Z poradny - Jak může obyčejný člověk žít přítomností?

Dobrý den Jolanko,

děkuji Vám za odpověď:) Napsala jste to velmi pěkně a trefně.

Napadlo mě k té Vaší odpovědi, že vlastně tím jak si člověk začne uvědomovat vše co dělá, začne i lépe absolutně přijímat vše a všechny tak jak je a jsou..:)

Tím.."jak je možné, že někteří lidé to mají automaticky, jako vy..."...jsem myslela, nejen intuici, ale všechno, ty všeobecné "pravdy", o kterých píšete a mluvíte...a já když je čtu a poslouchám, jako byste mi mluvila z duše, ale přesto, to "všechno" nemám v sobě tak automatické, NEŽIJI TO, a ne proto, že bych nechtěla, nejde mi to. 

Také zjišťuji, že lidé jako vy, kteří provozují terapeutickou činnost, web stránky atd., všichni tvrdí, že "uvědomění, pravda, láska..." nevím jak to přesně nazvat, je potkalo ve většině případů jako následek klinické smrti nebo už jako děti na sobě pozorovaly, že se liší od ostatních dětí např. svými " nadpřirozenými " schopnostmi apd. A tak mě z toho přepadá lehký smutek, že nikdo z těch duchovních učitelů není obyčejný člověk, který je naštvaný na celý svět, že chodí do práce, že mu nestačí peníze na měsíc, kterého potkám v tramvaji... nebo jako já nevyspalá někdy vystresovaná matka na MD:)  

Uvedu pár jmen duchovních učitelů jestli znáte : Teal Scott, Thu-Hien, Kateřina Karaimi Motyčková, Miguel Ruiz, Kataryna Lone Mytna, Leila Lee, Ernestina Velechovská atd...- ti všichni zažili to, o čem píšu výše.

Nevím jestli mi teď rozumíte, co přesně mám na mysli??? Jestli obyčejný člověk, smrtelník, chlápek z tramvaje, opravdu může dosáhnout takového stavu jako oni??? Pokud ano JAK?? Když jim to bylo dáno v podstatě jako dar??

Předem Vám děkuji za odpověd.

Přeji Vám krásné dny plné sluníčka i v tomto počasí:) 

S pozdravem

K. F.

PS: Jste úžasná a vaše stránky stejně tak:)

Milá K.,

chápu, co mi chcete říct a odpovím tak, jak to vidím já...

Sama sebe vnímám jako úplně obyčejného člověka. Nemám něco navíc, co jiní nemají. Jsem stejný "model" jako vy. To, jak se vnímám, je odrazem mých minulých životů, mých osobních cest, mých poznání a toho, jak se na svět dívám. To, kde jsem teď, byl postupný proces. Krůček za krůčkem...Uvedu příklad:

Učitel - řekněme třeba na základní škole - má takové znalosti, aby mohl děti, které do školy přijdou, naučit to, co sám ví. Děti, když do školy vstoupí, neumí psát, počítat ani číst, odmocňovat, násobit, dělit, nerozumí fyzice, geometrii, atd...Jakmile děti začnou do školy chodit, každý den mají příležitost naučit se od svých učitelů víc a víc. Stejně, jak se tomu učili i jejich učitelé. I oni byli dětmi, chodili do první třídy, na střední školu a pak na vysokou. Byl to pro ně postupný proces. Během studia "dozrály" k rozhodnutí, že by rádi předali to, co znají, jiným a rozhodnou se vědomě býti učiteli.

A tak začnou svou kariéru. Jejich rukama projde mnoho dětí, ale ne všechny se stanou učiteli, protože ne všechny děti cítí a vnímají, že se mají učiteli stát. Učitel není nadčlověkem, není jiným "modelem" člověka, než ty děti, které se rozhodnou pro jinou kariéru.

Nemohu mluvit za druhé, které jste jmenovala, tedy opět sama za sebe...To, co jsem se naučila, vnímám jako něco, co bych ráda předávala dál. Vše, co znám, jsem si sama prožila a postupně dospěla k rozhodnutí dělat to, co dělám. Vědomě jsem se rozhodla být duchovním učitelem. Je mnoho duchovních učitelů na různých úrovních.

Když se řídíme intuicí, vnímáme hlas svého srdce, které nám ukáže, co je pro nás to nejlepší. Není zapotřebí, abychom byli všichni duchovními učiteli. Prozření může přijít kdykoliv během života, někdo to vnímá už od dětství, jiný později, někdo v jiném životě...Nevíme, kolik životů za sebou kdo z nás má, kolik vědomostí už nabral. Důležité je, že až "dozrajeme", pochopíme.

Není potřeba, abyste od mala cítila, že jste výjimečná, nebo abyste zažila klinickou smrt. I obyčejní lidé mohou být duchovní. Každý nemusí být Picasso, Rembrandt nebo Beethoven či Mozart. Nebo Karel Gott či Lucie Bílá.

Každý sám za sebe má "něco svého", něco co ho dělá šťastným. Kdo dělá to, co ho činí šťastným, užívá si život plnými doušky. Jsou lidé, kteří o duchovnu teoreticky neví nic, ale prakticky ho žijí. Jsou šťastní, milují bezpodmínečně, užívají si život, žijí přítomností, vychutnávají si to, co právě dělají. Nepotřebují hledat teorii. Jsou dál. Aniž by to tušili, jsou víc duchovní než ti, co o duchovnu jen mluví a zůstávají u teorií.

Vše k nám přijde vždy v pravý čas. Tak, jako jste si "přitáhla" web Nové cesty, si přitáhnete vždy to, co v dané období potřebujete.

My lidé jsme jako sad plný jabloní. Některé stromy plodí dřív, jiné později. Jablka dozrávají postupně, až když přijde jejich čas. Být netrpělivý, protože jsem "teprve" tam, kde jsem je stejné, jako kdyby se jablko na sebe zlobilo, že ještě nedozrálo. Až přijde jeho čas, dozraje....stejně jako my všichni :)

Přeji vám krásný čas,

Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

fotky: zdroj internet

Z poradny - proč potřebuju tolik něhy a pozornosti od partnera?

Dobry den p.Jolana,

nahodou som nasla Vasa int.stranku nova cesta a chcela by som Vam vyslovit kompliment za Vasu pracu. Velmi rada si tam citam a pocuvam Vase videa. Moja nelahka zivotna situacia ma doviedla k tomu aby som zacala aktivne pracovat na sebe.
Zatial robim len male pokroky ale pomaha mi to. Viem, ze toho mate asi vela, no ak by som Vas mohla poprosit o strucnu radu, ako docielit ze nemusim stale vyzadovat tolko nehy a pozornosti od partnera. Pripadam si ako "'teenie"', no mam 40 rokov. Viem, ze vsade sa pise majte radi sam seba a partnera  vidiet ako "'ceresnicku na torte"'no to nedokazem.

Co robim zle?

Pekny den

S pozdravom S.

***

Dobrý den S.,

předem vám moc děkuji za hřejivá slova a za důvěru, s jakou se na mě obracíte. Jsem moc ráda, že moje stránky lidem pomáhají v nalézání jejich pravd.

Jsme jako děti - učíme se krůček po krůčku. To nejdůležitější už jste udělala - uvědomila jste si, že chcete změnu a začala jste na sobě pracovat. Čím víc krůčků uděláte, tím jednodužší budou další krůčky.

To, že potřebujete hodně pozornosti a něhy od partnera může pramenit jak z nedostatku v dětství, tak i z toho, že pravděpodobně nemáte dost sebevědomí a potřebujete, aby vám ho dodával partner. Tímto obdobím jsem si sama prošla, takže dobrá zpráva je, že je to jen přechodný stav :) Sebevědomí a láska k sobě samé nám nespadnou do klína "jen tak". Abych vám mohla říct detaily, potřebovala bych toho vědět víc o vás, popovídat si s váma, pomoci vám ve vaší minulosti najít vzorce chování, které způsobují to, jak se cítíte dnes. 

To, kde jste teď, je výsledek toho, kde a jak jste vyrůstala, s kým, jací byli vaši rodiče, jejich rodiče, jaké rodové zátěže si nesete....

Na stránkách jsou články a videa zdarma a pro ty, kteří cítí, že potřebují jít do hloubky nabízím různé druhy konzultací od osobní přes skype, po písemnou. To najdete v rubrice Stránky na pravé straně webu.

Přeji hodně zdaru, vše potřebuje svůj čas a nic se nedá uspěchat.

Mějte se krásně, Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

foto: zdroj internet

Vaše dotazy - intuice, sebeláska, chtění

Dobrý den paní Jolano,

moc se mi líbí Vaše stránky. Je to asi rok , co jsem narazila na knihy Miluj svůj život, Čtyři dohody, Pátá dohoda, Muž, který chtěl být  šťastný ..no je toho spousta...a i na nějakých seminářích jsem byla. Teď přemýšlím o reiki. Ale nechci chodit z kurzu do kurzu a žádný výsledek.

Se vším se ztotožňuji co říkáte, nicméně stále to není ono, nejde mi to, "být sama se sebou v souladu", pamatuji, že jako holka jsem byla intuitivní, a teď už tolik ne, asi jsem to za ty roky zadupala. Je možné se k tomu navrátit??? Získat sebelásku, kterou jsem asi jako dítě měla, ale nevzpomínám si tedy kdy...radovat se ze života, získat energii, zkrátka být a žít v pohodě a harmonii.

Je možné, že moc CHCI a proto to nejde?? Dívám se na různá videa, je jich také mnoho zajímavých.

Byla bych Vám moc vděčná za radu, jak na to:)

Mějte se moc hezky!

S pozdravem

K.F.

PS: Jak je možné, že někteří lidé to mají jako vy, prostě automaticky to jde z Vás???

 ***

Dobrý večer K,

děkuji vám za váš email a za důvěru, s jakou se na mě obracíte.

Musela jsem se usmát, když jsem četla vaše PS. Tím bych začala - jak je možné, že někteří lidé to mají automaticky jako já?

Já jsem stejný člověk, obyčejný člověk, jako kdokoliv jiný. Jsem stejná jako vy. I já se učila postupně. Nic na mě nepadlo samo z nebe, všechno to byl vývoj, postupný. Nemám žádné super dary, které by jiní lidé neměli. Všichni máme stejné vlohy a stejné dary, ne každý je využívá naplno.

Intuice, to je dar, který máme všichni. Pokud se jí neřídíme, nemůžeme se divit, že nefunguje, jak bychom chtěli. To je jako když budete chtít jet podle mapy, ale kdykoliv byste se měla podívat do mapy, kudy vede cesta, mapu schováte a pojedete jen tak. Jednou do cíle určitě dorazíte, ale může to trvat opravdu dlouho a může to stát hodně sil....Přitom stačí dívat se do mapy....

Intuice k nám přichází neustále. Je to hlas v naší hlavě, je to signál, který přichází, kdykoliv si s něčím nevíme rady. Přichází dokonce i když se neptáme....přijde jako výstraha.

Pokud se chcete k intuici vrátit, stačí začít ji opět poslouchat. Intuice je řízena pravou mozkovou hemisférou, logické myšlení levou. Myšlením se k intuici nedostanete.

Abychom mohli intuici využívat, potřebujeme přepnout na pravou mozkovou hemisféru. Ta je "odpovědná" za naši kreativitu, estetické cítění, je to svět ženy.

Naproti tomu levá mozková hemisféra je logické myšlení, hmatatelno, vypočitatelno, svět mužů.

Tak třeba naše ruce - každá ruka má jinou schopnost, s každou rukou děláme jiné úkony. Když máme udělat levou něco, co děláme pravou, vůbec nám to nejde. Chce to cvik.

I intuice chce cvik. Je třeba naučit se naslouchat jejímu hlasu, vnímat ten první pocit, kterým k nám mluví.

Stačí jen začít. Dejte své intuici příležitost k vám promluvit. Trénujte opět svou pravou mozkovou hemisféru, věnujte více času svým pocitům, vnímání přítomného okamžiku. To vás dostane do přítomnosti. Když piju vodu, vnímám vodu, vnímám její chuť, bezbarvost, průzračnost, chladivost, je toho hodně, co člověk může vnímat jen při "obyčejném" pití vody. Když jím, vnímám skladbu potravy, vyjadřuju vděčnost za to, že potravu mám, vyjádřím vděčnost rostlinám,  které se stávají mou součástí. Když žijeme tím, co právě děláme, jsme ve spojení se svým Vyšším já. Intuice je jazyk, kterým k nám promlouvá. Proto je důležité naladit se na to, co je teď a tady.

Zkuste se zamyslet nad vším, co děláte. Žít vědomě, ne automaticky. Vnímat vše okolo sebe, lidi, rostliny, zvířata, věci, samu sebe. Vnímat své pocity, prožívat to, co prožívám. Možná se vám to bude zdát bláznivé, ale já si užívám i vztek, rozčarování, znechucení, bolest...jakýkoliv pocit, který mám.

Vědomě vnímat své pocity nám umožní poznat sami sebe. Často se něčeho obáváme, ale v podstatě ani nevíme, jaké to je.

Určitě znáte ten pocit, když máte před sebou jídlo a čtete si u něho nebo se díváte na telku nebo na počítač. Po chvíli zjistíte, že je talíř prázdný, ale nemáte pocit, že jste něco snědla. Jak je to možné? Protože když nevnímáme to, co právě děláme, jako bychom ten okamžik neprožili. Ten stav byl přítomností v momentě, kdy my jsme byli někde jinde...jen ne tam, kde jsme být měli. A tak jsme ho "prošvihli".

Přeji vám hodně zdaru při nalaďování se na intuici. Vše je o cviku, každý to dokáže. Jen začít :)

Krásný večer, Jolana
www.spokojeny-zivot.cz

foto: zdroj internet

Jak rozšifrovat naše sny

Sny nás provázejí celým životem. Sny si můžeme pamatovat celé, nebo jen části. Vysvětlit význam snů bývá velkým oříškem. Někdo sáhne po knize - snáři, jiný hledá na internetu nebo vypráví své sny přátelům a známým ve snaze pochopit jejich hlubší význam.

Ani já na tom dlouho nebyla jinak. Své sny jsem si často pamatovala, ale ne vždy jsem je chápala. Někdy byl děj jasný, jindy se míchaly místa a situace dohromady. Ve své době má touha pochopit sny došla tak daleko, že jsem si koupila malý snář a hledala pomoc tam. Ale ani to mě neuspokojilo...

Pak přišlo dlouhé období, kdy jsem se svými nočními sny přestala zabývat...Až do nedávné doby....

Přibližně před rokem mi cestu zkřížil jeden článek. Byl o snech. Kdo článek napsal už nevím. Tenkrát při čtení jsem ucítila, že "TO JE ONO". Zacvakl další puclík a od té doby jsem své sny začala vnímat úplně jinak. Tento článek jsem pak šířila mezi svými známými v domnění, že i jim zacvakne jejich dílek do správného místa. Jenže oni tam "to je ono" nevnímali a já pochopila, že článek jako takový u mě byl pouhým spouštěčem. 

Začala jsem se svými sny pracovat jinak. Uvědomila jsem si totiž, že i sny jsou naší vlastní realitou a že pokud víme, jak se sny pracovat, pomohou nám vytvářet naši realitu bytí a zkvalitní náš život. Pomohou nám pochopit procesy v našem těle, které nám vědomým způsobem vnímání v běžném životě unikají...

Umět rozluštit význam snu chce dávku trpělivosti. Tuto techniku je třeba "pilovat". Čím častěji ji budete praktikovat, tím lépe můžete své sny chápat a pracovat s nimi.

A jak na to? Jednejte vědomě.

Uvědomte si, že jdete spát a že se vám bude zdát sen. Ulehněte s vědomím, že sen přijde a že si ho po probuzení budete pamatovat. Nevnášejte žádná chtění do tohoto procesu. Chtění vás bude blokovat. Zkuste to formou víry v sebe a že až na tento proces budete připraveni, sny si budete pamatovat automaticky. Naprosto postačí, když tento proces proběhnete v myšlenkách a dále se mu nebudete věnovat. 

Víte, že každé ráno vyjde slunce. Nemusíte to nijak zpochybňovat. Nemusíte se každý večer věnovat myšlence na to, aby ráno vyšlo slunce. Stejně tak se nemusíte věnovat myšlence snu. Prostě si před spaním jen uvědomte, že sen přijde a že si ho budete pamatovat.

Abyste se myšlenkově "nezaháčkovali" na chtění si sen pamatovat, věnujte se myšlenkově něčemu jinému. Já krátce medituji (alespoň tomu tak říkám). Vědomě vnímám svůj dech, své tělo, odpouštím všem, kteří mi nějak ublížili a i já žádám za odpuštění ty, kterým jsem mohla já nějak ublížit. Tento vědomý proces zaměstná mysl dostatečně a zklidní ji. Po pár minutách přijde spánek sám. Můžete si vytvořit svou vlastní meditaci nebo hru, které se budete věnovat. Já pouze dávám návod a zprostředkovávám způsob, který to funguje u mě a který jsem si osvojila.

Ráno, nebo po probuzení v noci, pokud si sen nepamatujete, zůstaňte chvíli v klidu a svou mysl opět vědomě soustřeďte na sen a proces rozvzpomínání si. I pokud si nevzpomenete, nepochybujte o tom, že se vám to podaří. Zkuste si vědomě navodit myšlenkový stav, že se vám zdál sen. Věřte, že si vzpomenete o čem byl. Pak můžete vstát, ale nechoďte. Vstaňte z postele a zůstaňte v prvním kroku tak, jak jste se postavili, několik minut. Pravděpodobnost, že si vzpomenete, je minimálně 50% (alespoň u mě). Ve hře je mnoho faktorů, pokud spěcháte, abyste vstali a máte zůstat pár minut "jen tak" stát, nebudete se moci správně naladit a efekt je pryč. 

Ať už vám tento návod pomůže naladit se na svůj sen či nikoliv - to není podstatné. Důležité je to, že se učíte proces, který vám to časem umožní. Nic, co se učíme, nám jde hned napoprvé. Netrapte se pokud si na sen nevzpomenete. Pokud se vám podaří udržet si víru, že si na sen vzpomenete třeba během dne, opravdu se tak stane. Někdo okolo vás něco řekne a vy si vzpomenete, nebo se stane nějaká situace a vy si najednou sen vybavíte.

Nezapomínejte, že chtění vzpomenout si celý proces zabrzdí. Dejte si čas, až budete připravení, budete si své sny pamatovat častěji a častěji. 

Je dobré nechat si u postele papír a tužku a v případě, že se v noci vzbudíte ze sna, můžete si ho hned alespoň v hlavních bodech zapsat a spát dál. Když to neuděláte, ráno si s největší pravděpodobností sen nebudete pamatovat, nebo už pozapomenete spoustu důležitých detailů.

Se sny se dá dobře pracovat vědomě. Pokud mám nějaký osobní problém, dilema, nejsem si něčím jistá, tak si krátce na toto téma zamedituju, uvolním se a odevzdám se Vesmíru (Bohu...) s tím, že pokud mi bude řešení ku prospěchu, ať se dostaví ve spánku. Vždy jsem vděčná, ať už se sen dostaví, či nikoliv. Protože pokud se mi o tématu nezdá, pak to přijmu takové jaké to je, s vědomím, že ještě nejsem připravená. Většinou se mi o tom zdá někdy jindy nebo někdy i během dne se dostaví krátká "vize" o řešení.

Aby toto fungovalo, je třeba se oprostit od chtění, od zainteresovanosti. Například - někdo uvažuje o změně práce. Není si jistý, zda je tato změna v jeho prospěch. Ve své podstatě ale z této práce odejít nechce, protože se bojí, že už takovou podobnou nenajde. Strach zablokuje přístup k intuicím. Řešení může být servírováno na stříbrném podnose, ale my ho nebudeme vnímat, protože "spojení" bude obsazeno strachem.

A teď se posuneme dál. Svůj sen si pamatujete, ale nevíte si s ním rady. Je v něm spousta osob nebo míst, různé situace. Nevíte, co to mělo znamenat. Co kdybyste se zkusili zamyslet nad rozluštěním snu trochu jinak? Co kdyby byl celý sen jen o vás? Představte si, že ve svém snu vy hrajete hlavní a jedinou roli. Všechny osoby, které v něm jsou, vám pouze umožňují naladit se na danou energii. 

Abyste lépe pochopili jak sen rozluštit, uvedu vám můj dnešní sen.

Už dlouho vnímám nástrahy internetu. To, že média námi vědomě manipulují vím už dlouho a na TV se nedívám, rádio poslouchám výjimečně. Čeho jsem se ještě nezbavila je počítač a napojení na internet. Zajímalo mě jakým způsobem námi může manipulovat "síť". Několik týdnů se nedělo nic. Dnes v noci přišel živý sen.

V mém snu jsem se chtěla objednat k zubařce a nějakým způsobem se ke mě dostalo číslo nové zubařky. Prý dobré. Tak jsem se objednala a v objednaný den vyjela autem. Stále jsem bloudila a nemohla zubařku najít. Najednou jsem stála před zvláštní budovou, vedle které byly další budovy. Nebylo to moc hezké, spíš pro dělníky. Pak jakási hala a celé to vypadalo nevábně. Vlastně se mi tam ani nechtělo vejít, ale říkala jsem si, že potřebuju zkontrolovat chrup a vešla jsem. Uvnitř to bylo mnohem větší, než se zvenku zdálo. Všechny budovy byly zvláštně propojeny. Bylo tam hodně lidí, vypadalo to spíš jako centrum nějaké velké sekty. Chtěla jsem odejít, ale paní mi řekla, že už budu na řadě. Tak jsem čekala. Lidé se pohybovali z budovy do budovy. Stále se nic nedělo, byla tam jedna starší žena, ta měla být zubařkou. Byla velmi zvláštní, vlastně ani mi nebyla moc sympatická, chovala se divně. Přišel k ní muž s nějakým papírkem a vůbec všichni okolo měli takové zvláštní papírky a na nich jakási čísla. Později jsem pochopila, že to byly nějaké vibrační hladiny. Čím vyšší číslo, tím dále byl člověk, víc schopností měl.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že je to opravdu nějaká sekta, která manipuluje lidmi a chtěla jsem odejít, ale ta paní nás vzala ven, že prý se půjdeme na něco podívat. Seděli jsme všichni na kopci a koukali dolů do doliny, kde byly ty budovy. Po chvíli jsem si všimla chemtrails (chemické stopy na obloze), které byly uspořádány do pravidelných linek jako v sešitě, ale nastojato a z obou stran budovy a dohromady byly spojené a tvořily síť. Pak byla další síť, která sahala ještě dál a byla jemnější a tak to šlo dál. Nikdo ostatní nevypadal, že by to viděl. Když jsem o tom začala mluvit, ta "zubařka" se rozčílila a řekla, že takové bláboly nechce slyšet. A že půjdeme pryč. Chtěla jsem odejít ale ona mě nechtěla pustit. Tak jsem utíkala a už jsem byla daleko od těch budov a najednou se po mě začaly ty energetické čáry co předtím vypadaly jako chemtrails, natahovat. Stále jsem utíkala, ale ty energie byly silnější. Nakonec mě vtáhly zpět do budovy, to už jsem ale byla skoro kilometr pryč....

Nebudu vás nudit dalším popisem, šlo to dál. Ve snu byla i moje dcera, nemohla jsem se k ní dostat. Byla tam spousta osob, některé jsem znala, většinu ne.

Když jsem se ráno probudila a přemýšlela nad tím živým snem, uvažovala jsem co všechny ty děje mají společného. Vše to bylo o mě - jak jsem už psala výše....sen je vždy o nás. Po chvíli přemýšlení jsem si vzpomněla, že jsem chtěla vědět jak funguje internet a v čem tkví jeho nebezpečí. Tento sen mi pomohl pochopit, že to, co se mi zdálo, bylo o tom, jakým způsobem na nás působí. Nejdříve ho používáme, pak si na něm vytvoříme závislost a když ho chceme nechat, polapí nás a nechce nás pustit. Někteří lidé mu doslova upíší svou duší, zapomenou na své rodiny, na opravdové přátele, a žijí jen virtuálně. V tom snu jsem mohla vidět, jak daleko vlastně jde jeho vliv. To, co nám zůstává na povrchu skryto, je velmi jemná, dokonalá a hlavně propracovaná a dalekosahající strategie. Běžný uživatel si nedokáže představit jak je vše propojené a jak jsme manipulováni. Například na facebooku...nebo googlu...tyto stránky si pamatují naše pohyby. Mají vytvořeny programy, které nám podle typu našich pohybů servírují podobné stránky a reklamu, která by nás mohla zaujmout. Pohybujeme se tak ve zúženém světě, v místě, kde jsou jen informace, které pravděpodobněji budeme chtít vidět.

Pochopila jsem, v čem tkví nebezpečí internetu. Je to tak jemná síť, že vás polapí dříve, než si jí vůbec všimnete. A tak - pokud čtete tento článek - použili jste internet a já taky, abych vám ho mohla předat...

Ale - je třeba naučit se měřit čas, který věnujeme internetu, protože čím víc času na něm strávíme, tím víc času nám pak bude chybět na náš skutečný život. Je hezké poklábosit si s někým po netu, ale ještě hezčí je sejít se osobně - třeba jen na kávičku.

Měli jste nějaký zajímavý sen? Napište mi :)

Přeji vám krásný den, Jolana
www.spokojeny-zivot.cz

fotografie:zdroj internet

Jak se osvobodit od zklamání se z lidí, situací, míst...

Určitě to všichni znáte....někam se těšíte, někdo vám vykreslil nějaké místo, úžasná dovolená, těšíte se, všechno sbaleno a vy přijedete a zažijete zklamání...Nebo se těšíte na nějakou situaci, třeba na setkání s přáteli, plánujete, nemůžete se dočkat a když přijedete, opět zažíváte zklamání....A co třeba partner...seznámíte se, zažíváte nejkrásnější chvíle svého života, ale po čase opět přichází - zklamání. 

Místa nejsou taková, jaká jsme si je představovali, situace nedopadnou tak, jak jsme chtěli a lidé se nechovají tak, jako dřív, nejsou takoví, jaké bysme je chtěli mít....

Zklamání můžeme zažít pouze pokud očekáváme. Pokud pojedeme na nějaké místo a vytvoříme si v mysli "vzor" jak to místo bude vypadat...většinou zažijeme zklamání. Každý člověk vnímá jiným způsobem, má jinou představivost, každý má trošku odlišné nároky, každý hledáme něco jiného...Jeden má rád klid, druhý zase upřednostňuje ruch města, někdo si rád pospí, jiný si raději posedí s přáteli u vínka až do noci...

A co teprve partneři, přátelé, kolegové, známí...nebo třeba i virtuální přátelství nebo seznámení s nějakým člověkem přes psaní po internetu...máme nějakou představu a v reálu pak zažíváme zklamání, při psaném projevu byl ten člověk dokonalý a pak...když ho poznáme, zjišťujeme, že je to přece jen jinak...

To všechno si způsobujeme tím, že očekáváme. Aniž bychom si to plánovali, máme v sobě spuštěné "automatické programy". Fantazie je krásná, ale záleží na tom, jak se používá. Může posloužit dobru, stejně tak vytvoří zklamání. 

Když je venku šero, prší, je zima a většina lidí si stěžuje na počasí, já se usmívám, protože vnímám sluníčko, které většina přes mraky nevidí. Vnímám déšť, který zavlažuje půdu a bez kterého bychom neměli potravu. Vnímám zimu, kdy si příroda potřebuje odpočinout, aby se na jaře opět mohla probrat a rozkvést do krásy. Každé počasí může být krásné, pokud se tak rozhodneme. Na všem můžeme najít nějaké plus. To je příklad toho, jak nám představivost poslouží k dobru.

V dětství jsem prožila jedno obrovské zklamání. Stěhovali jsme se do jiného města. Byt jsem neviděla, znala jsem ho jen z vyprávění. Podle mých nejbližších to bylo krásné místo. Do té doby jsem vyrůstala v krásném místě, v domě se zahradou na malém městě. Milovala jsem to místo. Pak nastal čas změny. Do té doby jsem velkoměsto moc neznala, nevěděla jsem, jak vypadají byty v panelácích, nevěděla jsem, že byt, kam jsme se stěhovali, byl oproti jiným světlý, prostorný, hezký a blízko k přírodě. Pro mě to bylo malé, škaredé, vysoko a příroda daleko...Zažila jsem obrovské zklamání, nový domov se mi vůbec nelíbil, nemohla jsem si zvyknout. To vše jsem zažila proto, že jsem nový byt znala jen z vyprávění druhých, kteří do popisu vnášeli svoje pocity, svoje iluze a své představy. 

Už jako dítě jsem se naučila moc se netěšit, když jsme někam jeli, moc neočekávat, když jsme ve škole psali písemku. Naučila jsem se být lhostejnější, neočekávat tolik výsledek. Protože pokud to nedopadlo tak, jak bych při očekávání chtěla, zklamání by bylo daleko menší. To neznamená, že bych neměla ambice. Jen jsem se naučila věci dělat proto, že jsem chtěla nebo musela. Bez očekávání. Pokud něco udělat chci, tak to udělám. A je mi jedno jaký bude výsledek. Do svého úsilí dám maximum, udělám to jak nejlépe umím. Stejně tak pokud jsem něco udělat "musela". Pokud mi byl dán úkol, naučila jsem se ho "mít ráda", dělat ho s chutí a naplno.

Když děláme to, co děláme, s chutí, láskou a s naplněním, když do své činnosti dáme maximum, nemusíme očekávat. Nemusíme čekat na reakce dalších, na posouzení nakolik se naše činnost líbí druhým. Myslím, že toto je i důvod, proč mě nebaví hry, kde se hraje na vítěze, soutěže o nejkrásnější výtvor, o nejchytřejšího žáka, o cokoliv nej....Pokud má kapacita je dána, abych uměla vařit na dvojku, vědomí, že někdo vaří líp mi na sebevědomí nijak nepřidá. Jediné, co si můžu říkat je, že jsem na tom ještě celkem dobře, protože jsou lidé, kteří to neumí ani na dvojku. Kdybych potřebovala ke svému výkonu názor druhých, motivaci ve formě lepšího výkonu jako umí někdo jiný, kdo vaří na jedničku, pak bych zažívala frustraci, protože nejsem dost dobrá, mé sebevědomí by utrpělo a pokud bych lepšího výkonu opravdu dosáhla, pak opět s obavami co na to řeknou "ti ostatní". 

Jak se tedy můžeme osvobodit od zklamání v životě? Řešení je velice jednoduché a přitom velice obtížné...Naučme se vše co děláme dělat s radostí, dělat sami pro sebe, aniž bychom potřebovali ohodnocení od druhých. Dělat věci z lásky je rozdílné jako dělat věci pro ocenění.

V době, kdy jsem začala vyrábět šperky, jsem byla nadšená. Ze začátku mi to šlo velmi dobře, rychle jsem se učila nové techniky, bavilo mě to, nechtěla jsem dělat nic jiného. O to větší radost byla, když někdo projevil o mé šperky zájem a koupil si je. Na serveru, kde jsem začala prodávat, byla veliká konkurence. Spousta profesionálů, lidí, kteří se výrobou šperků živí, dělají to roky, mají kurzy, spoustu praxe. Já začala vyrábět z nadšení, prostě mě to bavilo. Moje první prodané šperky nebyly zdaleka tak dokonalé, jako spousta dalších, které se neprodaly. Cenou to nebylo, myslím, že moje cena byla v normě, ani příliš levné, ani předražené. Ohodnocená práce, čas a materiál. Tak akorát.....Pak přišel "hlad"....začala jsem vyrábět proto, abych prodala....a ejhle...najednou, když moje technika byla mnohem lepší, měla jsem velký výběr, si mé výrobky kupovalo stále míň lidí....Čím míň lidí si něco koupilo, tím větší zklamání jsem zažívala...

Dnes už to vnímám zcela jinak. Chápu, že v době, kdy jsem začínala, jsem to dělala s láskou, bez očekávání a pro radost. To, že jsem prodala, byl takový bonus. Vysílala jsem do vesmíru lásku a radost a to stejné se mi vracelo. Pak ale došlo k přeladění, začala jsem vysílat očekávání a obavy, zda prodám v tak velké konkurenci a stejné se mi začalo vracet...Už tam nebylo tolik radosti, protože radost byla nahrazena očekáváním.

Toto schéma platí v jakékoliv oblasti, popsala jsem to, co jsem zažila. Je jedno, co děláme. Důležité je s jakým záměrem, s jakým pocitem to děláme. Protože to co vysíláme se nám vrací. Jsme velké energetické magnety. Energie, která z nás vychází, se k nám vrací.

Pokud zažíváte zklamání v životě, zkuste přehodnotit svůj život, zkuste se na něj podívat "jinýma" očima. Proč ta zklamání zažíváte? S jakými pocity jste do procesu vstoupili? Jaké byly vaše záměry?

A teď k partnerům...a "zklamáním z lidí"....Jsem žena, tedy podám svou ženskou stránku...Proč je žena zklamaná z muže? Co od něj očekávala? Každý vyrůstá v jiném prostředí, má v sobě nahrána jiná schémata myšlení. Naši rodiče se chovali různě. Pokud žena očekává od muže nějakou reakci a on ji neudělá, žena zažije zklamání. Žena se pak zlobí na muže. Jenže to zklamání nevyvolal muž, byla to ženina představa o partnerovi. Ona si vytvořila představu o tom, jakého chce mít muže a když je muž jiný, žena zažívá zklamání. Pokud se žena naučí brát svého partnera takového jaký je, nebude ho posuzovat, porovnávat, očekávat, pak nemusí zažít zklamání. 

Pokud muž udělá něco, co se ženě nelíbí nebo neudělá to, co ona by chtěla, aby on udělal, má žena dvě možnosti....může být obětí a může být tvořitelem. Pokud se naštve, bude se cítit ublíženě, zažije zklamání, pak je v roli oběti. Nemá na výběr. Pokud se rozhodne s mužem promluvit a vysvětlit si to, co od něj potřebuje, pak je tvořitelem. Vytváří si svůj život sama. Nepotřebuje očekávat, protože ví, že sama tvoří. Sama si určuje cestu, kterou půjde. Vždy je tu volba, vždy je tu možnost rozhodnutí vědomě přejít jinam, pokud nám stávající situace nevyhovuje.

Zklamání je pocit, který jsme se naučili v dětství. Se zklamáním se nerodíme. Je to schéma, které je hluboko v nás. Zbavit se očekávání je možné soustavnou prací na nás. Vědomým rozhodováním. Vědomým odstraňováním starých nepotřebných programů a vytvářením nových programů. Takových, které nám vyhovují.

V dětství se učíme prožít zklamání, když pod stromečkem nenajdeme ty dárky, které bychom chtěli, nebo když nedoneseme ze školy známky, které by chtěli vidět rodiče...Očekávání plodí zklamání....Kde není očekávání, není zklamání....

Pamatujte...očekávání => zklamání => role oběti
                    láska => radost => role tvořitele

Náš život je takový, jaký si ho uděláme. Jsme tím, čemu věříme.

Přeji vám krásný den,
Jolana
www.spokojeny-zivot.cz

fotografie: zdroj internet
                Jolana D.

Ego a jeho nástrahy

Ptáte se na ego. Vnímám, že toto téma vás zajímá a pro některé z vás je trochu záhadou...

Ego máme všichni. Je to "součást" našeho vybavení. Ego má mnoho podob. Dokáže se obléknout za cokoliv a kohokoliv. 

Na jedné straně se mluví o zbavování se ega, na druhé se ho zbavit nemůžeme, dokud tu jsme...protože součástí výbavy pro přežití v hmotném, tedy fyzickém světě, tak jak ho známe, je ega zapotřebí.

Ego máme všichni jen v různých "hladinách". Ego je naše vlastní identita. Je to naše jméno. Moje ego se jmenuje Jolana. V těle, které používám v tomto životě, je moje ego Jolanou. V minulém životě bylo někým jiným a v příštím životě bude opět někým jiným. Ego je jako šaty. Odložíme ho, když ho nepotřebujeme a opět oblékneme, když je ho třeba. Naše duše - naše Božská jiskra, Bůh v nás, naše životní energie, naše energetická těla....(stále mluvím o tom stejném jen s jinými názvy) je něco, co si neseme stále s sebou. Ze života do života. V každém prožitém životě se na naše energetická těla nabalí další energie. Proto je možné si vzpomenout na minulý život (je li to nutné - což ale většinou není). Tato energetická těla (naše duše) je nesmrtelná, tedy přechází po každém ukončeném životě dál.

Energie se nedá zničit, dá se pouze přetvořit. Ego se zničit dá, ego umírá spolu s fyzickým tělem. Právě ego stojí za naším strachem ze smrti, protože ví, že přijde jeho konec. Pokud víme a věříme, že naše energetická těla jdou dál, že pro nás nic nekončí, smrti se nebojíme. Lidé, kteří prodělali klinickou smrt, hovoří o svém zážitku z jiné perspektivy. Odkládají strach ze smrti, protože ví, že pokračují dál.

Když to řeknu hodně zjednodušeně...tak naše ego spolu s fyzickým tělem jsou jako šaty. Teď máme na sobě oblečení. Jsme oblečeni do svého jména. Když oblečení sundáme a odložíme, pro nás už toto oblečení není potřeba, posunuli jsme se dál. To ale neznamená, že už neexistujeme. Když se převlékáme z role do role (přecházíme z jednoho života a narodíme se do druhého), naše duše to vnímá. Na energetické hladině jsme si toho vědomi. Prozatím nepotřebujeme pamatovat si naše "bývalá oblečení", proto jakmile se narodíme, začneme zapomínat kdo jsme a proč jsme přišli. O tom ale teď psát nebudu...

Vybavení pro život máme všichni stejné. Opět bych použila přirovnání...jsme jako počítače. Máme tvar, máme formu. A máme programy. Jsou programy, které už máme uvnitř (to jsou přejatá schémata chování - to, co si neseme z našeho rodu ) a pak jsou programy, které se do nás nahrávají od okamžiku zrození do této formy, kterou jsme právě teď a tady. Čím víc jsme ponořeni do víry, že toto je naše realita, tím víc tomu věříme. Pokud uvěříme, že my jsme pouze tou hmotou, kterou můžeme vidět svýma očima, pak tomu tak je. V takovém případě jsme v moci našeho ega. To právě ego je za každým strachem. Když jsme šťastní a smějeme se, užíváme si přítomný okamžik s přáteli, rodinou, nebo i sami a zažíváme něco velmi příjemného, je to moment, kdy se nám podařilo se z ega vymanit. Ne, že by zmizelo, je stále s námi, ale v ten okamžik nemá otěže.

Čím častěji přebíráme zodpovědnost nad svým životem, čím víc vnímáme, že svůj život si utváříme sami, tím méně síly naše ego má. Zpracování strachů je jedním ze způsobů, jak ego odkládat. My nejsme loutkami v divadle a nemusíme čekat, co se stane. My jsme tvůrci svého života. Pokud jsme v zajetí svého ega, máme strach, jsme loutkami. Loutka nemá svobodnou vůli, loutka může dělat pouze to, co rozhodne ten, který ji drží v rukou.

Každý jsme občas loutkou, ač málokdo si to přizná. Není podstatné rozebírat jak často jí kdo je, jak silné kdo má ego. Jde pouze o uvědomnění. Každé ego má svůj "poločas rozpadu", každý jdeme svým vlastním tempem. Nemusíme se srovnávat, kdo je na cestě dál a kdo teprve začíná. To opravdu není podstatné.

Mým úmyslem je pouze přiblížit vám můj úhel pohledu, to jak vnímám ego já. Nikoho nenutím, aby se mnou souhlasit, každý sám si rozhoduje o tom, čemu chce věřit, co utváří jeho realitu. Já vám pouze předkládám svůj úhel pohledu,  to, jak to vnímám já. Ale nevím, jak to pochopíte vy....Je jedno, co kdo říká, každý člověk to vnímá podle své vlastní úrovně....každý to vnímá podle svých zkušeností, podle svých přejatých schémat chování (to co se v dětství a mládí naučil).

Ego je velmi dobrý učitel. Ego nám ukazuje lekce a udržuje nás stále ve střehu. Když jsme v rovnováze, jsme vyrovnaní, spokojení, užíváme si život v přítomném momentu, pak je ego mimo hru. Tam, kde je rovnováha, pro něj není místo. Je v modu "stand by". Stačí, abychom se něčím nechali vykolejit...a už je tu, aby nám ukázalo, že nejsme v rovnováze.

Už delší dobu jsem cítila touhu zkusit přejít přes žhavé uhlíky. Jednou už jsem málem jela na seminář, ale moje Vyšší Já mě zastavilo.

Nebránila jsem se, jen jsem vnímala, že asi nepřišel ten správný okamžik a pokud to mám absolvovat, tak přijde jindy a jinde....

Po čase se naskytla další příležitost a ta touha to udělat byla opět tu....a takhle se to párkrát opakovalo. Stále častěji jsem nad tím uvažovala a stále víc příležitostí se ukazovalo.

Jak jsem psala už dříve - nejsem člověk, který by chodil často na semináře a kurzy. Jsem samouk. Jdu podle intuice, co vnitřně cítím, že je pro mě dobré, to dělám. Vše si potřebuju odžít "na své kůži". Pokud se to naučit nedokážu, pak to nepotřebuju....

Opět se blíží další přechod žhavého uhlí. Už už jsem se přihlásila a opět...nic. Dnes, když jsem se sprchovala, to přišlo. Opět vize a s ní i vysvětlení....

Konečně jsem pochopila, proč jsem neměla absolvovat přechod přes žhavé uhlí (alespoň ne teď).

Pochopila jsem, že to moje ego mě tlačilo, abych to uskutečnila. To moje ego si potřebovalo dokázat, že to dokáže..

Vnímala jsem tu hru uvnitř své hlavy, kde to mé ego na mě zkoušelo přes pýchu, hrdost a zkusilo i přes strach. NIC.

Tak, jak to vešlo, tak to vyšlo. Jako vlna v moři. Vidíte, že přichází, přijde, projede kolem vás a je pryč.....(příklad se žhavými uhlíky byl pouhým příkladem, není to nic cíleného proti tomuto rituálu, pokud sami cítíte, že to máte absolvovat, pak to je vaše cesta).

Není třeba se snažit nemít ego. To ani není možné. Jak jsem psala - ego je součástí každého člověka, je to součást naší výbavy pro život zde. Ale můžeme rozhodnout, kolik si ho do života vpustíme. Zda mu dáme celé otěže, zda mu je občas půjčíme, nebo zda ho máme "stand by" a jen občas vykoukne, aby nás přezkoušelo, zda jsme v rovnováze....

Mé ego - miluji tě. Děkuji ti. Že jsi. Že mi dovoluješ být vědomá. Žít vědomě. Vnímat moc nad svým životem...

S láskou, Jolana

www.spokojeny-zivot.cz

fotografie: zdroj internet

Využíváme vědomě svůj potenciál?

Když se dějí nějaké katastrofy, vraždy, matky se zbavují svých nenarozených dětí tím, že polknou tabletku a plod umře.....máme potřebu hodnotit. Když hurikán zničí celou zemi, když muži znásilňují ženy, stále máme potřebu hodnotit. Když vyprávíme o tom, co se nám stalo, ať už příjemného či nepříjemného, automaticky máme potřebu to hodnotit, přidat se na něčí stranu nebo být v opozici...Neustále hodnotíme...Hodnotíme sebe, druhé, počasí, situace, stavy....Proč?

Protože jsme se to naučili. Odmalička si zvětšujeme slovní zásobu tím, že přidáváme přívlastky, přídavná jména, rozvíjíme věty. Když někam jedeme, po příjezdu se nás ptají, jak jsme se tam měli, jaké to tam bylo....a my hodnotíme...

Slova mají obrovskou sílu. Málokdo nejprve přemýšlí a pak mluví. Slova se většinou hrnou ven a až když jsou venku, uvědomíme si, že jsme řekli něco, co vyznělo nevhodně. Ale zpět už to vzít nejde.

Stejně tak hodnotíme situace, aniž bychom věděli, proč se staly a kam v budoucnu povedou.....Člověk, který měl nehodu a je v nemocnici, je chudák, ale když vybouchne dům, kde bydlel a všichni zemřou, jen on přežije, protože je v nemocnici, má obrovské štěstí.... 

Člověk, který bude brutálně zavražděn, bude velký chudák. Může nám ho být v horším případě líto, v lepším případě s ním budeme soucítit. Byl by ale stále stejným chudákem, kdybychom věděli, že znásilňoval malé děti?!

A tak je to se vším v našem životě....Hodnotíme, ale nevidíme, kam co vede....Něco, co v jednu chvíli vypadá jako smůla, se může během chvíle otočit ve štěstí. Když se oprostíme od potřeby neustále vše hodnotit, získáme obrovskou volnost. Pouze pozorujeme, nemusíme se nikam přiklánět, hodnotit, přemýšlet, zda jsme se rozhodli správně, případně pak měnit názor, omlouvat se.....

Můžeme žít, život milovat, mluvit a povídat si s druhými, aniž bychom museli hodnotit či přiklánět se k něčí straně. Protože když se přikláníme ke straně jedné, dáváme tím světu najevo, že ta druhá strana je "ta špatná". Jenže špatné není nic....Každý člověk vnímá jinak....Vemte si třeba práci. Jeden člověk chodí do práce. Dá výpověď, protože ta práce ho nenaplňuje. Na jeho místo přijde jiný člověk, který je štěstím bez sebe, protože právě taková práce ho naplňuje, takovou práci hledal a konečně ji našel....Žádná práce není špatná, každá práce je důležitá a pro každého je ideální jiná práce.

Když každý bude dělat to, co ho baví, budeme mít krásný život. Představte si ten rozdíl, když jdete k lékaři, který vystudoval jen proto, aby měl titul. Na VŠ se dostal z protekce. Pracuje v nemocnici, chodí do ní proto, že chce jen peníze, lidi ho nebaví, vnímá je jako otravné. Je to bručoun, který by se nejraději viděl někde na golfovém hřišti (nebo prostě někde jinde). A pak si představte, že jdete k lékaři, který se jím stal proto, že má potřebu pomáhat druhým. Cítí, že lékařství je jeho osudem a úkolem. Každému člověku se věnuje podle jeho potřeb, kde je třeba uklidnit, uklidní, kde je třeba povzbudit, povzbudí...

Určitě máte zkušenosti s operátory zákaznických linek. Voláte víckrát na stejnou službu. V jednom případě vás odbudou a řeknou vám, že vám nemohou pomoci. Jiný člověk jindy vám ukáže, že jste pro něj důležití, bude spolu s vámi zkoušet vymyslet řešení vašeho problému, a i když vám možná nebude moct pomoci, hovor ukončíte s pocitem, že pro vás udělal co nejvíc mohl.....

Nebo takový učitel. Někdo, kdo učí předmět, který ho baví, umí své žáky nadchnout, motivovat, vzbudit jejich zájem....nebo učitel, který řekne "přečtěte si látku od strany 20 do str. 25 a udělejte si poznámky"....Jeden "nevhodný" učitel dokáže odradit spoustu žáků od předmětu, který by s jiným učitelem měli rádi....

Když dva dělají totéž, není to totéž....Když každý bude dělat to, co ho baví, bude okolo sebe rozdávat to nejlepší, co umí. Společnosti bude odvádět co nejvíc. Dokážete si to představit? Zkuste to....Není to nemožné....

Často slýchám lidi stěžovat si jak jsou u nás lidé bezohlední, jak si nepomáháme, jak jsou prodavačky neochotné, lékaři berou pacienty jen podle čísla.....Tito lidé nejsou nějaká jiná rasa. Jsou to stejní lidé jako vy a já. Všichni máme potenciál dělat pro společnost maximum. Když se zaměříme na druhé a budeme se zdráhat dávat ze sebe to nejlepší jen proto, že to ostatní nedělají, žádná změna nenastane. Protože to stejné si můžou říkat i ostatní....

Jsme to my, kdo může změnit tento svět. Každý má začít sám u sebe bez ohledu na to, co dělají ostatní. Často je potřeba jen prvotní impulz, někdo, kdo začne....jako když jdete na diskotéku a nikdo netancuje.....a stačí, aby se zvedl jeden pár a šel tančit...po chvíli se přidají ostatní a sál je náhle plný tančících lidí...Kdyby se ten první pár neosmělil, možná by všichni zůstali sedět....

Lidé okolo potřebují "kladné vzory", potřebují vidět, že TO JDE. Protože těch, co tvrdí, že něco nejde, jsou spousty. Stačí, když se objeví jeden, který ukazuje cestu a přidají se další....

Můžeme kritizovat konání druhých, odsuzovat to, co udělali, aniž bychom byli v jejich pozici....anebo se můžeme přestat zabývat druhými a začít sami u sebe....Začít jednou větou...

Jak mohu pomáhat společnosti?

Když pomáháme společnosti, pomáháme sami sobě. Nejprve dáváme, a podle toho, co dáváme, se nám vrací....Byli jsme zvyklí čekat, co dostaneme...Jenže pasivní přístup vede k další pasivitě...

Kdo chce změnit svůj život, potřebuje být aktivní. Začít první. Nečekat na to, co dostane, začít sám u sebe.

Je na každém z nás, čím začne. Jsou lidé, kteří rozdávají úsměvy. Jsou lidé, kteří objímají druhé. Jsou tací, co pomáhají v útulcích. Další pomáhají starým lidem. Někdo pomáhá tím, že vychovává "novou generaci". Pomáhat druhým můžeme všude, v každé profesi. Je zcela lhostejné, co děláme.....Záleží na tom, JAK to děláme.....

Proto je tak důležité, aby každý dělal co nejvíc toho, co má rád a co nejmíň toho, co ho nebaví....aby mohl to, co dělá, dělat s láskou. Tím zvyšuje úroveň lásky na celé planetě.

Když celý den chodíme do práce, která nás nebaví, ještě se v tom utvrzujeme tím, že se nám do práce nechce....co myslíte...jak moc tím přispíváme lásce?

Existuje kolektivní vědomí....je to naše společné vědomí. Je tam od každého člověka jeho energetická vibrace. Čím víc lidí se otočí ke světlu a začne přispívat optimismem, dobrou náladou, láskou, chutí k životu, tím vyšší vibrace bude toto kolektivní vědomí mít.

Čím víc se soustředíme na zoufalství, tragédie, utrpení, války, tím nižší jsou naše vibrace a my kolektivní vědomí snižujeme....

Můžete si říct - co já jeden člověk můžu změnit? Vždyť je nás na světě miliardy.....Jeden člověk nemůže být poznat.....

Každý jeden člověk je stejně důležitý. Každý jeden člověk přispívá do kolektivního vědomí svým dílem. Prezident USA přispívá stejným dílem jako žebrák na ulici....každý z nich má stejný prostor....ale každý z nich si vybere jinou vibrační hladinu, každý z nich přispívá jiným dílem, protože se pro to sám tak rozhodl....Prezident nemá víc moci než kdokoliv jiný. Prezident má jen tu moc, kterou mu kdo dá. Má sám za sebe a za ty lidi, kteří se dobrovolně rozhodnou ho podporovat, nebo mu svou moc předat a čekat, že za ně bude konat on....

Přeji vám krásný den

vaše Jolana
www.spokojeny-zivot.cz

fotografie: zdroj internet