Využíváme vědomě svůj potenciál?

Když se dějí nějaké katastrofy, vraždy, matky se zbavují svých nenarozených dětí tím, že polknou tabletku a plod umře.....máme potřebu hodnotit. Když hurikán zničí celou zemi, když muži znásilňují ženy, stále máme potřebu hodnotit. Když vyprávíme o tom, co se nám stalo, ať už příjemného či nepříjemného, automaticky máme potřebu to hodnotit, přidat se na něčí stranu nebo být v opozici...Neustále hodnotíme...Hodnotíme sebe, druhé, počasí, situace, stavy....Proč?

Protože jsme se to naučili. Odmalička si zvětšujeme slovní zásobu tím, že přidáváme přívlastky, přídavná jména, rozvíjíme věty. Když někam jedeme, po příjezdu se nás ptají, jak jsme se tam měli, jaké to tam bylo....a my hodnotíme...

Slova mají obrovskou sílu. Málokdo nejprve přemýšlí a pak mluví. Slova se většinou hrnou ven a až když jsou venku, uvědomíme si, že jsme řekli něco, co vyznělo nevhodně. Ale zpět už to vzít nejde.

Stejně tak hodnotíme situace, aniž bychom věděli, proč se staly a kam v budoucnu povedou.....Člověk, který měl nehodu a je v nemocnici, je chudák, ale když vybouchne dům, kde bydlel a všichni zemřou, jen on přežije, protože je v nemocnici, má obrovské štěstí.... 

Člověk, který bude brutálně zavražděn, bude velký chudák. Může nám ho být v horším případě líto, v lepším případě s ním budeme soucítit. Byl by ale stále stejným chudákem, kdybychom věděli, že znásilňoval malé děti?!

A tak je to se vším v našem životě....Hodnotíme, ale nevidíme, kam co vede....Něco, co v jednu chvíli vypadá jako smůla, se může během chvíle otočit ve štěstí. Když se oprostíme od potřeby neustále vše hodnotit, získáme obrovskou volnost. Pouze pozorujeme, nemusíme se nikam přiklánět, hodnotit, přemýšlet, zda jsme se rozhodli správně, případně pak měnit názor, omlouvat se.....

Můžeme žít, život milovat, mluvit a povídat si s druhými, aniž bychom museli hodnotit či přiklánět se k něčí straně. Protože když se přikláníme ke straně jedné, dáváme tím světu najevo, že ta druhá strana je "ta špatná". Jenže špatné není nic....Každý člověk vnímá jinak....Vemte si třeba práci. Jeden člověk chodí do práce. Dá výpověď, protože ta práce ho nenaplňuje. Na jeho místo přijde jiný člověk, který je štěstím bez sebe, protože právě taková práce ho naplňuje, takovou práci hledal a konečně ji našel....Žádná práce není špatná, každá práce je důležitá a pro každého je ideální jiná práce.

Když každý bude dělat to, co ho baví, budeme mít krásný život. Představte si ten rozdíl, když jdete k lékaři, který vystudoval jen proto, aby měl titul. Na VŠ se dostal z protekce. Pracuje v nemocnici, chodí do ní proto, že chce jen peníze, lidi ho nebaví, vnímá je jako otravné. Je to bručoun, který by se nejraději viděl někde na golfovém hřišti (nebo prostě někde jinde). A pak si představte, že jdete k lékaři, který se jím stal proto, že má potřebu pomáhat druhým. Cítí, že lékařství je jeho osudem a úkolem. Každému člověku se věnuje podle jeho potřeb, kde je třeba uklidnit, uklidní, kde je třeba povzbudit, povzbudí...

Určitě máte zkušenosti s operátory zákaznických linek. Voláte víckrát na stejnou službu. V jednom případě vás odbudou a řeknou vám, že vám nemohou pomoci. Jiný člověk jindy vám ukáže, že jste pro něj důležití, bude spolu s vámi zkoušet vymyslet řešení vašeho problému, a i když vám možná nebude moct pomoci, hovor ukončíte s pocitem, že pro vás udělal co nejvíc mohl.....

Nebo takový učitel. Někdo, kdo učí předmět, který ho baví, umí své žáky nadchnout, motivovat, vzbudit jejich zájem....nebo učitel, který řekne "přečtěte si látku od strany 20 do str. 25 a udělejte si poznámky"....Jeden "nevhodný" učitel dokáže odradit spoustu žáků od předmětu, který by s jiným učitelem měli rádi....

Když dva dělají totéž, není to totéž....Když každý bude dělat to, co ho baví, bude okolo sebe rozdávat to nejlepší, co umí. Společnosti bude odvádět co nejvíc. Dokážete si to představit? Zkuste to....Není to nemožné....

Často slýchám lidi stěžovat si jak jsou u nás lidé bezohlední, jak si nepomáháme, jak jsou prodavačky neochotné, lékaři berou pacienty jen podle čísla.....Tito lidé nejsou nějaká jiná rasa. Jsou to stejní lidé jako vy a já. Všichni máme potenciál dělat pro společnost maximum. Když se zaměříme na druhé a budeme se zdráhat dávat ze sebe to nejlepší jen proto, že to ostatní nedělají, žádná změna nenastane. Protože to stejné si můžou říkat i ostatní....

Jsme to my, kdo může změnit tento svět. Každý má začít sám u sebe bez ohledu na to, co dělají ostatní. Často je potřeba jen prvotní impulz, někdo, kdo začne....jako když jdete na diskotéku a nikdo netancuje.....a stačí, aby se zvedl jeden pár a šel tančit...po chvíli se přidají ostatní a sál je náhle plný tančících lidí...Kdyby se ten první pár neosmělil, možná by všichni zůstali sedět....

Lidé okolo potřebují "kladné vzory", potřebují vidět, že TO JDE. Protože těch, co tvrdí, že něco nejde, jsou spousty. Stačí, když se objeví jeden, který ukazuje cestu a přidají se další....

Můžeme kritizovat konání druhých, odsuzovat to, co udělali, aniž bychom byli v jejich pozici....anebo se můžeme přestat zabývat druhými a začít sami u sebe....Začít jednou větou...

Jak mohu pomáhat společnosti?

Když pomáháme společnosti, pomáháme sami sobě. Nejprve dáváme, a podle toho, co dáváme, se nám vrací....Byli jsme zvyklí čekat, co dostaneme...Jenže pasivní přístup vede k další pasivitě...

Kdo chce změnit svůj život, potřebuje být aktivní. Začít první. Nečekat na to, co dostane, začít sám u sebe.

Je na každém z nás, čím začne. Jsou lidé, kteří rozdávají úsměvy. Jsou lidé, kteří objímají druhé. Jsou tací, co pomáhají v útulcích. Další pomáhají starým lidem. Někdo pomáhá tím, že vychovává "novou generaci". Pomáhat druhým můžeme všude, v každé profesi. Je zcela lhostejné, co děláme.....Záleží na tom, JAK to děláme.....

Proto je tak důležité, aby každý dělal co nejvíc toho, co má rád a co nejmíň toho, co ho nebaví....aby mohl to, co dělá, dělat s láskou. Tím zvyšuje úroveň lásky na celé planetě.

Když celý den chodíme do práce, která nás nebaví, ještě se v tom utvrzujeme tím, že se nám do práce nechce....co myslíte...jak moc tím přispíváme lásce?

Existuje kolektivní vědomí....je to naše společné vědomí. Je tam od každého člověka jeho energetická vibrace. Čím víc lidí se otočí ke světlu a začne přispívat optimismem, dobrou náladou, láskou, chutí k životu, tím vyšší vibrace bude toto kolektivní vědomí mít.

Čím víc se soustředíme na zoufalství, tragédie, utrpení, války, tím nižší jsou naše vibrace a my kolektivní vědomí snižujeme....

Můžete si říct - co já jeden člověk můžu změnit? Vždyť je nás na světě miliardy.....Jeden člověk nemůže být poznat.....

Každý jeden člověk je stejně důležitý. Každý jeden člověk přispívá do kolektivního vědomí svým dílem. Prezident USA přispívá stejným dílem jako žebrák na ulici....každý z nich má stejný prostor....ale každý z nich si vybere jinou vibrační hladinu, každý z nich přispívá jiným dílem, protože se pro to sám tak rozhodl....Prezident nemá víc moci než kdokoliv jiný. Prezident má jen tu moc, kterou mu kdo dá. Má sám za sebe a za ty lidi, kteří se dobrovolně rozhodnou ho podporovat, nebo mu svou moc předat a čekat, že za ně bude konat on....

Přeji vám krásný den

vaše Jolana
www.spokojeny-zivot.cz

fotografie: zdroj internet

Nástrahy na duchovní cestě

Kdo na sobě začal už pracovat, tak ví, že prvním krokem ke změně je uvědomnění. Jakmile si uvědomíme, že jsme to my, kdo tvoří náš život a že jen my ho můžeme měnit, vykročili jsme na naší cestě směrem vpřed.

Někdo tuto naši cestu ke světlu, k pochopení, k sjednocení, nazývá duchovní cestou, někdo je proti tomuto názvu. Mě se tento název líbí, proto ho používám. Srdce cítí kam jít, duše to vnímá a předá to tělu, které to zrealizuje :)

Když začneme vědomě rozhodovat, co do svého života vpustíme a co ne, dostáváme se do zvláštní synchronicity, do stavu, kdy vše dává víc smysl, všechno na sebe tak nějak podivně navazuje....je až k neuvěření, jak je to naplánované....Člověku se ani nechce věřit, že  Bůh by mohl nějakému jednomu jednotlivci věnovat tolik pozornosti, aby mu nachystal v životě tolik dokonalosti...Cítíme to tak proto, že ještě nevidíme naši plnou jednotu, nevidíme, že jsme součástí jednoho velkého celku a že je třeba věnovat každé jeho součásti stejnou pozornost, protožekaždá jedna malá část je propojena s celkem.

Jak stoupáme stále výš a výš na naší cestě a stále vidíme víc souvislostí, začne se nám naše cesta opravdově líbit. Přicházíme na další úžasné souvislosti, všechno je báječné a my se cítíme stále jistější a jistější. Jak je to vše krásně naplánované, stačí se nechat unášet proudem....dokud se nezačne projevovat ego....Ego poznáme velmi jistě, protože když posloucháme své ego a dáváme mu víc prostoru než by mělo dostat, hned se to projeví....Začneme si myslet, jak jsme úžasní. To je v pořádku do té doby, pokud tuto svou úžasnou stránku přijímáme s pokorou, protože víme, že jsme součástí něčeho mnohem většího, že jsme součástí Božího plánu. Když tohle zapomeneme a začneme se chovat, jednat a cítit jako "vyvolení", "dokonalí", začneme se pyšnit, jak nám to jde a kam už jsme došli a zapomeneme, že jsme byli vedeni.....tak následuje pád.

Velikost pádu je přímo závislá na míře našeho "naparování", na síle, kterou jsme svému egu propůjčili. Ego je úžasnou váhou. Učí nás jak se udržovat v rovnováze. Kdykoliv se vychýlíme....hned je tu ego, aby nám hlásnou troubou oznámilo, že jsme v nerovnováze....Bez ega by to pro nás bylo mnohem těžší...jak bychom věděli, že něco už je mimo pokoru? Jak bychom poznali, že přestáváme vnímat dokonalost vesmírných zákonů a začínáme pyšnět?

Pokud jsme opravdu bystří a stále si udržujeme rovnováhu, všimneme si včas, že se ego projevuje. Jsme stále bystří a v této bystrosti nás udržuje naše pokora....Pokud pokoru neprocítíme dostatečně hluboce, už je tu ego a šup....zkouší naši pokoru :)

Zásady, které dodržujeme na duchovní cestě:

• víra....bez víry by to pro nás nebylo možné. Víra v Boží plán, víra v nás, víra v to, že vše se stane jak má a že vše je dobré tak, jak to přichází
• vděk...bez vděku by to taky nešlo...být vděčný za to, co přichází a za to co přijde, protože věřím, že vše má svůj smysl a že vše je správně tak jak je a bude to pro můj osobní růst
• láska...je to, co nás drží...láska Boha ke mě, láska mě ke všem živým bytostem, pochopení propojení se světem...
• obdiv nad dokonalostí všeho a všech...obdiv nad tím, jak dokonalý a krásný je strom, květina, pták, kočka...obdiv jak dokonalý je člověk....obdiv nad dokonalostí stvořitelova díla a plánu
• děkovat za vše, co k nám přichází, děkovat za každou lekci, která přišla, za každý pád, za vše...to příjemné i to méně příjemné, protože vím, že vše je v můj prospěch 
• soucítit se všemi živými bytostmi, soucítit s naší planetou...ale pozor, nezaměňovat s lítostí...protože ten kdo lituje, již kritizuje...ale kdo soucítí, dokáže se vcítit do pocitů a potřeb druhých ale je stále pozorovatel
• důvěra....v sebe samé...sebe-důvěra, důvěra že co se má stát se i stane a že to bude pro nás přínosem. 

Kritika je něco, co se nám stále plete do cesty, ať víc či míň.... Na míře kritiky poznáme, jak moc už jsme pochopili a co ještě pochopit potřebujeme...Kritika je úžasné měřítko. Dokud stále rozlišujeme mezi dobrým a zlým, pokud jsme stále v dualitě, pak máme potřebuj kritizovat....Jakmile pochopíme, že vše je v určitém stádiu svého vývoje a že je to správně tak, jak to je...jakmile věříme, že to, co se nám děje, je odrazem minulých činů a to jak žijeme teď je naše budoucnost, přestaneme mít potřebu kritizovat kohokoli nebo cokoli. Už nemusíme kritizovat vraha za to, že vraždil, protože chápeme, že on si vraždit zvolil...potřeboval prožít jaké to je vraždit...a přestaneme litovat jeho obět, protože chápeme, že i ona si svým způsobem zvolila být zavražděna, protože ona na jisté úrovni svolila k tomu být prostředníkem těchto pocitů...Byla natolik ušlechtilá, že svolila, že dá příležitost vrahovi k tomu, aby pochopil jaké to je....

Kritizujeme, protože nechápeme jednotu. Nevidíme, že vše je propojené a že někdy potřebujeme zažít to, kým nejsme abychom pochopili, kým jsme...Vše máme obsaženo v sobě...a my rozhodujeme, co je aktivní a co je pasivní...ale vše je v nás. Každý z nás může být vrahem, ale záleží na podmínkách...Proto odsuzováním vraha odsuzujeme i malou část nás samých....

A protože my jsme tvůrci našeho života, mějme na paměti, že to, co si přejeme, to co vyzařujeme, se k nám vrátí...Vrací se něco, co se nám nelíbí? Zvažme, co jsme vyslali....Přijměme to, co přichází bez kritiky a hodnocení. Přijměme vše jako to nejlepší pro nás....Věřme své intuici, důvěřujme sami sobě. Naše srdce nás díky naší důvěře a víře bezpečně dopraví "do přístavu"....

www.spokojeny-zivot.cz