, s tím co má. Kdo je zvědavý, nepřijímá to, co přichází, jako to nejlepší v daný moment a v dané situaci....Zvědavost nás tlačí někam, kde jsme neměli být. Chceme vědět něco "dopředu", ještě než to nastane. Zvědavý člověk chce vědět, jaká budoucnost ho čeká, není v přítomném okamžiku.

Zvědavost nás vede k tomu, abychom zkoumali situace, které zkoumat nepotřebujeme. Zvědavost odvádí našeho Ducha opačným směrem. Každý sám v sobě má hledat své bloky, odblokovávat je a posunovat se blíže k Univerzálnímu Božství, pokud se ale zabýváme druhými, zvědavě nakukujeme do jejich životů, odlákáváme svůj záměr pryč od nás, směrem ven.

Vše je obsaženo v nás. Ve svém nitru najdeme odpověď na každou otázku. Někdy máme pocit, že k nám promlouvá druhý člověk, třeba náš duchovní učitel, nebo rodič, někdo, koho považujeme za dokonalého, ke kterému vzhlížíme....Je nepodstatné, přes koho k nám informace plynou, jsou vždy z našeho nitra. Protože jakmile se propojíme s celkem, jsme součástí jednoty a vnímáme, že nikde nekončíme.....Naše nitro k nám promlouvá skrze lidi, kterým důvěřujeme, protože se zdráháme věřit svému vlastnímu nitru. Je pro nás těžko pochopitelné, že jsme dokonalé bytosti a že víme vše....

Nedočkavost je úzce spojena s očekáváním. Pokud očekáváme, máme svou představu. Nejvíc se to projevuje ve vztazích. Když se žena zamiluje do muže (může to být klidně i naopak) a začne s ním mít vážný partnerský vztah, začne očekávat. Očekává, že partner se k ní bude chovat určitým způsobem, může očekávat, že si ji vezme, že s ní bude mít dítě....těch možností je bezpočet...Každý sám nejlíp ví, co od druhých očekává. Pokud máme očekávání a realita se neshoduje s naším očekáváním, přijde zklamání. Uvnitř to vnímáme jako že nás zklamal ten který člověk. Jenže ten člověk třeba neměl ani ponětí co od něj očekáváme, jaké máme představy...Neví, že nás zklamal...A takhle se to začne na sebe nabalovat a začne se vytvářet blok.

Pokud druhé přijímáme takové, jací jsou, bez očekávání a bez podmínek, není nic, co by nás zklamalo. Přijímáme toho druhého jako člověka, který je stejně jako my na své cestě poznání a probuzení, rozvzpomenutí si na to, kdo opravdu je. Všichni jsme dokonalí a učíme se. Jsme v různých fázích vývoje a vše se k nám dostane v pravý čas, ve chvíli, kdy budeme připraveni. Nedočkavost náš rozvoj brzdí.
Když sníme plod třešně, zůstane nám v ruce malá pecka. To jsme my při narození. Pecku zasadíme a ona začne klíčit. Postupně z ní začne vyrůstat stromek, který každým rokem sílí, až jednoho dne vykvete a začne rodit plody. Ta malá pecka je stejně dokonalá jako strom obsypaný třešněmi. V té pecce je stejná síla, jen je zapotřebí dostatku času, aby se z malé pecky stal velký plodný strom. Nesuďme druhé jen proto, že se nacházejí ve svém vývoji v jiné etapě než my. Všichni jsme stejně dokonalí, nezapomínejme na to. Všichni se jednou staneme plodnými stromy plnými třešní. Tím, že budeme netrpěliví, nic neuspěcháme. Vše má svá pravidla a svůj vnitřní řád.

Hezký den vám přeji,
Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

Síla mantry - je nám vždy ku prospěchu?

Na tenhle článek už se taky chystám delší dobu... Včera jsem si řekla, že ho už konečně napíšu a dnes mi to opět jedna dušička připomněla... Děkuji :)

Dovolte mi ukázat vám svět opět aspoň na chvíli mýma očima...Třeba vás to obohatí, třeba obohatíte vy mě svým komentářem...:)

Mantry nás provázejí každý den a stále. Mantry jsou tu a velmi často si to vůbec neuvědomujeme. Můžeme je využívat k našemu vývoji a to tak, že se posilujeme jejím opakováním... například člověk, který má problémy se sebepřijetím, neumí se dostatečně milovat...Takový člověk by si mohl pomoci opakováním té správné mantry vyladit se na "optimální hladinu" sebe-vědomí a sebe-lásky. Mantra by se dala přirovnat k afirmaci, i když pro mě tam je jeden rozdíl... afirmace se dají i "zneužít" tak, že si budeme do svého života přivolávat něco, co v něm být nemá...Nejčastěji tím, že si přivoláváme peníze, moc, slávu, partnera...Pro mě je afirmace spíše "materielního rázu"... Toto neznamená, že žádná afirmace není správná...Louis Hay napsala o síle afirmací nádhernou knihu "Miluj svůj život". Mě nejvíc oslovila její afirmace: "I am willing to change" kterou bych do češtiny přeložila asi jako "Umožňuji (připouštím) se změnit"

Mantra je o duchovních aspektech. Je to nástroj, pomocí kterého se můžeme vibračně dostat výš, ale i níž. Rozdíl je v tom, že pokud používáme mantru vědomě, jdeme nahoru, pokud ji opakujeme automaticky, jdeme většinou směrem dolů.
Příkladem automatické mantry může být cokoliv, co si stále opakujeme a čemu jsme uvěřili právě díky tomu, že nám to opakoval někdo jiný a my to automaticky přejali... jako třeba "v našem rodě mají všichni vysoký tlak"......"my jsme všichni silné postavy"......"tady se musí poslouchat a makat"......"tady není práce"......"tato nemoc je nevyléčitelná"......"s tím už se nedá nic dělat".... apod. Dosadit se dají tisíce věcí...
Příkladem řízené, vědomé mantry může být cokoliv, co uznáme za vhodné pro nás a čím chceme obohatit svůj život...To, k čemu jsme vědomě došli jako k té naší pravdě.... To, s čím rezonujeme....Třeba "stávám se silnější a krásnější bytost".... "Dávám svému tělu vše co potřebuje, slyším a cítím jeho potřeby".... "Mé tělo uvolňuje vše nepotřebné a dává vzniknout prostoru pro nové"....

Ve vztazích k jiným lidem jsem vypozorovala, že ti, co mi nejvíc oponují a chtějí mi ukázat, že nemám pravdu, jsou ti, kteří používají automatické mantry. Nemohou připustit, že bych mohla mít pravdu, protože když to připustí, musí též připustit, že je třeba změnit svůj život. Jsme zvyklí na pohodlí, máme rádi svou "komfortní zónu", to, co známe a čemu důvěřujeme.... Kdybychom z ní měli vystoupit, znamenalo by to udělat krok do neznáma, do oblasti, kterou ještě prozkoumanou nemáme... Znamenalo by to začít hledat hlubší pravdy a selektivně vybírat to, s čím opravdu rezonujeme a s čím ne... Při takové selekci vyplavou na povrch zážitky a emoce, které byly schovány hluboko v nás, někdy pod zámkem zapomnění... ale stále tam byly...

Je dobré vykročit novým směrem, jít do neznáma, protože jedině tak můžeme získat nový pohled na svět, získáme nové pravdy a nové zkušenosti...Obohatíme svůj život něčím novým a dáme tomu prostor v nás, protože dáme svolení k tomu, aby to staré, nepotřebné, mohlo odejít.

Když se zamyslíme nad svým životem....všichni jsme od malička slyšely spousty mantr..."jsi blbá jako poleno", "ty nejsi normální", "jsi tlustá, podívej se jak nemožně vypadáš", "nenávidím své tělo", "nenávidím muže", "jsou to parchanti"......

Automatická mantra se usadí hluboko v nás a my ji automaticky předáme svým dětem..... Pokud ovšem nevystoupíme ze své "zóny pohodlí" a nerozhodneme se ji dál už nepřijímat...každý den, každý okamžik může nastat změna k lepšímu a šťastnějšímu životu. Každý sám za sebe určuje, kam jeho život bude směřovat...Můžeme hledat momenty štěstí, můžeme hledat křivdy a smůly....ale vždy to je jen a jen na nás :)

www.spokojeny-zivot.cz

Fotky zdroj: internet